MUČENÍ BABIČKY, ANEB NEDOKONČENÉ DÁLKOVÉ STUDIUM

V té době mi bylo čtyřicet dva let. Pracovala jsem jako mistrová odborného výcviku kuchařů na odloučeném pracovišti v hotelu. Mám syna a dceru. Té se akorát narodila holčička Nelinka.
Po dvanácti letech v kuchyni jsem se stala jednou z obětí, která si měla doplnit maturitu, jinak skončí na dlažbě. Nejdříve jsem se tomu usilovně bránila, ale později mi došlo, že mi nic jiného nezbývá.
A začalo peklo na zemi! Shánění knížek, sešitů a jiných potřebných pomůcek pro školáky. Studium jsem navštěvovala jednou týdně. Netrvalo mi dlouho zjistit, že tu nemám co dělat. Měli jsme dvanáct předmětů. Jeden lepší než druhý. Němčina, angličtina, matematika, účetnictví, ekonomika … a další pro mě záživné hodiny.
Od té doby mi nezbýval čas na nic. Domácí práce jsem udělala jenom honem, honem a zasedla jsem zpátky k učebnicím. O vnučce ani nemluvím. Chození na procházku, mazlení a hraní si. To všechno bylo jenom ve spěchu a už jsem přemýšlela co se budu učit.
Byl to neskutečný koloběh a nápor na nervy, který se jen stěží dal vydržet.
V té době u nás bydlela ještě moje maminka. Byla už skoro slepá a na mě prakticky závislá. Sama si neuvařila ani nevyprala. Nepochopila, proč když přijdu domů se jí nevěnuji, ale jdu se učit. Neustále se mě ptala, jestli by nebylo lepší, najít si jiné zaměstnání, kde nebudu maturitu potřebovat. Vždy jsem jí odvětila, že zatím jiné zaměstnání nemám.
Ve škole mezi ostatními studenty jsem se necítila dobře, protože nás oddělovala propast asi deseti let. A bylo to znát.Už jenom když jsme se museli o přestávku přemístit do jiné třídy. Nedej bože o patro výš! A ještě když přestávka trvala jenom pět minut!
Než jsem si sbalila pití, sešit, psací potřeby, brýle na dálku, brýle na blízko, boty a kabát, tak mi všichni utekly. Do toho začalo zvonit a já nevěděla kam mám jít. Samozřejmě jsem přišla do třídy později než učitelka, která na mně koukala jako na neandrtálce a zeptala se mě jestli teprve přicházím, nebo jsem ve škole od začátku vyučování. Odpověděli za mne mladší spolužáci, protože já ze sebe nemohla vypravit ani hlásku, jak jsem byla udýchaná! Sotva jsem se usadila, měli už nadiktováno půlku stránky a já ještě nevyndala ani propisku.
V půlce hodiny mi bylo, jako kdyby mě někdo mučil. A to už se učitelka ptala: ,,Rozumíte tomu všichni?“ a podívala se na mně.
Kývám, že ano, aniž bych měla páru co říkala.
V tom začalo zvonit a my jsme se měli přemístit o patro níž. Kdyby se mě v tu chvíli někdo zeptal kde bydlím, tak nevím!
A zase! Všechno zabalit a přemístit se! A to se mi chce čůrat a mám vyschlo v krku. Budu se pravděpodobně učit mezi dveřmi, protože se stejně nestačím dál dostat. Pro mě nemá cenu dělat lavice!
Hurá!!!! Jsem ve třídě dříve než učitelka na němčinu. Ta se na nás usmívá. Asi chudinka neví co jí se mnou čeká! Ptala se nás, jestli se doma učíme. „Ano,“ kývla jsem. Ale zapomněla jsem dodat, že je mi to houby platný, protože moje hlava se podobá dutému bambusu zevnitř. Mám pocit, že jsem v jiné třídě na arabštinu! Nerozumím ani slovu!
,,Otevřete si druhý svazek knihy na straně třicet dva,“ nabádá nás učitelka. Chce, abych přečetla na této stránce první větu a přeložila jí.
Jo, já mám tak myšlenky na překládání věty, když nevím co budu vařit na sobotu a na neděli.
Učitelka mi ještě jednou už nervózně opakuje, co mám na jaké straně překládat. Olinka, která sedí vedle mne mi cvičení raději sama ukáže. Hodná holka! Překoktám větu, a snažím se ten nesmysl přeložit.
Paní učitelka nám naloží na příští týden asi sto slovíček a deset stránek přeložit.
To víš že jo! Bude to brnkačka! Myslím si.
Naštěstí mě zachrání školní zvonek.
A už je tu opět zajímavá hodina! Marketink! Nebudete mi věřit, ale moc tomu taky nerozumím.
Moje sousedka pokyne hlavou směrem k učitelce: ,,Ona u toho mluvení jakoby píská! Mě z ní bolí hlava!“
Měla pravdu! Učitelka měla asi vadu řeči a opravdu při vyslovení sykavek jakoby pískala a ještě se velice ráda poslouchala!
Kreslíme kolečka, trojúhelníky a píšeme do nich pro mne neznámá slova. Už jí raději ani nevnímám, aby mi nepraskla hlava.
Ani výuka výpočetní techniky mi moc neříkala. Počítač neumím ani zapnout, natož abych ho měla. Měl ho jen můj syn u sebe v pokoji, ale ten chodil na vysokou školu a potřeboval ho denně. Naštěstí si na mě vždycky našel čas a na počítači mi vysvětlil co jsem potřebovala, ale stejně to nebylo nic moc.
Na počítačích jsem si připadala jako na jiné planetě, kde mi ukazují jak funguje jejich šíleně složitá civilizace. Naštěstí bylo místo vedle Olinky, která na počítači uměla. Dneska už je to k smíchu, ale tenkrát to pro mne bylo utrpení. Opravdu jsem si připadala jako neandrtálec, kterého pustili po sto letech z jeskyně.
Učitel měl s námi začátečníky velikou trpělivost. Do dnes nechci vědět co si o nás opravdu myslel.
Zhasnul a promítal nám na protější stěnu novou látku. Vůbec jsem nevěděla o co tam jde. S brýlemi na dálku jsem neviděla na klávesnici, a s brýlemi na blízko na plátno. Ještě navíc se v této třídě nevětralo kvůli počítačům. Vzduch by se tam dal krájet. Učitel zakázal v této třídě otvírat okna, aby se na počítače nenaprášilo. Po těch dvou vyučovacích hodinách jsem tam odtud vyšla napůl udušená. Zkoušky v pololetí jsem v prvním ročníku zvládla až napodruhé.
Bylo to jako ve filmu “Marečku, podejte mi pero“.
Potraviny a stolničení mi nedělaly starosti, protože to byly předměty z mého oboru. To jsem se zase kochala já nad tím, jak ostatní studující nemají o vaření ani páru. Ale dost mě udivovalo, že některé matky od dětí nevěděly co je to zásmažka neboli jíška. Opisovaly si recepty, na některé polévky a hlavní jídla. V této době jim to ani nemohu mít za zlé. Polévky jsou z pytlíku, hotový pokrm koupíte běžně v obchodě a jídlo si můžete objednat až domů. Tak proč se vlastně divím, že v dnešní době už maminky neumí vařit? Poctivou domácí kuchyni dneska už málokde najdete. Je to samá chemie z prášku. Divím se, že nejsou ještě děti z prášku .
Na účetnictví a ekonomiku jsme měli nepříjemnou, zákeřnou bábu. Když nám vyprávěla, kolik studentů kvůli ní opustilo školu, tak se tomu ještě zlomyslně smála. Chvilku se tvářila mile, místo učení nám vyprávěla co si dopoledne přečetla v novinách, najednou se otočila a dokázala nás pěkně ponížit a udělat z nás blbce. Zjevně jí to dělalo dobře. Nejvíce se v tom vyžívala u zkoušek, kde hromadu lidí dohnala až k pláči.
Tento koloběh hrůzy jsem vydržela až do druhého ročníku. Ale to už mi nervové zhroucení klepalo na dveře. Nemohla jsem spát, hlavu jako střep, soustředění mi dělalo velké potíže a to ani nemluvím o mé malé vnučce, na kterou mi nezbýval téměř žádný čas.
Zůstala mi už jenom jediná možnost jak z toho ven. Zanechat studia a tak za sebou nechat rok nervů a dřiny. Spolu s tím mi nezbývalo nic jiného, než opustit moje milované zaměstnání.
Utekly dva roky. Mám jinou práci, kde se mi líbí a když se podívám zpátky, ničeho nelituji – alespoň žiji s vědomím, že jsem to zkusila.