Hořčice od posledně, aneb Předstírám sraní

Mám stůl pobryndanej od červenýho vína. To víno v něm vypálilo díry, stejně, jako je vypálilo ve mě. A těma dírama ze mě vypadává pravda. Seru pravdu, zvracím pravdu, vykašlávám pravdu, vysmrkávám pravdu. Pravda je všude tam, kam se pohnu. Snažím se jí ze sebe dostat všechnu, abych si udělal místo na trochu lži.
,,Nikdy nedovolte pravdě, aby Vám zkazila dobrej příběh,“ Ian Dury, někdy dřív.

Ani nevím, kde jsem sebral tolik odvahy, pozvat jí na kafe. Bylo to v době, kdy se mi začla párat kůže. Žral jsem víc, než se do mě vešlo. Žrádlo bylo to jediný, na co jsem se celej den těšil. Nic extra, žádný speciality. 30dkg cihly a 6 liberečáků a 8 rohlíků a 3 lžíce hořčice. To byl můj chléb vezdejší. Tahle kombinace mě dokázala vytáhnout z každodenní letargie. Každej večer jsem se přežral a čekal, až usnu. Musel jsem na sebe položit náhrobní kámen, aby se mi podařilo usnout. Tenkrát jsem toho ještě moc o prášcích na spaní nevěděl. A tohle zabíralo, tak proč ne?
Dali jsme si sraz v nějaký kavárně mimo centrum. Nechtěl jsem tam dojít zpocenej a tak jsem vzal auto.
Už si nepamatuju, jaký víno pila ona. Ale já měl osum kafí a dva pomerančový džusy. Mozek mi vibroval, jak dobře naolejovaný šidítko a krevní pumpa jela z posledního. Bylo mi něco kolem 27, ale cejtil jsem se na píču. Dobře se s ní kecalo, protože pořád kecala, ale lásku jsem si dovolit nemohl. To už by mi srdce nevzalo.
Seděli jsme tam přes 5 hodin. Už jsem se začínal loučit s představou, že něco bude. Další rok v řadě, kdy jsem si nevrznul. Kdykoliv se kámoši v hospě začli bavit o šukání, šel jsem se vychcat. Když jsem se vrátil a oni byli pořád v tom, šel jsem se vysrat. Sraní jsem většinou předstíral. Není to tak těžký. Stačí se zavřít na hajzlu a počkat 3-4 minuty.
Když odešla na záchod, přepočítal jsem si love. I když to všechno zatáhnu, pořád mi zbyde na 30deka cihly, 6 liberečáků, 3 lžíce hořčice... ne, ta mi zbyla od posledně, a 8 rohlíků. Nevadilo mi, že mi nedá. Nenáviděl jsem se. Žrádlo mi z mozku stáhlo všechnu krev do žaludku a já na chvilku nemusel přemjšlet o tom, jak zkurvenej život vlastně vedu.
Nevadilo mi, že mě nechce. Na nikoho jinýho jsem v sobě místo neměl.
,,Nepojedem ke mě?“ zeptala se, když přišla z hajzlu.
Byl jsem střízlivej, odpověď mi zabrala dost času.
,,Ale když ne...“
,,Jasně.“ Zaplatil jsem a naložil ji do svýho citráka, ročník 87. Rok 87 byl dobrej rok. Tehdy mi bylo 12 a ještě jsem žil. Kdy jsem zemřel, si už tak přesně nepamatuju....
Dojeli jsme k ní domů. Měla dvoupokoják, na kterej si vzala hypotéku. To mě dojalo. Tak mladá holka a už ví, co chce od života. Já BYT nechtěl, já chtěl BÝT. Ale kde na to vzít? Odvahu, odvahu a odvahu?
,,Nedáš si slivovici? Je domácí. Pálil jí táta!“
,,Hele, fakt bych neměl, když jsem tady autem.“
,,Můžeš tady přespat, jsetli chceš.“
Pozorně jsem se na ní podíval. Vlastně poprvý, za celej večer. Jak jsem řekl, byla mladší než já. Menší postava, kozy akorát tak do ruky a to ostatní taky. Prostě můj typ.
,,Jo.“
Nalila mi vrchovatě. Hodil jsem to do sebe. Zatočila se mi hlava. Zapomenul jsem na svoji nenávist.
,,Můžu ještě?“
Nalila mi vrchovatě. Nenávist šla napřed. Počká na mě doma.
,,Mám fakt štěstí.“
,,Proč, prosím tě?“
,,Že jsi se mnou na to kafe šla.“
Usmála se. Ucejtil jsem, že je jí dobře. Ještě chvilku jsme kecali a pak jsme šli do postele.
Hned jsem to na ní zkusil.
,,Ne, já nechci.“
Nic jsem na to neřekl.
,,Jseš opilej po tý slivovici.“
,,Nejsem. Měl jsem jen dva panáky! Jsem v pohodě.“
,,Dneska ne, jo?“
,,Jo.“ Začlo mi kručet v břiše.
Pro jistotu se otočila. Hlavu měla u mejch nohou. Zkoušel jsem usnout. Jsem ale dost velkej cíťa, bez náhrobího kamene (recept už znáte), mi to nešlo. Ani jí se to nedařilo. Každou chvilku zašustilo prostěradlo, jak sebou vrtěla. Natáhnul jsem ruku a položil jí na její prdelku. Přestala se vrtět. Kroužil jsem dlaní po její kůži. Bylo to krásný. Strašně moc dlouho jsem to nedělal. Najednou jsem jí byl hrozně vděčnej. Najednou jsem byl šťastnej, že můžu dělat aspoň tohle..
Jenže, znáte to.
Prstama jsem jí zajel mezi půlky. Konečně jsem jsem nahmatal proužek látky. Konečně jsem zjistil, jaký to je, mít v ruce tanga. Byly menší, než fíkovej list. Pod tangama tekla řeka.
Zvedla se a lehla si vedle mě, jak si žena lehá vedle muže. Zvednul jsem se a lehnul si na ní, jak si muž lehá na ženu. Asi instinkt.Začal jsem přirážet. Makal jsem, jak za starejch časů (cha).
,,Stříkej!“
Netrvalo dlouho a vytáhnul jsem ho. A postříkal jsem jí pupík. Pak jsem se odvalil. Tenhle rok mám splněno. Už nemusím předstírat sraní. Vstala a šla se osprchovat.
,,Ty se nebudeš sprchovat?“ zeptala se mě, když se vrátila.
,,Ne, to je dobrý.“
Nebylo to dobrý. Nechtěl jsem se před ní promenádovat nahatej. Nechtěl jsem jít s potrhanou kůží na trh. Přikryl jsem se a doufal, že brzo usnu.
Ráno jsem jí hodil do práce, dal jí pusu, než vystoupila z auta a slíbil, že se ozvu. Pak jsem jel do práce. Do práce, kterou jsem nenáviděl o něco míň, než sám sebe.
Večer jsem si zašel nakoupit 30deka cihly, 6 liberečáků a 8 rohlíků. Hořčice mi zbyla od posledně.
Už jsem se jí nikdy neozval.