Kolega co by si o mě kolo neopřel.

Bylo zimní ráno. Nechtělo se mi vstávat do práce byla ještě tma. Honza ještě spal. Po zemi jsem našmátrala podprsenku a kalhotky. Zatímco jsem se navlékala do svého titěrného prádla dívala jsem se jak spokojeně podřimuje. V tu dobu jsem ani netušila že ten den bude nějak výjmečný. Když jsem se oblékla v kuchyni jsem namazala housky. S láskou jsem se o svého Honzíka starala. Uvařila jsem kafe housky plácla na talířek. Na vzkazník jsem napsala.
MILUJI TĚ SMOLÍČKU PACHOLÍČKU.
Vzkaz jsem šoupla pod talířek a přesunula se do chodby. Nazouvala jsem se do bot s potutelným usměvem. Honza byl pro mě vším. Můj smolíček byl vtipný,inteligentní,rozumný a docela i hezký.
Cesta do práce utíkala jako jindy. Už jsem nebyla v té fázy čerstvé zamilovanosti ale milovala jsem ho prostě tak jakobych už nikdy neměla mít žádného jiného partnera. Po jiných chlapech se mě nenapadlo ani dívat. Svého mám doma a jiného nepotřebuji. Ten smolíček pacholíček nám vzniknul jednou když mě přemlouval k milování. Téměř vždy jsem byla při chuti ale ten den jsem toho měla zrovna moc. Vzala jsem si do hlavy že jsem tlustá a tak jsem z práce šla rovnou na aerobic a když už jsem se vracela domů došlo mi že to nestačí. Na hodinu jsem se tedy stavila v posilovně. Domů jsem sotva pletla nohama a ještě do toho to na Honzu přišlo. Prosil mě a žebral jenže já už se nemohla ani hnout. Hladil mě po břiše a šeptal.
,,Jenom dva prstíčky strčíme hned zase půjdem." A od té doby mu říkám Smolíčku. Je to naše malé tajemství a myslím že každý máme ve vztahu podobné perličky a tajemství.
Do práce jsem došla jako jindy. Nejprve jsem prošla vrátnicí a došla po starých schodech do patra kde jsme měli kanceláře. V každé kanceláři byli dva až tři stoly. Já měla stůl stálý ale u těch dvou se střídali různí pracovníci. Moji náplní práce bylo učetnictví. Pořád jen samé haldy papírů a evidence. Také jsem často chodila pomáhat Vendulce dělat výplaty. Tam jsem potkávala Andrease. Chlap co měl na starost spolu se svým bratrancem a strýcem chod celé naši firmy. Všeobecně o něm bylo známo že se rád baví rád se napije a že má kupu peněz. Ženský v podniku po něm doslova šílely. Byl vysoký atletické postavy mohlo mu být kolem dvaatřiceti. Byl na půl němec a doma v Německu se proslýchalo že má ženu ale je bezdětný. Většinu času trávil ve firmě. Mě byl ukradenej. Pro mě to byl absolutně nedosažitelný tip. Jak se říká kolo by si o mě neopřel. A to jsem o dost mladší než on. Nikdy jsem se sním nebavila. Jen jsme po sobě pokukovali. Já, protože mě zajmalo po čem ty ženský tolik jdou. A on? On, protože se takhle díval na každou.
Ten den jsem byla ve své kanceláři sama. Jen občas přišel kolega ze strojírny střídavě s Blankou z balírny. Poklikali něco na počítači prohrábli papíry a odešli. Jednou se ale rozletěli dveře a stál tam Andreas. Zazubil se na mě a usadil se k počítači. V jeho přítomnosti jsem byla dost nervozní. Ač jsem si to nepřiznávala děsně se mi líbil. Ale tohle pro mě nikdy nic neznamenalo. Andreas potom začal chodit častěji. Stal se pro mě stejně nevýznamný jako třeba Blanka z balírny. Potkávání vypadalo vždy stejně.
Jenže pak se to začalo trochu měnit. Šmíroval mě téměř pravidelně. Často jsem cítila jak se mi dívá pod ruce. Například jednou když jsem zalévala kávu málem jsem ho polila jak se mi klepali ruce. Ten den jsem i možná tušila že se něco zvrtne. Už mě moc rozčilovalo jak se na mě dívá. Prošla jsem na záchod, div si hlavu nevykroutil. Šla jsem do kabelky pro kapesník. Kdyby mu to nebylo blbé možná by mi kabelku i prošmátnul. Kdo ví jestli to už neudělal. Jeho očím se vyhýbám jak můžu už hodně dlouho. Jeho oči jsou čokoládové. Moc dobře to vím. Jsou nabité sexem,chtivostí,žárem,touhou,cílevědomostí,hravostí a taky něčím co mě varuje před jakoukoliv hloupostí. To něco je jako alarm. Když se do těch očí podívám v hlavě se mi ten alarm hned rozřinčí. Několikrát jsem si sním na tajno různě něco představovala ale...Ve skutečnosti si neumím představit ani pitomou letmou pusu. Vysmrkala jsem se a už už jsem chtěla posbírat všechny věci ze stolu a odejít na oběd. Jenže on vstal zadíval se na mě a řekl.
,,Je ti něco?” Zkoumavě ke mě nastrkoval obličej a já se rozechvěla.
,,Nic nic jen mám rýmu.” Ohla jsem se abych vyhodila kapesník do koše. Taky jsem tajně doufala že nezčervenám nebo alespoň mu nedám najevo že semnou jeho blízkost něco dělá.
,,Půjdu na oběd.” Oznámím stroze a dojde mi že takhle blízko u mě snad ještě nebyl. Jeho vůně se ke mě vetřela a trochu na mě působila jakoby mě něco spoutalo. Téhle chemii jsem přestávala absolutně rozumět.
,,Počkej. Proč se mi vyhýbáš.” Zeptal se ostrým a tvrdým hlasem. Oběma rukama se zapřel o desku stolu. Já jen polekaně zamrkala očima a nezmohla jsem se na nic. Najednou se usmál jakobych udělala nějaké kouzlo nebo kdo ví jaké gesto.
,,Víš co je dobrý na rýmu?” Usmál se tak, že by od něj chytla klidně stodola a já se bála co z něj vypadne. Z jeho pohledu i úsměvu jakoby létaly jiskry. Trochu jsem se ho i bála a srdce mi bušilo jako o závod.
,,Čaj co asi.” Odvětila jsem protivně jakobych se právě vzpamatovala.Prudce mě popadl a políbil. Snažila jsem se ho odstrčit. Jenže to co mi udělali ruce mi nešlo do hlavy. Chytla jsem ho a odstrkovala ale tak malou silou že mi to nešlo na rozum. Ovšem pak jsem se rychle vzpamatovala.
,,Seš normální?” Vyhrkla jsem. Z místnosti jsem utekla. Do jídelny jsem se docourala. Vnímala jsem kouzlo té celé firmy. Palety poskládané na sobě vytvářely jakésy domečky. Žluté pruhy značili cestu ještěrkám. Strojům jenž působí tak živě. Hlavu jsem si krmila sentimentálníma myšlenkama jen abych nemyslela na to jak se na mě vrhnul. Ale byla jsem statečná ne? Jenže já právě chtěla asi něco jiného.
Vrátila jsem se tiše. Vklouzla jsem dovnitř a nevím jak se to stalo ale okoukla jsem byli jsme sami. Podíval se na mě dost provinile. A já řekla.
,,A ty nemáš rýmu?” Dodnes nechápu jak to ze mě mohlo vypadnout. Andreas všechno pochopil mnohem rychleji. Když nikde nikdo nebyl vrhnul se na mě podruhé. Tentokrát už jsem se nebránila. Jednou rukou si mě přitáhl a druhou mi hladil obličej. Při tom mi špičkou jazyka přejížděl po rtech a potom hloub a hloub a hloub. Jeho polibky byli nenasytné. Rukou mi přejížděl po krku a potom na prsa a pod tričko. Zbytky mé morálky bych přirovnala ke sklenici prudce mrštěné o zem. V jeho náruči mi bylo na omdlení. Viděla jsem mžitky hvězdičky a toužila jsem po něčem daleko více nemorálnějším. Ve skrytu duše jsem kňučela jako malé štěně aby nepřestával. Ve skutečnosti jsem nakonec ze střípků morálky složila větu.
,,Ne prosím.”
Domů jsem se vrátila jako v Alenka v říši divů. Najednou mi cesta z práce připadala romantická. Světla lamp, keříky parku, poletující sníh. Snad bych si i zakouřila bejt kuřák. Před domem mi ale vše došlo. Sakra vzpamatuj se okřikla jsem se. Žádné vyčitky dobře? Optala jsem se sama sebe. Bylo to poprvé a naposledy.
Honza seděl v obýváku a nevrle přepínal televizi. Poplašeně jsem mrkala očima jakoby snad všechno už věděl.
,,Miláčku dáš si večeři?” Vykoktala jsem ze sebe cizím hlasem.
,,Jo ale něco teplýho.” Konečně se na mě podíval psím pohledem. Pohled mě utvrdí že nemá o ničem ponětí a já se pustím do vaření. Střídavě odbíhám do pokoje se převléknout a zároveň v kuchyni připravuji věci na karbanátky.
,,Ty chceš teď dělat karbanátky?” Optá se Honza s pokrčeným nosem.Tohle gesto, kdy má v očích udivený pohled krčí nos na vyjádření nesouhlasu nemám ráda.
,,Jasně. Zbyde ti i na zítra.A netvař se takhle kotě.” Mrknu na něj a sundávám si silonky.
,,Musíš se svlíkat zrovna v kuchyni?” Zatváří se kysele.
,,Asi když stebou mluvím tak bych na Tebe chtěla vidět.” Stáhnu silonky ze špičky nohy a přijdu k němu blíž. Pohladím ho po hlavě a potom se k němu přivinu.
,,Jsi studená.” Mrkne na mě.
,,A ty zase protivnej.”
Potom mě vezme do náruče a nese do ložnice.
,,Karbanátky nebudou.” Řekne rozhodně.

Druhý den jsem přišla do práce. Nečekala jsem dlouho a přišel i Andreas. Změna v našem chování byla docela znatelná. Culil se na mě a jeho pohled byl více než lákavý a provokativní. Každý od svého počítače se díval na toho druhého a špehovali jsme se dírou mezi kabely. Trochu jsem se nemohla dočkat až kolem dvanácté projde okolo kolega Karel. (Ten chodí na oběd jako poslední.)
Co se potom bude dít. Jen Karel prošel Andreas se zvednul. Já taky. Lacině jsem trošku zahrála divadlo o tom jak se chystám na oběd.
,,Pojď ke mě notak.” Usměje se. A postaví se ke dveřím. Rozpřáhne ruce na které se celá třesu.
,,Víš tohle nejde.” Vyloudím ze sebe stroze.
,,Já tě tu nechci znásilňovat.Máš poslední šanci.” Mrká na mě a směje se a vím že to myslí v legraci.
Já zůstanu jen koukat.
,,Fajn.” Řekne složí ruce a už chce brát za kliku.
,,Počkej.” Vykřiknu málem histericky. Vletim mu do náruče a on se spokojeně usměje. Stejně mě líbá. Znovu mě přepadá touha cítit ho víc. Jeho mužné ruce bych nejradši měla pořád na těle. Jsem skoro pasivní vůči němu. Ikdyž bych chtěla nejde to, protože téměř omdlívám. Rukou mi zajede mezi nohy a otírá se o mě. Zrychleně dýchám a skoro nevnímám okolní svět. Doslova mu visím na ruce. Přitisklá k němu cítím jeho vzrušení. Najednou přesto všechno uslyším kroky a smích na schodech. Prudce ho odstrčím a vletím ke své židli.Po zbytek směny už nic neudělám. Hloupě čumím do blba.
Když dojdu domů Honza už spí. Je sladkej. Zkusím ho naučit třeba to co mi dělal rukou Andreas. Osprchuju se a řeknu si že to musí skončit. K Honzovi vlezu a natisknu se na něj. Líbám ho po zádech krku a šíji.
,,Lásko jsem mrtvej.” Zabručí a já se naštvaně otočím.
,,Notak.” Přitáhne mě k sobě a po minutě znovu spokojeně oddychuje.

Další den ráno si vezmu sukni a vlasy vyčešu do hladkého ohonu.V práci potom pracuji sama na plné obrátky. Andreas už nemá v kanceláři co dělat. Doháním včerejšek. Při každém zvuku se dívám ke dveřím. Každého průchodu Blanky nebo Karla se leknu a pak se zklamaně vracím k práci. Občas dveře hipnotizuji a přestávám doufat že se ještě oběví. Pauza na oběd. Karel odchází a nic. Sbalím tedy jako vždy věci do kabelky a vyrážím. Když otevřu dveře kanceláře akorát je za nima Andreas. Natlačí mě zpátky dovnitř a zavře. Líbá mě hltavě a nenasytně. Bezmezně obdivuji jeho mužné ruce a tisknu se k němu jakoby to byli poslední vteřiny mého života. Potom jakoby ho překvapí moje sukně a už mě celou muchlá. Sukni vyhrnuje výš a přejíždí mi po zádech. Slastně se prohýbám a jen při pomyšlení že by do mě zasunul zase téměř omdlívám slastí. Rukou mi zajede do kalhotek a já bojuju s jeho páskem. To co semnou provádí když mi klouže prsty po nejtajnějších místech mého těla mě dohání k šílenství. Sahá za hranice mých snů. Po chvilce se vidím jak ho opírám o stůl a stahuju mu kalhoty až ke kotníkům. Bylo to podivné ale cítila jsem potřebu mu to oplatit. V tu chvíli mi ještě stihla v hlavě vyskočit myšlenka. Jsme to ale zvláštní druh my lidé. Potom už si ho vložím do úst a slastně jazykem přejedu po celé jeho délce. Oči k němu zvednu a jeho pohled zkontroluju.V jeho očích nevyčtu nic neboť vidím že je taky značně mimo. A vždyť co Honza se o ničem nedozví. To byla moje poslední myšlenka. Potom už jsem se pouze soustředila na jedinou věc. Udělat mu co nejrychleji a nejpoctivěji dobře. Stačilo ucítit to jemné zacukání a už jsem nestačila polykat. Koutkem mi to uklouzlo a jeho spokojené vydechy mi byli odměnou.
,,Já to nechtěl.” Vykoktal ze sebe a zase ten provinilý pohled. Za tenhle pohled bych šla třeba na kraj světa. Rychle jsme se oba dali do pořádku protože už bylo hodně hodin. Byla jsem neukojená a touha se ve mě doslova vařila. Nešlo se mi soustředit ani cokoliv jiného. On si jen tak zmizel ale já věděla že se můžu těšit na zítřek.
Domů jsem došla protivná. Honza byl zrovna ve sprše a já se rychle převlékla jakobych snad chtěla schovat všechno to nemorálně pošpiněné oblečení. Večer jsem nějak padla do postele vedle Honzi a zase nic. Ikdyž jsem se snažila. Třeba už ho nepřitahuju. Třeba má jinou nebo si to dělá sám. To jsem tak nešikovná? Ptala jsem se sama sebe. Potom jsem se rozbrečela. Samozřejmně potichu aby to nepoznal. Jenže tomu to bylo buřt. Slzy se mi koulily do tmy a já se začala bát že je něco sakra v nepořádku.
Další den jsem čekala že bude stejný. Přestávka na oběd. (Pro mě zase rychlé pomazleni a konec.) To by ale nesmělo být to protipožární školení. Došla jsem do velké zasedací místnosti ve vedlejší budově. Zaměstnanci na každém rohu drbali a všude okolo se točili kravaťáci. Když se vše uklidnilo a asi 130 zaměstnanců sedělo kde mělo rozebírali se nouzové východy. Totálně jsem byla otrávená až do té doby než jsme si šly povinně prohlédnout rozmístění hasících přístrojů. Za ostatníma jsem se táhla jako smrad. Až se z jedněch dveří vynořil Andreas. Podíval se na mě a potom si významně odkašlal. Jen jsme zahnuly do vedlejší chodby hned jsem za ním odběhla.
,,Tady máš klíče. Běž ke mě do kanceláře a tam počkej. Zamkni se já třikrát zaklepu otevřeš mi.” Řekl a rozběhne se divně hopkavým krokem. Usměju se a klíče sevřu v ruce jako malý poklad. Na jeho příkaz vyhledám ve firmě dveře ke kterým klíč patří. Kde tu má kancelář vědí snad všichni jen já si nebyla jistá. Našlapovala jsem tichounce a obezřetně a než jsem vešla třikrát jsem se rozhlédla. Kancelář byla veliká noblesní a pohodlná. Rukou mi nedalo přejela jsem po opěradle černého koženého křesla. Tak tady třídí své myšlenky. Hodiny na stěně tichounce tikaly a ručička kmitala po ciferníku jako zběsilá. Každé jeji posunutí mi přidalo na nejistotě. Pořád jsem se upravovala. Rovnala jsem si okraj sukně a uhlazovala tričko když konečně ticho prostřelilo zaklepání. Tiše jsem odemkla a čekala co se bude dít. Sotva vpadnul dovnitř prudce se na mě vrhl. Začal mě líbat a svlékat a já cítila jak mnou i jím prostupuje vášeň. Po mém pevném hladkém těle klouzal a nenechal mě skoro nic dělat. Jen jsem tradičně upadala do podivného stavu bezvědomí. Prsty do mě zajel a mučil mě pěkně pomalu. Nehty jsem mu zarývala do zad. Potom mě opřel o stůl. Můj náramek cinkl o hranu stolu a jakoby řekl: Tak teď to přijde. Bylo to tady už jsem byla docela nahá opřená podivně na hraně stolu. Zbytek košile co mu visel na ruce jsem se mu snažila rozepnout a nic. Znovu jen rozostřené vidění, děsně se podlamující kolena a prsty pronikající do mě hluboko. Konečně jsme byli v bezpečí a mohli si sebe užívat. Nedalo se to vydržet. Kam se hrabe Honza. Každou chvilkou jsem se hroutila v příjemné křeči. V břiše mi poletovali motýli a všechno se semnou točilo. Potom se ke mě konečně přisunul blíž a začal se do mě opatrně zasouvat. Ucítila jsem jeho horkost na krajičku a chtěla jsem víc a víc. Cítila jsem jak si mě chce vychutnat. Potom přirážel a jeho čas přicházel. Také můj byl velice blízko. Stahovala jsem se svíjela a propínala jako had. Už to bylo nekontrolovatelné. Potom to bylo jako výbuch. Totální extáze.
Jenže jak šel čas tak to bylo opravdu jako výbuch. Začali problémy. Tyhle extáze se konaly každý den. Domů jsem se vracela vyždímaná. On byl prostě užasný. Povídali jsme si vždycky o svých životech a pak se bouřlivě milovali. Každý den přicházelo několik intervalů doslova orgií.Na to jak jsem byla slušně a přísně vychovávaná jsem sním ztrácela rychle zábrany. Jedním ztěch nejhlavnějších průšvihů bylo to že jsem se zamilovala. Byla jsem citlivá on všímavý a krásně jsme se ve všem doplňovaly. V práci nebyli místa kde bych to sním nevyzkoušela. Totálně mi z něj hráblo. Čekala jsem na jeho zavolání v práci, jako na smilování. Doma s Honzou nebylo k vydržení. Pořád jsme něco řešili a hádali se. Nebralo to konce. Potom nám rychlovky v práci přestali stačit. Jenže Honza docela hlidal každý muj krok a výmysly že jdu někam s kamaradkou by nebral. Od doby co jsme spolu jsem upustila skoro od všech svých kamarádů. Nezbývalo nic jiného než mě vozit domů. Každý den jsme uhnuly na polňačku a tam to šlo znovu a znovu. Jeho tvrdý penis žádoucí po mých ústech. Jeho horké tělo toužící po mých utrobách. Plnilo se mi nejtajnější přání. Nikdy to sním nebylo nudné. Jeho tělo bylo jen moje. Užívala jsem si každičký kousek jeho kůže. Přistupovala jsem s láskou na všechny jeho praktiky. Odevzdávala jsem se mu uplně celá. Říkal mi že jsem krásná jako křehká pannka. Hladká,pevná a rozkošná. Šeptal mi sladkosti i perverzní hlášky o jeho kurvičce. Milovala jsem každou jeho představu,dotek i pohled. Přesně si určoval co se mu libí a dával mi to najevo. Dělal mě zezadu držel mě za culík a nutil mě prosit ho o víc. Na jeho tvrdější a perverznější hry jsem přistupovala dál. Taky mi říkal čumáčku. Tehdy se stal další zlomový den. Tradičně jsme zajeli na polňačku hloub do lesa. Bylo po akci a oba dva jsme vedle sebe leželi na rozložených sedadlech. Vysílený, šťastný a zadýchaný. Sluníčko místama borovic prosvítalo do lesa a auto bylo v příjmném oparu milování. Tehdy jsem to řekla.
,,Miluji Tě...” Neodpověděl a já vycítila chybu. Doma jsem trpěla jako zvíře. Honza mě nezajmal. V práci to byl každodenní adrenalin. Zda nás někdo vyčápne nebo ne. Už mi to začalo být jedno a to byla ta chyba.
Po cestě domů tradičně klouzaly mé ruce po upocených sklech sténání a vzdechy protínaly ticho v autě a já nedokázala odhadnout jak dlouho budu takhle žít. Jenže pak to přišlo. Měl odjet na Vánoce do Německa. Celé jsme to uzavřeli romantickou večeří (samozřejmně stkání od práce) kde jsme si vše vyříkaly.
Na konec jsem došla domů. Honza ležel u televize.
,,Miláčku co bude k večeři.” Zkusil na mě mile.Ťekala jsem očima po místnosti.
,,Řikal jsem si že toho hádání bylo dost.” Dodá když vidí jak bádám pohledem nad jeho chováním. Potom jsem odešla do koupelny zamkla se a trpěla. Představa že to nejkrásnější v mém životě končí a taky to že jsem podváděla báječnýho kluka mě dohnala do poličky. Čtete dobře do poličky s léky. Na ruku jsem si jich vysypala dvacet. Tohle by mě mohlo zabít pomyslela jsem si. Zkoumavě jsem je prohlížela na dlani. Vezmu si jeden. Vložím ho do pusy a zapiju vodou tekoucí z kohoutku. A mechanicky si beru další. Proboha co to děláš okřiknu se. Zbylé prášky nasypu zpátky do ampule. Potom projdu obývákem.
,,Promiň jdu si lehnout není mi dobře.” Nakonec jsem všechno vyklopila. Nemohla bych žít ve lži. Ale ani těch zážitků nelituji. A dneska už mám jen hezké vzpomínky a sním? Už se ani nezdravíme.
A prej že by si o mě kolo neopřel...