Zdravotní nauky

Když jsem došla domů byla jsem unavená. Nechtělo se mi nic dělat. Myslela jsem že se umyji uložím děti a půjdu spát. Jenže se rozřinčel telefon.Volala sousedka.
,,Vaši matce je zle okamžitě přijeďte.Mám zavolat záchranku?“ Optala se mě sousedka.
,,Nikoho nevolejte.Jedu tam.“ Oznámila jsem stroze. Moc dobře jsem věděla že je zle. Doktoři ji moc šancí nedávali a já ostatně taky ne. Kouřila skoro čtyřicet denně a pořád se zadýchávala. Rakovina ji vyžírala zevnitř a chtěla umřít doma. Přijela jsem na místo. Do malé vesničky nedaleko města. Malá červená branka co vedla k maminčinému domu byla dokořán. Doběhla jsem dovnitř sevřená strachem že už to přišlo. Sousedka se chystala k odchodu. Já si sedla k mamince na postel. Ještě mě stroze uvítala a pak řekla.
,,Ženský bláznivý.Je mi jen trochu špatně.Takhle rychle se mě nezbavíte.“ Usmála se a otočila hlavu. Pohladila jsem ji po ruce. Potom usnula. Seděla jsem u ni do půlnoci. Spala jako miminko. Jen já trnula strachy a hrůzou v tom našem domku. Strávila jsem zde dětství. Jen ten dům už nebyl to co kdysi. Po ta léta co žila maminka sama se z něho stala spíše taková podivná chalupa. Každou vteřinou a minutou jsem poslouchala jak maminka dýchá. Slzy mi tekly a já věděla, že to prostě přijde. Jsem zdravotní sestra už několik let a vím že rakovina je hold rakovina. A když mamince řekli aby přestala kouřit neřídila se tím. V tom zaskřípá podlaha. Leknutím nadskočím a první co kontroluji je zase jestli dýchá. Občas ze spaní zachroptí. Když kukačkové hodiny svezly šišky a oznámili dvanáctou šíleně jsem se lekla a šla jsem spát.

Myslela jsem že nebudu moct usnout ale byla jsem unavená. Ráno jsem měla největší strach ztoho že ji najdu mrtvou. Do jejího pokoje který byl zároveň i kuchyní jsem se skoro plížila. Opatrně jsem zabrala za kliku a uviděla jsem ji. Mrkala. Spadl mi kámen ze srdce. Posadila jsem se k ní na postel.
,,Holčičko je zle.“ Ztěží řekla a já už věděla že tohle je konec. Nabízela jsem čaj, kávu nebo cokoliv ale nechtěla nic. A tak jsem u ní seděla asi hodinu,bylo osum. Kukačka v hodinách mě zase vyděsila a potom přišla sousedka.
,,Nechcete uvařit? Budu tu svámi.“ Řekla a já jen seděla na posteli a dívala se na mámu. Na čele měla mřížky z vrásek a ztěží oddechovala. Když si sousedka stoupla k plotně já pořád seděla na posteli a pravidelně jsem kontrolovala její dech a pulz. A pak to přišlo. Bylo devět hodin dvanáct minut a já ji neslyšela.Pozorně jsem nastražila uši a poslouchala. Modlila jsem se aby to ticho protnul jeden jediný výdech a nic. Slzy se mi valili po tváři a já nevěděla co teď. Sevřela jsem jeji ruku a brečela a brečela. Sousedka se na mě podívala a věděla že je konec.
,,Otevřeme okno aby její duše mohla pokojně odejít.“ Otevřela okno dokořán a tam svítilo slunce , právě rozpouštělo mlhu. Jakobych to všechno cítila jak maminka odchází. Sousedka se pomodlila a pak nás nechala o samotě. Přesně jsem teď viděla maminčinu tělesnou schránku. Povisla ji pusa. A už se ji dělali posmrtné skvrny. Její ruka byla studená a nejevila žádné známky života. Takhle s ní jsem seděla až do čtyř odpoledne. Přemítala jsem naše společné chvíle a cítila jsem absolutně nepopsatelnou bolest. Věděla jsem že to přijde a snažila jsem se na to připravit. Jenže na smrt se prostě připravit nedá. Ve čtyři jsem zavolala manžela, lékaře, který ohledal mrtvolu a pohřební zřízence. Když maminku nakládali všechno jsem viděla a v hlouby duše jsem čekala na zázrak. Třeba se probudí nebo se probudím já. Snad to je jen sen. Jenže nebyl. O tom mě přesvědčili právě ti zřízenci. Potom se totiž stalo něco co mě totálně dorazilo. Nešikovně si ji naložili a rakev sní upustili....Histericky jsem brečela ještě víc. Jediný co pro mě bylo utěchou byla sousedka. Když jsem zamykala maminčin dům, přišla ke mně.
,,Neplakej už. Udělala si co jsi mohla a měla krásnou smrt. Umřela doma a stebou. Byla si sní. Neumřela sama, tak jako většina lidí.“ Potom jsem konečně dojela domů...A napadla mě jediná věc. Vlastně měla štěstí. Když se narodíme je kolem nás spousta lidí.Jako miminka jdeme z ruky do ruky a když umíráme? Už jsme každý sám. Žádné loučení a mnohdy u nás není živá duše když odcházíme. Od té doby se nebojím smrti ale toho že umřu sama.
,,Holky schválně, která z vás by chtěla umřít sama?“ Třída šedesáti dívek zařezaně mlčela. Nikdo jsme se nezmohli ani na slovo. Jindy nejhorší třída na škole dnes by u nás byl slyšet spadnout špendlík.
,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“ Tak vám děkuji za dnešní hodinu uvidíme se ve čtvrtek.