Depresso

Potřebuji nový budík. Ten starý jsem zamáčkl tak, že se už nevzpamatoval. Do zaměstnání se musím doslova dokopat. V práci se míhají zoufalé postavy v různém stádiu deprese. Žalostný pohled, který mě naplňuje smutkem.

Doma je to trochu lepší. Dcerky se hádají o koupelnu jako vždycky a manželka jde opět pravidelně vyhodit peníze za sportku. „Je tam třicet melounů,“ suše oznámila a vyšla do hnusného počasí.

V televizi Barack s Dmitrijem pózují před hlavněmi odstřelovačů. O smlouvě už bylo řečeno víc než dost, proto vypínám TV a přecházím k PC. "Blik" - a je tu modrá plocha s oranžovým menu.

Psát do Literu.cz se mi nedaří, mozek odmítá spolupracovat. Sáhl jsem do knihovny po Anthony Robbinsovi. Tak copak mi, ty kluku chytrá, poradíš v téhle odporné chvíli? „Je důležité si uvědomit,“ tvrdí Anthony, „že deprese se vám nepřihodí. Depresi „nechytíte“ jako rýmu. Vytvoříte ji stejně, jako cokoli jiného v životě. Depresi tak dlouho pěstujete, až vám krásně vykvete.“

Stránku v knize jsem založil útržkem celoroční složenky za internet. Zatímco dcery předstírají učení, vynesu koš a umyju nádobí. Aktivní činnost bývá na depresi taky dobrá.

Cvakly dveře bytu, žena se mi vrátila domů. Je sice zmáčená, ale ŠŤASTNÁ!
„Neseš milióny, sportkaři?“ ptám se už dvacátý rok stejně.
„Vyhráli jsme!!!“ řve mi Jana radostně do ucha.
„Fakt?! Kolik?“
„Sedmdesát korun...“

Jíme zbytek velikonočního beránka a zapíjíme pressem. Oslavujeme.