Kdes Byla?!

„Kdes byla?!“
„Ve škole a pak v práci, tati. Kde jinde?“
„Nekecej. Vyklop to!“
„Říkám ti pravdu. Co je k večeři?“
„Nic! Pořád jenom žereš a hovno děláš. Proč si nenajdeš ňákou práci?“
„Ale já mám práci.“
„Jo? Tak si, do prdele, najdi druhou.“
„Ale tati, a kdy se budu učit? Už takhle to nestíhám…“
„Neser me, Maruno, ti řikám!“
„Ty jsi zase pil, že ano?“
„Cože?!“
„Jsi opět opilý.“
„Nebuď drzá, jo?!“
„Jdu do svého pokoje. Budu se učit. S tebou se nedá mluvit.“
„Nikam nepudeš!“
„Prosím?“
„Že si tady sedneš na prdel. Chci s tebou mluvit.“
„Já nechci.“
„Dřepni si tady, slyšíš?!“
„Mám z tebe strach.“
„Strach? Moje vlastní dcera má ze mě strach? Blbost!!!“
„Opravdu. Prosím, nech mě jít…“
„Hovno bude, sedej!“
„O čem chceš tedy mluvit?“
„O tobě.“
„O mě?“
„Jo a nečum na mě tak blbě!“
„Tak povídej, ale pospěš si, ráda bych se ještě učila.“
„Di už do píči s tim učenim! Tohle je pro mě mnohem důležitější.“
„Jak to myslíš pro tebe?“
„Prostě tak, do hajzlu!“
„Nerozumím ti.“
„To je ti podobný!! Máš teď někoho?“
„Myslíš jako jestli s někým chodím?“
„Přesně tak!“
„Ne.“
„To je dobře.“
„Proč to říkáš?“
„Nechci aby tě někdo ode mě odtáh. Mám tě rád.“
„To říkáš jen tak, tati.“
„Cože?! Chceš mě nasrat?!“
„Kdybys mě měl rád, tak na mě nejsi tak ošklivý a zlý.“
„Hovno! To je pícována!“
„Není, tati, je to tak.“
„Sedni si zpátky, ti řikám!“
„Nesednu.“
„Povidám, sedni si!“
„Jáááu, to bolí!“
„Neřvi, Maruno!“
„Proč mi to děláš?“
„Co jako, kurva?! A nebreč!“
„Proč jsi na mě takový? Bojím se tě.“
„Bojim, bojim… di už s tim do hajzlu! A přestaň mluvit jako ňákej vzdělanec, či co.“
„Prosím, přestaň pít. Kvůli mně.“
„Drž už hubu s tim chlastem! Postav se!!!“
„Proč?“
„Zvedni tu prdel a stoupni si!!!“
„Můžu odejít?“
„Tak to nemůžeš. Svlíkni se!“
„Prosím ne.“
„Sundej si to oblečení, ti řikám!“
„Já nechci.“
„Ptal se tě někdo na tvuj názor?! Dolu s tim!!!“
„Tati…“
„Dělej, Maruno!!! Chci tě vidět!“
„Prosím tě nedělej to.“
„Hmm, si pěkná. Nevěděl sem že mám tak povedenou dceru.“
„Můžu se už obléct?“
„Ne!!! Chci se na tebe dívat.“
„Je mi zima.“
„To nikoho nezajímá! Nato, že ti je šestnáct si vážně vyvinutá. Poď blíž!“
„Nepůjdu.“
„Poď sem blíž, ať si můžu na tebe sáhnout!!!“
„Někdo zvoní, slyšíš?“
„Hovno! Poď sem! Chci cejtit tvoje teplo!“
„Proč si rozepínáš ty kalhoty?“
„Proč asi, ty náno?! A přestaň už, kurva, brečet!“
„Já nemůžu, zklamal jsi mě, tati. Nemám tě ráda!“
„Seru na to! Ráda, neráda… Poď se posadit tatínkovi na klín.“
„Ne!“
„Neodmlouvej, Maruno, a poď si na mě sednout! Chci tě udělat ženou. Tak dělej!“
„Dobrá…“
„No, konečně. Hodná holčička. Jen poď. Kam deš?! Proč deš k tý lince?!“
„Tak, tati, a teď tu velím já, jasný?!“
„C-co to děláš?! Polož ten n-nůž!“
„N-nemůžu, donutil jsi mne k tomu.“
„Kurva, polož tu kudlu!“
„Nepoložím! Ty si teď pěkně zapneš kalhoty a necháš mě oblíct, jasný?“
„C-co tim chceš ř-říct?!“
„Ž-že tohle je poslední den co jsi mne viděl, tati. Je ti to jasný?!
„To je nesmysl! Ty nikam nepudeš! Budeš pořád semnou!“
„Tak to se pleteš, tatínku, protože já už tohle nebudu snášet. Odcházím pryč.“
„A kam si myslíš, že pudeš, ty děvko?!“
„Do toho ti myslím nic není, víš?“
„Počkej, ty mrcho, já tě dostanu!!!“
„Takhle se dostaneš tak akorát do kriminálu, tati.“
„Tak si tedy táhni. Di, tak di…“
„Neboj se, za patnáct minut jsem pryč.“

---------

„Dobrý den, pane sousede. Pojďte, prosím, dál. Zrovna jsem na odchodu. Jen si sbalím a pak Vás doprovodím. Něco potřebujete?“
„Ne, nic, jen jsem zaslechl křik…“
„To je v pořádku, už je to vyřešené.“

---------

„Sbohem, tati.“
„Počkej, Maruško. Přece mě neopustíš?“
„Musím. Není jiná možnost.“
„Vrať se, prosím. Si moje jediný dítě. Dyť já bych za tebe dal život.“
„To není pravda, sám to víš. V hloubi duše ti na mě záleží, to víme oba dva, ale neumíš nebo nechceš to dát najevo a jen mi ubližuješ. Dneska kalich přetekl a já odcházím.“
„Prosím, nedělej mi to. Zabije mě to.“
„Sbohem.“