Strach kráčí nemocnicí

.

V pondělí ráno jsem nastoupil do nemocnice.

Bojím se, i když mi všichni vysvětlovali, že pupeční kýlu dělá vrátný nebo liftboy ve výtahu. Někdy prý tento zákrok lékaři pokoutně prodávají náhodným příchozím s tím, že u tak banálních případů stačí nadšený laik. A když si před operací umyje dobře ruce, ani žádná komplikace v podstatě nehrozí.

Trochu se bojím, i když popisovali, jak operace probíhá. Že prý laparoskopicky, že do těla udělají tři, maximálně čtyři díry a že bude zatížení organizmu minimální. Nevěřím jim, jednou jsem si jako malý kluk vyřezával koníka a udělal jsem si do levé dlaně celkem malou díru. Bolelo to jako čert a ruka byla týden vyřazená mimo provoz.

Bojím se také narkózy. Prý nitrožilně! Další díra do těla! Jen prý na chvilku usnu a nebudu nic vědět o ničem. Nic prý nebudu cítit a bude mi dobře. Slyšel jsem ale, že mnoho pacientů se z narkózy neprobudilo! Co když se mezi ně zařadím i já a zemřu, aniž bych si toho všiml? Tělo budu mít mrtvé, duše bloudící světem bude marně hledat novou tělesnou schránku.

Mám ještě trochu strach z mladých lékařek a sestřiček. Zatím téměř všechny po mně chtěly, abych se svlékl. Kam všude se mi dívaly, kde všude mne osahávaly a s jakým nepředstíraným zájmem to dělaly mne udivilo a pravda i dost potěšilo. V jednu chvíli se mi zdálo, že potěšení bylo oboustrané, ale chyba lávky. To jen mladou doktorku zaujala malá, ale milá abnormalita. Malý podlouhý výčnělek těla, který jako by žil vlastním životem. Ač byl teplý a ležel, v mžiku vstal a zmrznul.

Strach jsem dostal i při procházení dlouhých nemocničních chodeb. Samá velká cedule s hrozivými názvy: anesteziologie, chirurgie, traumatologie, patologie. Snad až tam se nikdy nedostanu.

Strach mám též i rád. Takové lehké, mihotavé mrazení a mravenčení v útrobách je kolikrát jaksi opravdovější než velmi blízké setkání s osobou opačného pohlaví.

A v neposlední řadě je strach i důležitý. Strach nás totiž chrání před zbytečným rizikem. No jo! Rizikem! Ale zbytečným? Zbytečným ... ?!!

Já mám STRACH ! Uteču! Ale co to? Na chodbě slyším blížící se kroky. Přicházejí dvě nejhezčí sestřičky: "Tak jdeme na to, pane Romantiku! Ať už to máte za sebou!" Nemám je rád i za to, že mne důsledně oslovují příjmením, ačkoliv jsem je prosil, ať mi říkají křestním jménem. Do žíly mi píchli injekci. Až teď mi dochází, že utéci už nestačím. Zkouším ještě nějak protestovat, ale mlha z druhého břehu se blíží.

Má poslední myšlenka:
"Zasránku, z toho se už nevykroutíš ..."

24.5. 2010