Bezmoc

Upravil si motýlka, zkontroloval si smoking letmým pohledem do zrcadla u vchodu a rozhlédl se po místnosti. Restaurace v jednom nejprestižnějších hotelů ve městě zářila desítkami světel, odrážejících se v křišťálových skleničkách na sněhobíle prostřených stolech; číšníci a sommeliéři se plavně pohybovali mezi židlemi, jako by se po koberci klouzali a dokončovali poslední úpravy detailů, než se u vchodu objeví první hosté.
Velmi o tohle místo stál; tři měsíce se účastnil dalších a dalších užších kol výběrového řízení, mnoho hodin proseděl na různých školeních a poradách, kde do nich vtloukali firemní politiku, musel složit několik zkoušek a dnes konečně patřil do soukolí nadnárodního řetězce luxusních hotelů, byl členem rodiny desetitisíců zaměstnanců firmy po celém světě. V hotelu mohli pracovat jen ti nejlepší, elita, a on si věřil, že takový je. I jeho vedoucí, starší a velmi zkušený číšník, který se vypracoval od píky, jako on, s ním byl spokojen. Panovala mezi nimi nevyřčená dohoda o tichém spiklenectví, neboť oba měli smysl pro stejný humor a vzájemně ho uměli ocenit. Dnes před otevřením restaurace ho oslovil:
„Pane kolego, uvítal bych, kdybyste dnes obsluhoval V.I.P. salónek, přijde společnost osmi velmi vážených hostů a byl bych rád, kdybyste se toho zhostil důstojně. Ostatně, už jste tu šest týdnů, tak nějakou samostatnou práci zvládnete, ne?“
„Kdo to je, šéfe?“ mohl si dovolit tohle oslovení; říkali mu tak všichni a na tomto místě to neznělo podlézavě.
„Zástupci jedné velké pojišťovny, občas u nás mají večeři. Hlavním členem společnosti je pan Lustig, velká šajba z Německa, tak pozor. Hlavně se nenechte překvapit, kdyby se náhodou poněkud společensky unavil…“ přelétl vedoucímu přes tvář náznak úsměvu, „…zatím se mu to stalo skoro pokaždé.“
„Takže nomen omen? Mluví potom svahilsky?“
„Ale, pane kolego, host přece není nikdy opilý, host je jenom spokojený,“ mrkl na něj jedním okem.
„Fajn, šéfe, můžete se spolehnout. Osm lidí zvládnu i bez pomocníka.“
Večer proběhl, tak jak měl. Společnost osmi důstojných pánů v kravatách a drahých oblecích, které bezpochyby kraloval německy hovořící padesátník, se pomalu rozehřívala. Po opulentní večeři se čtyřmi lahvemi červeného z Bordeaux a dezertu s lahvičkou sladkého sauternského přišla na řadu káva a koňaky. Nezůstalo při jednom, pan Lustig zůstal věrný svému jménu, přestože bylo vidět, že je zvyklý pít a ani množství alkoholu z něj nesetřelo důstojnost a sebeovládání. Jeden z členů mírně přiopilé společnosti zapravil účet převyšující celostátní průměr platů, navýšil jej i o velkorysé spropitné a pánové se hotelovými taxíky nechali rozvézt.
„Tak co, šéfe, nebyl to průser?“ zeptal se večer vedoucího, přestože znal předem odpověď.
„Kdepák, dobrý to bylo, věděl jsem, že se na vás můžu spolehnout…“ usmál se.
Další den měl volno; bylo krásně, strávil ho na koupališti. Při téhle práci je nejdůležitější odpočinek. Nazítří při příchodu do práce ho zastavil vedoucí:
„Poslyšte, pane kolego, nenašel jste předevčírem na salónku nějakou peněženku?“
„Ne, nic jsem tam nenašel, kdo tam co nechal?“
„ Pan inženýr Slabihoudek prý nechal na stole svoji peněženku, když platil.“
„Jo, tak to vím, který to byl,ale na stole nic nenechal…“
„ Jarku, neblbni,“ přešel vedoucí k tykání, „ ten chlap z toho dělá velký malér, prý tam měl kromě peněz i kreditní karty, které musel nechat zablokovat a celá záležitost se projednává i u náměstka…!“
„No vážně, šéfe, nic tam nebylo, třeba si ji zapomněl jinde, co já vím, kde pokračovali, víte přece, v jakým byli stavu…“
„Tvrdí, že jel rovnou domů, v taxíku neplatil, protože to byl náš hotelový, tak ztrátu zjistil až druhý den ráno…a přesně si pamatuje, že nechával peněženku na stole. No, každopádně se máš stavit u náměstka, řekl jsem ti to jenom proto, abys tam nebyl moc překvapenej.“
Jednání u náměstka nebylo dlouhé. My víme, že se mohlo stát cokoliv, ale to víte, jméno hotelu, zákazník vždycky pravdu, požaduje po nás kompenzaci, jste ve zkušební době, komu mám proboha věřit? Blem, blem, kecy, kecy, plác, plác… dostal k podpisu papír o tom, že sám odchází ve zkušební době. Abyste v dalším zaměstnání nemusel nic vysvětlovat… Bylo mu do bezmocného breku. Takového snažení, takového času a všechno je to k ničemu kvůli jednomu ožralému pitomci, který si není schopen ohlídat své věci!!! Odcházel rozsáhlou recepcí, kde tepal život, všichni věděli, co mají dělat; obrovské soukolí, z něhož vypadl jeden snadno nahraditelný šroubek.
O několik týdnů později mu v metru kdosi poklepal na rameno:
„Nazdar, vole, co tu děláš?“ zubil se na něj bývalý kolega z hotelu, „jedeš do práce?“
„No jasně, na taneční už nemám věk a ani neznám kurs, kterej by začínal v úterý v devět ráno!“ potěšeně mu pumpoval rukou.
„Kde teď pracuješ?“
„Ále, v takovým pajzlu, beru to spíš jako přestupní stanici, než se najde něco lepšího…“
„Tak to by tě možná zajímalo, jak to dopadlo s tou peněženkou…představ si, vole, že tu štrajtofli přivezl messenger asi za dva dny z nějakýho erotickýho klubu…našli ji tam i s účtem od nás, tak ji poslali na hotel, protože si mysleli, že je to náš host…“
„To si děláš prdel…!!! No to je teda zpráva, jak víno, díky, brácho!!!“
Ještě to odpoledne zaklepal na dveře náměstkovy kanceláře:
„Dobrý den, já se jdu zeptat, jak to dopadlo s tou peněženkou…“
Náměstek na něj chvíli nechápavě koukal, než se pomalu rozpomněl:
„Jo, to jste vy…no sláva, vzhledem k tomu, že jste tady, asi víte, jak to dopadlo…buďte rád, aspoň všichni vědí, že nejste zloděj. Já jsem taky rád, už kvůli vám.“
„ No a co bude dál? Mohl bych nastoupit zpátky? Když se všechno vysvětlilo…?“
„Kam zpátky? Na to místo už jsme přijali někoho jiného, to chcete, abychom ho vyhodili?“
„Ale vždyť jste mě vyhodili kvůli tomu průšvihu…“
„ Nene, milý příteli, vy jste odešel ve zkušební době na vlastní žádost, tady mám vámi podepsaný papír…notak, přece víte, jak to v téhle branži chodí, vy nebudete mít problém sehnat novou práci. S vaším vzděláním a schopnostmi…“
Bezmocně odcházel dlouhou chodbou. Před hotelem se otočil a podíval se vzhůru. Majestátní budova ze skla a kovu, nad kterou plynula oblaka, vypadala jako zaoceánská loď rozrážející přídí nekonečnou modř nebe.
Loď, na kterou on ztratil lístek.