Je suis mademoiselle – Infalia „Mucky“ Střapáčková

Je suis mademoiselle – Infalia „Mucky“ Střapáčková

Bylo 6 hodin ráno, když na nočním stolku zazvonil budík. Venku byla ještě tma. Kdyby do pokojíku vlétly sluneční paprsky, spatřili bychom skříň, stůl a postel se spící dívkou. Ale byla tma. Peřina se pohnula a vylezla z ní ta holka a rozsvítila lampičku. Chvíli mžourala než si její oči přivykly. Aby udělala místo na zemi, odhrnula nohama to, co se tam válelo – flaška od Cocacoly, včerejší kalhotky, džíny a učebnice. Oblékla se. Protože byla venku docela i zima, vzala si dokonce punčochy, botasky a bílou mikinu. Mezitím, co trávila čas v koupelně, se vzbudila její matka. Potkaly se v kuchyni. „Dobré ráno Infalio“. Něco na to zabručela a vzápětí, co nejjasnějším a nejmedovějším hlasem hlasem se otázala matky: Mami, já bych hrozně potřebovala tři litry na Iphone. Prosím, že mi je dáš?“ „Tak se zeptej svého tatínka. Vždyť víš, že zplácím půjčku a sotva se s penězi vejdu.“ Na to Infalie nic neřekla, jen zuřivě míchala čaj, potom co si do něj dala tři lžičky cukru. O půl osmé práskla dveřmi a odešla směrem do školy. Cestou se mohla trafikantce pochlubit svou občankou, sotva vydanou, a koupit si tak cíčka sama. Nezaujatého pozorovatele by zřejmě ani nenapadlo, že ta slečna s dětskýma očima, zračícími pokoru ovečky a drzost štěněte, silně nalíčenýma, může chodit ještě do školy. Na záchodech si stihla zkontrolovat make-up. Hodinu češtiny nemohla jako vždycky chatovat přes mobil, tak si raději dělala pořádek ve všech těch tahákách, které měla. Při chemii se jako obyčejně dívala na guláš písmenek na tabuli. Jako další dvě hodiny měl být tělocvik. V šatně, kachlíkované místnosti s lavicemi, se spolu s ostatními dívkami převlékla, s těmi které cvičily. I když to byla ve skrze malá konkurence, považovala se Infalia ve třídě za sportovkyni. Vzala si bílé leginy, růžové tílko, bílé tenisky a bílá potítka. Nejdříve byla rozcvička. Po rozcvičce zašla za Michalem Nováků, jestli by si s nimi nezahrál. „ To víš s váma budu tak hrát holky“ bylo jediné čeho se dočkala. Takže ani dnes jí to nevyšlo. K dívkám přišel Václav Schnitel, kterému ,všichni i mnozí učitelé, říkali Řízek. „ Já si s vámi volleybal zahraju.“ „ Vypadni Vašíku, seš trapnej“ utrhla se na něj mademoiselle Střapáčková. Povytáhl obočí a zahodil míč na volleyball směrem k basketballovému koši. Míč propadl čistě, ale sotva kdo si toho v tu chvíli všiml. Po pěti minutách hry odešla Infalia se svou kamrádkou Adél do šatny. Díky svým mobilům a zrcadlům v umývárně se mohli spolu vyfotit, oblečené. Do popisky fotky napsala „S mojí nej kamarádkou, mám ji mocinky ráda“. Po tělocviku se rozhodly Infali s Adélou vyrazit po obchodech, akorát nevěděly, zda jít do NISA centra nebo do Plazy na Šalďáku. Rozhodly se pro Plazu s tím, že se když tak zastaví v knihovně, která je nedaleko. Nikdo si nevšiml, že jde o školačky, které by měly být ve škole. Se vzhledem těchto dívek, slečen je to zvláštní a vysvětlím proč. Dnes se ve většině přpadů nepozná, zda je dívce či ženě patnáct nebo třicet let. Můžete posuzovat aspoň trochu jejich věk, pokud vedle sebe mají svého kluka, ale i to není spolehlivý ukazatel. Většinou se dívky snaží, aby vypadaly jako ty cool slečny v časopise, pod rouškou svého svědomí doufají v to, že jsou více cool a lidštější než ty předlohy z časopisů. Snaží se, aby působily vyzývavě a zároveň davají najevo nesouhlas, protože ve skutečnosti si tak jisté nejsou. Když už se k něčemu odhodlají bývá to něco na způsob harlekýnských chutí. Snad se i divý podaříli se jim některý z výpadů. A ukojí představu o své vyjímečnosti a své dravé vášni, aniž by připustili druhé straně nějaký díl. A když připustí, tak je to jen jako důkaz pro ostatní, že svého miláčka milují. Bývají tak často překvapeny vůlí a slovy svých miláčků. Pak už je jen v okamžiku pár vteřin, kdo komu dá „kopačky“. Ale to jsme dost uhnuli od příběhu. V Plaze Infalia její kamarádka Adéla potkaly Markétu „Ňuff“ Vytáčkovou, Infaliinu dvanáctiletou kamarádku. „Ahoj Infal, mám nové číslo Bravíčka. Chceš si ho půjčit?“ „ Nechci, nejsem žádná puberťačka, abych to četla. Kliď se.“ S tím se Ifalia odvrátila a spolužačce řekla, že jde za svým tátou. Tam dorazila o půl čtvrté. Sekretářka zaklepala na dveře kanceláře Infaliina otce „Nějaká slečna Vás přišla navštívit.“ Infalia vešla do dobře známé kanceláře. Vonělo to tu kůží a lacinou kolínskou. „Ahoj tatí, jak se máš?“ začala. „Znáš to, ne. Hodně práce. Potřebuješ něco?“ „Ne, nic“ odpověděla a usmála se. Po chvíli se otec zvedl od stolu a obrátil se k Infal, „Jak to vypadáš?!? “ podrážděně se zeptal. „Normálně“ hlesla. „Takhle to za nás nebylo“. „Za vás možná ne“ odpověděla jedovatě „ale to bylo před dvaceti lety. Dneska je to trochu jinde“. Podíval se na ni a povzdychl si. Zatím si hrála s kancelářskými sponkami. „Nemáš ty dneska piano?“ „No jo, mám“ hlesla, ve skutečnosti uvažovala, že by piáno zatáhla také jako školu. „ Tak já Tě tam hodím, jen chvíli počkej.“ Za chvíli nasedli do firemní oktávky. Pozorovala jeho šediny ve vlasech, vrásky na tváři. Chtěla se ho zeptat na jeho problémy, ale sama cítila, že by měla, a ne že by chtěla. Každý člověk je nějak přesvědčen, ať už kladně nebo záporně, o jedinečnosti své generace. Lidí narozených ve stejném roce. Ale to je jen jedna z mnoha skupin do nichž se začleňujeme, např. podle města, národnosti, věku, pohlaví, vzdělání, majetku atd.. Rozdíl mezi skupinami je tím větší, že si svou jedinečnost uvědomují, než že by se jednalo o tak velké rozdíly mezi nimi. „Máma mi volala, že potřebuješ nějaké peníze.“ „Jo, to je pravda, tatí.“ „Tak kolik?“ „Čtyři tisíce.“ „Když to musí být“ vtiskl ji peníze. „ Můžeš mámě něco vřídit, Infal? “ „ Ne,vyříď jí to sám.“ Tohle neměla ráda, dělat poslíčka. Přesto velice toužila, aby se její rodiče dali dohromady a opět se vzali. „Nebuď tak drzá. Dostanu pusu na cestu? “ Vlepila mu pusu na tvář a vylezla z auta. Na tváři zůstala nezvykle malá skvrna po rtěnce. Byly čtyři hodiny. Dívala se na občasné skupinky Němců a Poláků, kteří šli s lyžema na ramenou od lanovky k pronajatým starým dřevěným domům. Nebe přecházelo ze světle modré do fialové. Vzduch mademoiselle Střapáčkovou štípal v nose i po těle jí bylo zima a chtělo se jí na záchod. Ale proč by chodila v něčem, v čem by vypadala jako blbeček-blbečka?!? Byla unavená a oči se jí klížily nad stránkami not. Samy noty jako by pluly a notové řádky se vlnily jako jarní vlny Nisy.
„No tak hraj pořádně“ napomenula ji učitelka klavíru. Infalii dnes hra už moc nebavila. „Hele, tak dneska to skončíme vyjímečně dřív Infalie.“ „Děkuji paní učitelko.“ „Mucky“ si sedla před sousední učebnu kytary. Dočkala se, za chvíli vyšla Markétka. „Ahoj“ pozdravila ji Infalia. Markéta se na „Mucky“ ani nepodívala. „Promiň Markétko, já vím, že to nebylo pěkné, odpusť. “ Šly spolu po setmělé ulici. Byl to jejich takový malý rituál. Na stanici tramvaje již splétaly cop rozhovoru ze svých slov a otevíraly si navzájem okvětní lístky svých srdcí. Při cestě tramvají si prohlížely ten časopis dívčího světa, ten tak zavrhovaný a žádaný zároveň. Podobně na tom jsou i jiné věci, např. seriály, cigarety, telenovely aj.. Zastavily se cestou do hokejky v Mcdonaldu. Aby si Infalia udobřila svou kamarádku Markétu, vyblejskly se před zrcadlem na toaletách. Popisek fotky byl „S mojí prdelkou nejmenší“. V sedm dorazila Infalia domů. Nezdržela se tam dlouho. Jen se opláchla, přelíčila, navoněla, najedla, narovnala podprdu a šla. Byl totiž pátek a jako každý pátek se měli, celá třída, sejít v hospodě. Vyzvedli ji Adam Nováků a Michal Nováků,bráchové. V autě již sedělo několik rozkřepčilých spolužaček. Co nevidět dorazili do hospody. Byl tu dokonce i Vašek. Zde se střetávaly světonázory lidí, aby se navzájem vyloučily. Hádání a dohadování o tom jaký Svět je a jaká je Pravda. Přesvědčování ostatních o svých pravdách, aby si člověk ve svých názorech byl jist. Smíšení strachu, výsměchu a drzosti. Mezizástavka mezi prací a domovem. První úkryt pro dlouhou noc. Rituál starý tisíce let, kdy se pár lidí sejde a pije vybraného moku. Samosebou alkoholického. Nabízí se otázka, zda by to pili, kdyby nevěděli, že v tom alkohol je, jestli by to neztratilo kouzlo té vyjímečnosti. A jsou takové varianty nápojů. (Musím čtenáře ujistit, že dobře vím, co je to Absinth a nejsem v oblasti alkoholických nápojů puritán.) Zábava pokračovala. Dokud Infalia seděla, bylo vše v pořádku. Jenže se zvedla. Michal viděl svoje šance a chtěl mucky mucky s mademoiselle Střapáčkovou. „Fakt teď ne“ řekla mu Infalia celá zelená, načež zvrátila jemu do klína. Znechuceně ji od sebe odstrčil. Spolužačky ji vyvedli ven, kde ji položily na lavičku, velice příhodně. Ztěžka se posadila. Někdo vyšel z hospody ven. „Infalie co tu děláš? Nechceš doprovodit? “ „Jo dík, Vašíku“ řekla mu pomaleji než je zde napsáno. Chytila se ho rukou okolo ramen, jeho ruka ji podpořila okolo jejího úzkého pasu. Proč jen ji musel doprovázet zrovna on. Byla by radši poblila Vaška a šla domů za podpory Michala. Asi to musel být právě Vašek, protože nikdo jiný by to neudělal a domů se dostat musela. Bylo dvanáct, téměř čtvrt na jednu v noci, když si v předsíni sundavala boty, samozřejmě s pomocí mamky. V tuto chvíli mezi nimi fungovalo ženské spojenectví. Tzn.že vzájemné sympatie vycházeli z toho, že obě byly ženy a obě nesly „ženský úděl“. Infaliina matka nostagilcky vzpomínala na své párty ve svých studentských letech. Spíše než zalíbení v podobnosti s údálostmi její dcery, ji těšilo samotné nostalgické vzpomínání. Infalia měl program na zítřek jasný. Bude „muset“ vložit fotky do Facebooku a povědět, jak moc pila a ožrala se, spíše vychloubačně než jako důkaz toho, že neumí pít, že neví, kdy si říct dost. S tímto úkolem na zítřek dopadla Infalia na postel, aby se uložila ke spánku. Spánku, který dá člověku síly a naději stát se ráno dobrým a příjemným člověkem, a který nás milosrdně zbaví vzpomínek na neúspěchy včerejška.