Rande naslepo

Stál v nedělním podvečeru před vestibulem metra a v ruce svíral kytici. Tedy kytici – spíše kytičku, karafiáty, nechtěl do první schůzky investovat majlant, ani se nechtěl předvádět jako zbohatlík. Pozorně se rozhlížel kolem sebe, jestli nepozná dotyčnou, která odpověděla na jeho inzerát. Byl sice na místě o něco dřív, ale předpokládal, že ani ona se nebude chtít opozdit.
Byl poněkud nervózní; neměl se schůzkami na inzerát žádné zkušenosti, ale nechtěl už poslouchat matčino „…už ti bude pětatřicet, zajímá tě jenom tvoje práce (je úspěšným programátorem), já chci taky být babičkou, proč ses nemohl víc sblížit s Veronikou (dcera matčiny spolužačky, poměrně pohledná, ale neskutečně žárlivá hysterka – měl s ní tři schůzky a stačilo mu to), když nikam nechodíš, tak si dej inzerát!“ A tak si dal inzerát: VŠ 180/34, svob., fin. zaj., nekuř., hl. přim. protějšek. Jen vážně. Zn.:“Samota tíží“ Upřímně vzato – jeho samota nijak zvlášť netížila, vypráno a uvařeno měl od maminky, práce ho bavila a na hory a vodu jezdil s partou. Stejně si inzerát podal jenom kvůli matce, která se už trochu styděla před příbuznými, že se nemůže chlubit vnoučky. Nikdy jsem neměl rád svatby, uchechtl se při vzpomínce na starý vtip; vždycky za mnou chodily babičky, tetičky a všechny příbuzné a říkaly: Příště jsi na řadě ty, Milánku! Přestaly s tím od té doby, co jsem jim totéž začal dělat na pohřbech.
K metru se blížila dívka – spíše dáma, velmi pohledná a zdálo se, že nespěchá. To by mohla být ona, pomyslel si a zářivě se usmál. Usmála se na něj, pohlédla na květinu v jeho ruce. Její úsměv se rozšířil poznáním, lehce zavrtěla hlavou a prošla kolem něj. Nemůžeš se na každýho chechtat, jako mimino! vynadal si v duchu, každý pozná, proč tu stojíš a jsi k smíchu!
Zadíval se na kytičku. Taky jsem místo karafiátů mohl koupit jednu symbolickou růži, pomyslel si mrzutě, s tímhle vypadám jako pionýr, který zabloudil na oslavu MDŽ! Ale co, teď už je to jedno, kytka jako kytka.
Už by tu mohla být, zadíval se na hodinky, přesnost je nejen vlastností králů, ale taky královen. Zvedl oči a u východu z metra uviděl dívku s tvarohovitým obličejem a mastnými vlasy oblečenou v ne příliš čisté železničářské uniformě, která se pátravě rozhlížela. Ne, proboha, tohle ne!!! pomyslel si v náhlé panice a bleskurychle se otočil zády, aby skryl květiny před tělem. Udělal dva rychlé kroky a vstrčil květiny do odpadkového koše. Stonky karafiátů zapružily, kytička vyskočila a zůstala ležet na okraji. Dlaní zatlačil karafiáty do hloubi koše a snažil se je zahrabat pod nedopalky a papírové obaly z nedalekého Mc´Donaldu.
„Dobrý den,“ ozvalo se nad ním. S rukou ponořenou do odpadků vzhlédl. Před ním stála půvabná mladá žena, po zádech se jí rozprostírala blonďatá řeka a svůdně vykrojená ústa s mírným, všechápajícím úsměvem pravila: „Dobrý den, nejste náhodou pan Milan?“