Deprese

„Co vůbec mám z toho života?“ říkám si, když hledím na svůj odraz v zrcadle. „Mám vůbec nějaký život?“ Matně se snažím vybavit si něco hezkého, leč nic mě nenapadá, a když už si jednu, dvě věci vybavím, zjišťuji smutnou pravdu. Bylo to hodně dávno, kdy jsem se usmíval v přítomnosti dívky, hodně dávno, co mi srdce bušilo jako splašené a celým mým tělem se rozlévalo zvláštní teplo naplňující mě štěstím a radostí z každé chvíle, okamžiku, vteřiny, co jsem strávil s tou dotyčnou. A co mám teď? Nic. Srdce je pusté, chuť do života nikde. Kolikrát jsem přemýšlel nad tím, co mě vůbec žene vpřed? Co mi brání v tom, abych si někam lehnul a přestal tam dýchat. Jen jedna maličkost. Sebevraždu považuji za zbabělost. A pokud bych už měl předčasně zemřít a jinak, než stářím, tak vlastní rukou ten svůj promarněný život za nic na světě neukončím. Leda kdyby to mělo nějaký hlubší význam, leda kdybych někomu tím zachránil život, pomohl … podivné myšlenky. Zřejmě si knihy, filmy a celkově fikce pohrála s mým myšlením natolik, že věřím v takové žvásty. Idylické a nereálné. Je větší šance, že mě porazí auto, než že bych svou smrtí mohl nějak nebo někomu prospět. Jsem hlupák, snílek a kdo ví, co všechno ještě.
Můj odraz v zrcadle se směje. Ne, vysmívá se mi. Mám chuť praštit ho, rozbít zrcadlo na tisíc kousků, ale přitom vím, že by to byla jen další z mnoha pošetilých věcí, kterých jsem se dopustil až příliš.
„Co se to se mnou k čertu děje. Co mám sakra udělat?!“ Ticho. Nikdo mi neodpoví a nikdo na mé otázky nic neřekne. A přitom to křičím ve své hlavě v jednom kuse. Klidně by mohl nastat konec světa a mě by to bylo ukradené. Ať si klidně do Země narazí kometa, ať začne další světová válka a celé lidstvo smete z povrchu zemského jaderný armagedon. Je mi to jedno.
Čas plyne stále vpřed. Opět jsem zabil několik desítek minut nicotným přemýšlením nad sebou samým, nad svou bídnou existenci, nad tím, jak ubohý jsem. Chce se mi z toho brečet. Jediná věc, která mi v tom brání je vědomí toho, že to nemá smysl ani význam. Po tvářích mi steče něco slz, posmrkám pár kapesníků a co potom? Nic. Bude všechno jako předtím. Jen už nebudu mít možnost ani brečet, protože zásobu slz bych měl vyčerpanou.
„Zpropadený život,“ říkám si po několikáté a marně civím do stropu. Na stropě vidím jen pavučinu a v ní pavouka. Kdo ví, jestli se náhodou nebaví při pohledu na toho ubožáka pod sebou. „Co bych měl udělat? Zabít ho!“ zvažuji, ale pak si zas uvědomím tu tvrdou pravdu: „Nic tím nezměním!“
Zhasnul jsem v koupelně a vydávám se do ložnice. Ulehám do postele sám a sám také usínám. Několik minut před spánkem znovu přemýšlím nad vlastním životem. Jedna část mě se upíná k malé naději, že kdybych měl rodinu, ženu a nějaké ty děti, měl bych pro co a kvůli čemu žít. Druhá část mě však tomu nevěří a je si víc, než jistá, že by to bylo stejné jako teď. Ale která strana má pravdu? To netuším.
Zavírám oči, abych se místo tmy okolo sebe ponořil do temnoty nevědomí. Co když takhle bude vypadat smrt? Nebo že by se takhle jen umřelo. Zavřít oči, naposledy vydechnou a tečka, konec, jen nekonečná tma bez možnosti se z ní probudit. Depresivní představa. I když není o moc depresivnější, než moje předešlé úvahy. Deprese, deprese, deprese, jedna za druhou se na mě hrnou ze všech stran. Připomíná mi to pohádku, fantaskní svět, ve kterém jsem princezna a saň, coby deprese, se na mě vrhá s cílem mě celého spolknout ve svém obrovském chřtánu.
Fikce opět pronikla do všech těch mých podivných úvah a já se snažím trochu vzpamatovat. Zamyslel jsem se až moc. Popustil uzdu své fantazii, jen aby mohla vytvořit zase nějakou blbost. Kdepak, tohle je na nic. Je to příliš vysoká cena za několik radostných okamžiků, kdy vymyslím něco pěkného, dobrého, něco, co má hlavu, patu a za co sám sebe pochválím.
Snažím se nemyslet. To jediné mi trochu pomáhá usnout. Bohužel má mysl se brání, snaží se vzdorovat mému přání a touze po klidu. Je to tu zase. Další a další příval myšlenek bránících mi v pokojném spánku, na který mám po těžkém dni právo nebo ne? Někdy se mi chce křičet, jak je tohle všechno nespravedlivé, kruté a nefér. Doposud jsem to však neudělal. Realista v mém nitru ví, že by to bylo jen zbytečné plýtvání slovy. Akorát bych tím obtěžoval ostatní a dával jim důkaz toho, že nebudu zas až tolik normální. K čemu mi je však ta normalita, říkám si někdy. Co je vůbec podle společnosti normální chování? Sledování reality šou. Šílené nebo špatné chování. Někdy přemýšlím nad jednou a někdy zas nad hromadou věcí. Moje myšlenky přeskakují z jedné věci na druhou a má část, která je tvrdým realistou šílí a křičí v mé hlavě, že to všechno je jedna velká zbytečnost a neustále mě utvrzuje v tom, že by mi bez takových úvah bylo lépe. A já s tím nemohu jinak, než souhlasit. Přesto se to nezmění.
Jsem veselý, přátelský, nápomocný a snad i dobrý člověk. V ničem, pokud vím, nijak zvláštně nevynikám a jediné čeho mám nadbytek jsou ty moje představy.
Konečně únava překonala mou mysl. Zas na několik hodin bude mé myšlení přerušeno nebo aspoň nastane chvíle, kdy si své myšlenky nebudu schopen uvědomovat. A tak se moje mysl pomalu vytrácí s poslední myšlenkou, že až se probudím, všechno to začne zase nanovo…