Pálení cigaretou...

Předem se omlouvám za drastické popisování oné události, ale zmínil jsem to už v anotaci, čtení je opravdu na vlastní nebezpečí. A vy, jenž máte rádi utrpení druhých, tak snad nebudete tolik potěšení, jak jste si mysleli.

Je to už pár dní, co jsem se dobrovolně podrobil jednomu z nejhorších druhů mučení. Jistě ho znáte z mnoha filmů, televizních zpráv a novin, ale když to zažijete na vlastní kůži, je to rozhodně něco jiného, než když to vidíte na obrazovce nebo o tom čtete z papíru. Ano, jedná se o „pálení cigaretou“.
Určitě o tom každý minimálně jednou slyšel nebo to viděl v nějaké „scéně“ ve filmu, či seriálu, ale když to zažíváte na vlastní kůži je to jiné.
Temná místnost, v jejímž středu je židle a k ní připoutaný člověk bez možnosti se svému trýzniteli jakkoliv bránit. V puse většinou roubík a oči odkryté, aby měl možnost si předmět způsobující mu tu neskonalou bolest pořádně prohlédnout. V hlavě pak honící se jediná myšlenka o tom, jak dlouho to bude pokračovat, kolik bolesti si ještě bude muset vytrpět, než bude konec nebo se ponoří do konejšivé náruče bezvědomí…
U mě to samozřejmě bylo trochu jiné. Popravdě, neměl jsem k dispozici židli, na které bych seděl, ani roubík, abych se zakousl během způsobované bolesti. Ne, já musel stát téměř v pozoru a jedinou možností, jak si trochu ulehčit od bolesti bylo zatínat sevřené pěsti, až mi bělely klouby. A místo špatného výhledu v potemnělé místnosti jsem pod jasným světlem žárovky pozoroval mučící nástroj, který ve svých rukou můj mučitel v bílém plášti s titulem „Mudr.“ svíral. A řeknu to naprosto otevřeně. Vypadalo to jako pájka a pájka to i BYLA! To jsem poznal coby vystudovaný středoškolský student elektrotechnického oboru i se svými mělkými znalostmi. A kdyby tou pájkou místo mé kůže zkoušel počastovat cín a tištěný spoj, nebyl by žádný rozdíl s opravdovou. Tahle byla tak akorát sterilní a trochu neobvyklého tvaru – alespoň od těch, co jsem znal a kdysi používal.
Ještě teď to mám před očima. Stále vnímám tu bolest, když pinzetou sevřel drobný výrůstek na mé kůži, natáhl ho a začal odřezával pájkou rozpálenou na několik set stupňů celsia. Několik dní potom jsem pořád cítil ten zápach. Odporný smrad. Ne zápach kouře ani puch páleného plastu. Vy, kdo jste zažili nějakou zabíjačku a viděli řezníka s ostatními pomocníky, když po zabití prasete pálili hořákem jeho chlupy, tak přesně takový smrad vám uvízne v nose a jen tak se ho nezbavíte. Nejhorší na tom je to, že si díky němu neustále připomínáte onu událost a tu sice „chvilkovou“, ale přesto výraznou bolest. Rozhodně to není, jako když se o něco říznete!
A když už můj mučitel „odřezal“ ten drobný výrůstek z mého těla, udělal ještě tu nejhorší věc, kterou mohl. Se sadistickou potěchou – někdo by to sice nazval důkladností – pájkou vzal každičký i sebemenší kousek, co se mu nepodařilo vzít napoprvé.
A to vám musím říct přátelé. Nemocnici jsem navštívil – tím myslím, že jsem byl hospitalizován nebo jen kvůli věcem jako je rentgen, sádra apod. – jen párkrát za život, k doktorovi kvůli nemoci jdu nanejvýš jednou ročně a to je tak, co si pamatuju všechno. Upřímně této své zkušenosti lituji ještě z toho důvodu, že já blbec jsem si to způsobil sám, protože ten podmět vyšel z MÉ hlavy!
A tak to v mém životě bývá většinou. No což, aspoň vím, jak se oběť při pálení cigaretou přinejmenším trochu cítí. A coby nekuřák pouštím z hlavy jednu představu, kdy jsem si říkal, že bych nějakému kuřákovi v mé blízkosti sebral cigaretu a típnul jí v dlani. Ať by to bylo sebedrsnější vyjádření osobnosti – síly – tak by to byla pořádná blbost a bolest…

P.S.: Pokud toto četla nějaká osoba, která byla vystavena zmíněnému mučení, tak se jí předem omlouvám a doufám, že mi promine, pro ni, jistě nevkusné přirovnání.