Člověk a emoce

Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh. Měl tenkrát sklony všechno hodně dramatizovat, proto si dal s vyslovením slova Bůh na počátku všeho opravdu záležet – pečlivá artikulace, zvučný hlas a určitá údernost tohoto slova, která léty nevybledne. Byl sám se sebou tak spokojený, že si pár set tisíc let odpočinul a jen si užíval svůj pocit dobře vykonané práce. Po nějaké době ho napadlo, že by mohl udělat zas něco dalšího. I pokračoval Bůh s tvořením na poli rétoriky, kde cítil, že má pevnou půdu pod nohama. A zahřměl: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Bůh sám nečekal takový úspěch, a tak nadšeně pokračoval – stvořil čas a podle přítomnosti světla jej rozdělil na den a noc, jimž určil pravidelně se střídat. Pak se šel opalovat.
Později usoudil, že Boží hlas je pěkná věc, avšak práce šlechtí, a mohl by tedy uplácat něco vlastníma rukama. Dalšího dne tedy stvořil Bůh Slunce, Zemi, další hvězdy a další planety. V noci seděl na holé Zemi a se slzou v oku a mírem v duši pozoroval padající hvězdy. Příštího dne stvořil vodu. Ta se mu líbila, zapojil tedy plně fantazii – řeky, jezera, vodopády, termální prameny, studánky,… Vodu od špaget pak nalil na suchá místa mezi kontinenty, vymyslel koloběh vody a bylo hotovo. Bůh se šel opalovat na pláž.
Ranní pohled na moře ho uvrhl do hluboké deprese. Všude pusto, prázdno, mrtvo. Bůh zařval (svým zvučným hlasem) a vrhl se do vody. Zůstal sedět u dna až do večera a litoval se – jak je to nefér, že nemůže zemřít. Už se stmívalo, když vylezl ven a stvořil sedmikrásku. Jen tak, že ho to napadlo. Díval se na ni a pak jej políbila múza. Nadsvětelnou rychlostí vytvořil květiny, keře, byliny, stromy, jedovaté rostliny, houby, mechy, lišejníky, řasy, bonsaje a trávu dřív, než zapadlo slunce. Usnul na louce. Ráno ho zamrzelo, že je kolem takové ticho, nebe je prázdné a v lesích se nic nehemží a nepožírá. Cítiv ještě múzin polibek na čele, stvořil ptáky, ryby, dinosaury, savce, plazy, hmyz a obojživelníky. Následně se usadil v ráji, kde ho žádná zvěř neobtěžovala, a odpočíval.
Kdyby Bůh nebyl býval perfekcionalista (nebo blázen), mohl si spokojeně žít a pozorovat, jak to tam dole všechno bez potíží funguje, na věky věků. Ale to on ne. Uvědomil si totiž, že ničemu z toho, co zatím stvořil, nedal smysl pro humor. Teď už by bylo nespravedlivé vybrat jednu jedinou rostlinu nebo jedno jediné zvíře a říct: „Výborně, odteď se TY budeš moct se mnou smát vtipům, co nás napadnou.“ A protože Bůh chtěl jednat čestně, stvořil člověka. Konkrétně muže. A aby nedokonalému Adamovi nebylo ve společnosti dokonalého Boha smutno, stvořil mu po bok Evu (dokonalou). Už měl téměř hotovo, když se plácl do čela – na ten smysl pro humor, kvůli kterému se tady další den namáhá, místo aby si natáhl houpací síť mezi stromy a četl noviny; málem zapomněl. Ve vaření však měl (oproti rétorice) značné mezery. Popadl tedy lahvičky s emocemi a kvůli nedostatku času je vysypal všechny.
Lidé se tedy umí nejen smát, ale taky plakat, vztekat se, závidět, milovat a nenávidět. Bůh z toho původně nebyl nadšený, ale pak si uvědomil, že mu to skýtá větší prostor pro jeho vlastní smysl pro humor, a tak sedí v nebi a připravuje spoustu kanadských žertíků. Ale nezoufejme – velebeni budiž ti vtipnější z nás, neboť jejich je království nebeské.
A sedmého dne Bůh odpočíval…