Naděje...

„Má to cenu?“ ptám se sama sebe. Mám všeho po krk. Maturity na krku a svaťák se nepříjemně rychle blíží a já…já neumim skoro nic, tímhle tempem u maturit proletim rychlostí blesku. Nemůžu si to učení nacpat do hlavy, natož si to zapamatovat. Doma je to ještě horší než ve škole, rodiče se pořád hádaj i o takových kravinách, jako je neumytej hrnek od kafe. Už mi to fakticky leze na nervy, už mě nebaví dělat, že sem nic neslyšela a že se nic nestalo.
Jsem nevyspalá a bolí mě hlava, sedim v autobuse a přemýšlim nad svým životem, přemýšlim, co budu dělat když neodmaturuju…hrůza…hlavou mi lítá jedna zmatená myšlenka za druhou…Nutně potřebuju vypnout, ale to bohužel nejde,protože maturita nepočká, takže i v buse se snažim si do hlavy nacpat období českého obrození…Do autobusu vkročila mladá a krásná dívka. Mohlo jí být tak dvacet. Strašně sem jí tu její krásu záviděla, protože já jsme nikdy nebyla zrovna modelka a dětský idol. Na každého se bezstarostně usmívala, až mi ten její optimismus lezl krkem. Byla oblečená podle poslední mody a zářila jako sluníčko a určitě to nebylo jen tím jasně zeleným kabátkem co měla na sobě…. Na další zastávce jsem vystoupila, protože jsem potřebovala do knihovny půjčit si nějaký knížky na odreagování. A pak jsem se vydala za mámou do blízké nemocnice, kde pracovala jako zdravotní sestra. Když jsem vešla, zase mě oslepila ta záře. Ona dívka šla pár metrů přede mnou. Pořád se na všechny kolem usmívala a sálal z ní ten příšerně odporný optimismus, o kterém sem nechtěla ani slyšet. “To bude určitě nějaká ta holka z bohatý rodiny, co právě nabalila toho novýho mladýho chirurga.“ říkala jsem si, ale hned poté jsem toho litovala, hned poté co se ona dívka zastavila před zavřenými bílými dveřmi…..zaklepala…..a vešla…..vešla do dveří s nápisem…CHEMOTERAPIE….a v tu chvíli mi došlo, že i přesto, že ona na tom byla hůř jak já rozdávala všem úsměvy a zářila jako sluníčko…užívala si život tak, jak nikdo jiný…pochopila jsem, že moje problémy nejsou to jediné na světě a moje okolí o nich nemusí vědět a ni jimi trpět…v tu chvíli jsem věděla, že naděje umírá až jako úplně poslední….