Jak jsme málem šli ke dnu

Datum třicátého května bylo v kalendáři výstižně označkováno křížkem a umrlčí lebkou a já s prázdnou krosnou v ruce vzpomínala na den, kdy nás na začátku třeťáku nahnali profesoři z řad tělocvikářů do tělocvičny, aby nám s nadšením pro ně vlastním podali vysilující informace o dobrovolně-povinném vodáckém kurzu. I přes vyvíjený nátlak jsem reagovala striktním odmítnutím, i kdybych měla až do června pucovat tělocvičnu vlastním kartáčkem na zuby, ovšem jen do doby, kdy mě má kamarádka Kristýna začala prošpikovávat pohledem raněné srny jako ražniči, že prý bude sranda a že je to poslední akce a byla by škoda doma zapouštět kořeny.
V onen inkriminovaný den se nás všech třiadvacet účastníků zájezdu shromáždilo před ne zrovna důvěryhodně vyhlížejícím autobusem, který nepochybně pamatoval okupaci v devětatřicátém. Taktéž řidič.
Slunce se vytrvale opíralo do oken dopravního prostředku, nicméně s přibývajícím časem se na obloze začaly objevovat zpočátku bělostné obláčky, později hrůzu nahánějící kolos deštěm nasáklých černočerných mračen a to, co kymácelo autobusem jako revolucionáři ve slepé uličce senátorovou limuzínou, už si rozhodně nezasloužilo označení vánek. Atmosféra v útrobách autobusu houstla přímo úměrně se zhoršujícím se počasím.
Příjezd do prvního kempu pro nás znamenal hodně tvrdé zavítání do reality. Mnozí z nás, já mezi nimi, jsme podobné extempore se stany a kánoemi absolvovali poprvé, tudíž určité rozčarování momentální situací bylo docela na místě. Během snahy zatlouci kolíky do rozbahnělé půdy a pokusu postavit stan za úporného mrholení na mě dolehla krutá pravda, a to že hromada kraťásků, tílek a nezbytných plavek nebude ten nejvhodnější arzenál do tohoto boje. Ve větru, který povážlivě nakláněl topoly korunou k zemi, jsem vyslala modlitbičku mé prozíravé matce, která mi do báglu vpašovala i nějaké mikiny a tepláky.
Noc ve zmáčeném stanu, jehož výrobce zřejmě nepočítal s možností vydatných srážek po dobu několika hodin ba dokonce dní, mě hluboce poznamenala kromě toho, že mi leccos došlo. Jednak mě utvrdila v mém přesvědčení víckrát do stanu nevstrčit ani špičku nosu, a jednak mi došlo, proč se vodáckému kurzu říká zkráceně voda. Je totiž všude. Voda v řece, voda na louce, voda ve stanu, voda v báglu, voda v botách. Ironií osudu byl fakt, že jediná lokalita, kde se voda vyskytovala v pochabém množství a stejně mizerné kvalitě, byly místní umývárny. Co kemp, to zářný příklad zdroje cholery a podobných laskomin, neboť kapalina, jež vytékala z kohoutků, měla s vodou společné jen to, že tekla.
Vyprávění o tom, jak udržet ve stavu čerstvém a poživatelném jediný bochník chleba po celý týden v bojových podmínkách, jak rozdělat oheň za použití netradičních rekvizit jako třeba flaška fernetu, přežít sedmistupňové noci v promáčeném oděvu a stanu a stavět stan na palouku, který začíná připomínat spíše dětské brouzdaliště, by vydalo na román. Zlatý hřeb kurzu měl přijít až poslední den.
Na Vltavě byl vyhlášen první stupeň povodňové aktivity. Všechny ostatní kurzy přítomné v našem kempu bleskurychle stahovaly povodňové jednotky kánoistů a raftařů, avšak naše tělocvikáře neodradila ani hrozivě se tvářící a o více než metr zvednutá hladina nejdelší české řeky, odhodlání z nich čišelo jako radioaktivita z Černobylu a my, zlehka pobledlí, důkladně zmáčení a promrzlí do morku kostí, jsme bez větší újmy naskákali do kánoí, ač mě osobně by napadla i důstojnější forma smrti. Tváří v tvář peřejím se mi na mysl drala myšlenka, že tahleta vratká kánoe se stane naší vstupenkou do pekla.
Pro mě, jakožto pro čtyřicetikilového háčka, nebyly následující okamžiky v rozbouřené vodě těmi nejpříjemněji strávenými. Což o to, háček by vydržel, ovšem háčkův citlivý žaludek už pět minut po vyplutí vehementně vyžadoval porci kynedrilu pod pohrůžkou emigrace snídaně na dno loďky. Cestu nám křižovaly popadané větve a kmenu stromů, což se nám málem stalo osudné. Mrholení zhoršovalo mé už tak mizerné vidění, šumění vody zase už tak mizerný sluch mého zadáka, tudíž mezi námi vznikla komunikační bariéra, a stejně tak jako hlídka na Titaniku zavčasu nezahlédla ledovec, jsem já přehlídla pořádný kus spadlé větve přímo před námi.
Veškeré zadákovo manévrování v silném proudu bylo marné a o pár vteřin později kánoí otřásl náraz a jako ve zpomaleném filmu jsem pozorovala, jak se loď naklání a už už nás navždy pohřbívá pod hladinu. Ne! vykřikl ve mně pud sebezáchovy, stejně tak jako v mém zadákovi, jelikož kamarádka se naposlední chvíli nohama zašprajcla o větev a naklonila se na druhou stranu, pokřikujíc na mě, abych se řídila jejími pokyny. Nezbývalo, než ji napodobit a pak s pocitem odsouzence kráčejícího na popravu čekat, co se bude dít. Do lodi se mezitím bokem valila ledová voda a mě bylo jasné, že dříve či později půjde Titanik ke dnu. Pitný režim v podobě oranžové břečky v PET lahvi uplaval s přibližně třetí vltavskou peřejí, jak v těch okamžicích čekání na smrt či vysvobození chytře podotkla kamarádka. Když jsem se už začínala vidět jako promodralá a rybami prožraná mrtvola, nalezená o týden později kolemjdoucím důchodcem v Hamburku, proplula kolem nás kánoe s tělocvikářem a zdravuškou, přičemž při pohledu na naši tonoucí dvojku jejich obličeje nabyly barvy právě oněch zmiňovaných vylovených mrtvol. O tři minuty později jsem za nedalekým rákosím spatřila našeho anděla strážného alias tělocvikáře, jak se vší silou za pomoci pádla snaží dostat na místo činu dříve, než budeme polykat pověstné andělíčky. Suše, ale s hrůzou v očích nám přes hukot zrádné vody sdělil, že jsme vemena a po chvíli zápasení s vodním živlem se naše kánoe vyrvala ze spárů větve. Odplouvajíc po oněch vražedných peřejích, na které mě už v životě nikdo nedostane, jsme se spolu se zadákem starostlivě ohlížely, jestli se panu učiteli podařilo bezpečně dostat zpět do kánoe a zdali během záchranné operace někam neuplavala taky zdravuška. Chvála Neptunovi, bohu moří, že krom psychického otřesu na obou stranách nikdo neutrpěl žádná zranění, ba dokonce i loď byla bez jediného škrábnutí.
Není nad vodácké zážitky! Ačkoli se mi o tomto incidentu ještě někdy zdává a budím se s pocitem, že mi do lodě teče voda, psychologa nepotřebuji a myslím, že i přes poznamenání na celý život bych si celou akci i s dramatickým zakončením docela ráda zopakovala. Kdo ví…