Odcizení

„Sme si dneska povídali s učitelkou. My jí máme i na rodinku, takže s náma občas vede takovýhle diskuse. A zrovna dneska se nás ptala, co bysme si řekli, kdybysme se neviděli dvacet let. A jeden kluk ze třídy řek, že ať by potkal kohokoli, tak by se ho zeptal jenom: ,Nemáš cígo?´ Chápeš to? Je mu čtrnáct, ale je už na tom těžce závislej. Jestli to aspoň trochu neomezí, tak do konce střední školy si přivodí tu rakovinu…“
Michalovi na jeho slova neodpovídám. V mých osmnácti letech se mé myšlení upírá trochu jiným směrem. Jakým, to mu dám najevo hned vzápětí, a to otázkou, kterou mu položím, jakmile domluví.
„Hele, a co myslíš, že bysme si řekli my, kdybysme se neviděli dvacet let?“ pohlédnu tázavě do jeho pohledné tváře. Takhle otázka je na místě, protože i když je Michalovi teprve čtrnáct a tak je mezi námi bezmála čtyřletý věkový rozdíl, rozumím si s ním asi tak o tisíc procent líp než se svými vrstevníky, a on na tom není jinak, a tak se není co divit, že jsme už víc než rok úplně nejlepší přátelé, kteří o sobě vědí úplně všechno. A když říkám úplně, myslím tím ÚPLNĚ.
Vždycky tomu ale tak nebylo. Když ho moje starší sestra poprvé přivedla do party se slovy: „To je Michal, náš novej kamarád,“ z „výšky“ svých čtrnácti let jsem na něj pohlédla a pohrdavě prohlásila:
„Ten? Co mi tu s takovym devítiletym spratkem?“
„Mně je deset!“ ohradil se uraženě v té době ještě o hlavu menší než já a také dost „oplácaný“ Michal.
Tím začalo naše nesnášení. Protože ho ale sestra do party vytrvale vodila dál, nesnášenlivost se pozvolna měnila na snášenlivost, pak něco jako ochranitelský komplex, později pak na mírné kamarádství a nakonec právě z nás byli přátelé na život a na smrt, a tehle cit u nás zatím vytrvale trvá dál.
Také jsme se dost měnili, tedy hlavně Michal. Zatímco já zůstala už navždy na svém metru 54, Michal za ty čtyři roky vyrostl do výšky bez patnácti centimetrů dvou metrů a také díky závodnímu plavání a později potápění získal docela pěknou postavu. Když si k tomu pak na mé přání – tedy spíš nátlak – nechal narůst ještě asi patnáct centimetrů dlouhé vlasy, nikdo by v něm už nehledal toho čtrnáctiletého klučinu, všichni mu hádali tak osmnáct, devatenáct.
Naším kamarádstvím také předčasně vyspěla i jeho psychika. Když s ním nikdo mluvil a během rozhovoru se ho zeptal na jeho věk, byl obvykle Michalovou odpovědí šokovaný.
Znovu se vrátím do reality, protože Michal právě ukončil rozmýšlení se nad svou odpovědí a výsledek svého přemýšlení mi právě na studených schodech v našem vchodě, kde jsme tak rádi sedávali, reprodukoval.
„Co bysme si řekli? Já myslim, že by toho bylo hodně… Nebo ty ne? Kdybysme se neviděli dvacet let, víš, kolik by toho bylo, co bysme si chtěli říct?“
Tentokrát však musím přemýšlet já. Co je to za divný zvuk, který se vloudil do nastalého ticha na chodbě? Zní to jako telefon, nebo spíš…

Zlostně praštím rukou na noční stolek u své postele, abych sáhla po telefonu, který mě vytrhl z mého snu, a mohla ho tak umlčet.
Proč se mi zdál zrovna dneska tenhle sen? Vlastně to není ani tak docela sen, jako spíše vzpomínka. Přesně tohle se totiž jednou odehrálo, ale je to už strašně dávno… Moment, no jasně! Už vím, proč se mi zdálo zrovna tohle. Je to totiž přesně dvacet let, co se tehle rozhovor odehrál. A zvláštní je na něm to, že jako kdybychom touto konverzací přivolali to, co se pak stalo. Ani ne týden po tomto rozhovoru mi Michal zničehonic oznámil, že se bude stěhovat. Zpočátku jsem to nebrala moc vážně, ale když se čtrnáct dnů na to jeho rodinka v jejich autě ubírala směr Brno, jejich nový domov, brečela jsem jako želva.
Bylo mi jasné, že naše kamarádství tímto tahem utrpí značné trhliny, pokud se tedy nerozpadne docela. Pryč jsou všechna ta všední i víkendová odpoledne, kdy jsme se jen tak bezcílně toulali městem, protože Michal patřil mezi tu hrstku zvláštních lidí, kteří neradi chodili na návštěvu k někomu…
Avšak musím zanechat snění, probudit děti a hlavně manžela, aby nepřišel pozdě do práce, a jít se obléknout.
„Martine, vstávej, musíš do práce,“ zaklepu se svou „drahou polovičkou“ a jdu do pokojíka, abych stáhla peřiny z těch dvou pubertálních výrostků, kteří se honosí titulem můj syn, a pustila pěkně nahlas věž, ve které je už od včerejška připravené CD s nefalšovanou dechovkou, protože za ta léta praxe už dávno vím, že nic jiného na ty dva neplatí.
„Ty vole, co to je?“ ozve se starší – sedmnáctiletý – Martin, mladší – šestnáctiletý – Michal je trochu bystřejší…
„Pane Bože, mami! Vypni to, co když to uslyší nějakej soused? Nebo dokonce ta holka z patra pod náma?!?“
„Tak vstávejte. Dokud nebudete oblečený, nevypnu to a ani neztlumim…“
„Mně z tebe trefí…“ zoufá si Michal, ale rychlost, s jakou se on i jeho bratr obléká, je vskutku nevídaná…
„Proč ten jetelíček roste u vody…“ pobrukuje si nepřítomně Martin, ještě když spolu s bratrem odchází do školy. Je mi jasné, že tu melodii jen tak z hlavy nedostane, má jí zarytou hluboko ve své ještě spící mysli.

Tento den se nijak neliší od těch ostatních, které mě jako ženu v domácnosti čekají. Obléknout se, jít nakoupit, uvařit oběd, trochu doma poklidit, vyžehlit…
Hm. Tak to si myslím přesně do chvíle, než mi najednou zapípá mobil, jako že mám přijatou SMS. Neváhám a přečtu si ji, protože myslím, že můj manžel si něco zapomněl doma a chce mě jako obvykle požádat, jestli bych mu to o jeho polední pauze nepřinesla.
Tuhle zprávu však rozhodně Martin nepsal.
ČUS. DOUFÁM, ŽE MÁŠ JEŠTĚ POŘÁD TOHLE ČÍSLO. DNESKA PŘIJEDU DO LÍPY A BUDU TU DVA DNY, TAK BYSME MOHLI NĚKAM ZAJÍT. POKECAT A TAK. SKRČEK
Tak tohle mi fakt vyrazí dech. Skrček – nebo Michal, to je jedno. Vždycky jsem mu tak říkala, a i když zpočátku ho to dost štvalo, později si na to zvykl natolik, že na to dokonce i začal slyšet. Začíná mi docházet, proč se mi zdál ten sen, a taky mám dost. Věděla jsem, že mám tak trochu věštecký schopnosti, a že to, co řeknu, se obvykle stane do posledního detailu, ale že až tak?
Jenže co mu odepsat? Jak už jsem řekla, neviděli jsme se přesně dvacet let, co si s ním asi budu povídat? Jasně, byli jsme nejlepší kamarádi, ale to je už strašně dávno, bojím se, že kdybych ho teď někde potkala, ani ho nepoznám, protože poslední jeho fotka, kterou mám, je právě z jeho patnáctin, který jsme jako poslední slavili spolu…
Nakonec ale – proč se s ním nesetkat? Když nic jiného, tak se alespoň dozvím, co se u něj za těch dvacet let změnilo, a jestli už se konečně oženil, nebo hodlá dostát svým slovům. Jednou totiž prohlásil, že se neožení dřív jak v padesáti a na to má čas ještě … Počkat… Patnáct let. Hm, to sem zvědavá.
Ale k tomu, abych se s ním mohla setkat, mu musím odpovědět, a proto znovu sáhnu po svém telefonu.
JASNĚ, CO TAKHLE DNESKA VE TŘI, MÁŠ ČAS?
OK. MÁM SE STAVIT, NEBO SE NĚKDE SEJDEM? KDE VLASTNĚ TEĎ BYDLÍŠ???
BUDE TO ZNÍT DIVNĚ, ALE V BYTĚ, KTEREJ TU ZŮSTAL PO TOBĚ, KDYŽ SI SE ODSTĚHOVAL. MŮŽEŠ PŘIJÍT KE MNĚ, JESLTI CHCEŠ, CO DÁL SE DOHODNEM AŽ OSOBNĚ.

Celý dopoledne nemůžu myslet na nic jinýho než na to, jakej asi Michal bude, jak se za tu dobu změnil a jestli si s ním vůbec ještě budu mít co říct…
Mimo jiný se taky během dopoledne ještě dohodnem, že si dáme někde sraz, konkrétně v Kafé baru kousek nad náměstím.
Jedno se nezměnilo, proběhne se mi hlavou s úsměškem, když sedím v kafáči a ani ve tři pět nezaznamenávám vstup nikoho, kdo by byl Michalovi třeba jen vzdáleně podobný. Jo, nedochvilnost byla jeho libůstkou už tenkrát, vždycky jsem mu nadávala, že není holka, abych na něj vždycky všude čtvrt hodiny čekala.
Ve tři deset vstupuje. Prostě VÍM, že to je on. Vysokej přes sto devadesát – za ta léta ještě trochu vyrost! – stále stejně štíhlej. Vlastně se na něm nezměnilo skoro nic, jen vlasy má maličko kratší, i když ne zas tak moc, v obličeji je stále stejný. A stejně tak jeho úsměv, když mě zaregistruje na samém konci kavárny a s úsměvem od ucha k uchu ke mně zamíří.
„Čus. Sme se neviděli dost dlouho, co?“ pronese na úvod.
„Dvacet let,“ řeknu s nejistým úsměvem, i když je totiž na první pohled skoro stejný jako tenkrát, dvacet let je dvacet let, nejsem si dost dobře jistá, jak se k němu chovat.
„A jo…“ dojde mu, ale já nechápu.
„Co jo?“
„Si to vlastně říkala. Tenkrát, jak sme seděli u tebe ve vchodě, tak si řekla, co kdyby sme se neviděli dvacet let…Víš, že co řekneš, to se splní.“
„Ty si to ještě pamatuješ?“ užasnu.
„Proč bych si to neměl pamatovat? Víš, že sem měl vždycky dobrou paměť…“
„To jo, no… A co, už si se aspoň oženil?“
„Ne, sem ti říkal, že nejdřív v padesáti,“ usměje se.
„A děti, ty máš?“
„Určitě nějaký jo..,“ objeví se na jeho tváři další úsměv, pak trochu zvážní.
„A co ty, ty si se vdala?“
„Jo, a mám dokonce dvě děti. Kluky.“
„To si vždycky chtěla, ne? A co ten tvůj? V pohodě?“
„Jasně, docela stabilní manželství…“
„Stabilní?“ zarazí se.
„Co se ti zase nelíbí?“ zeptám se, i po těch letech v něm stále dokážu číst jako v otevřené knize.
„Většinou se říká krásný, milující,…“ začne vyjmenovávat, ale já ho zarazím.
„No jo, no, tak teda krásný, milujeme se navzájem, máme spolu dvě krásný děti… Spokojenej?“
„No,“ usměje se zase živě, prostě Skrček, jak ho znám. Stejně ale…
Prostě nevím, co od tohohle setkání čekat.