Hoďte mi mé dítě - část 2.

Odporná šeď mého života, která nastala po svatbě, mi začala pomalu a jistě otevírat oči. Alex odhodil masku dobrého soudruha a začal konečně ukazovat to, čeho jsem si mohla všimnout už dříve, ale teprve naše společné soužití mi dokázalo pomoci k prozření. Jako mladý socialistický pár jsme dostali byt na Marzahnu – nebudu zapírat, že nám v tom pomohl kádrový profil Alexovy rodiny. Byt byl sice malý, přesto jsem byla nadšená i z naprosto miniaturní koupelny, kam se vlezl jen sprchový kout a umyvadlo. Emoce z nového bydlení však brzy opadly, protože na řadu přišly finance. Oba jsme studovali a ani jeden jsme se tohoto kréda nechtěli vzdát. Chápala jsem, že sociální dávky na dítě nepokryjí výdaje na domácnost a že v pokročilém stavu těhotenství mě nikdo nezaměstná, proto jsem naléhala na Alexe, aby si našel práci ON. Odstartovalo to hodiny hádek, debat nad tím, kdo z nás dvou má větší význam pro německou socialistickou společnost. Alex vše vyřešil po svém – jak se ukázalo později, nebylo to naposled. Opět s pomocí svého otce zatahal za nitky a sehnal pro mě práci v kanceláři textilního závodu Milena. Naprosto nepředstavitelné – já, studentka medicíny, budu sedět za stolem a dělat na stroji účetnictví – ale vzhledem k finanční situaci naší socialistické domácnosti a Alexova přesvědčení, že právě on povede proletariát kupředu, mi nezbývalo nic jiného, než do práce nastoupit.
Práce zničila moje iluze o socialismu. Neuvěřitelná korupce, kapitalistická dravost i jiné faktory „zlotřilé západní kultury“ se míhaly téměř na každé chodbě. Jedno z prvních pravidel, které jsem se v zaměstnání naučila, bylo: „Podplácí všichni, podplácej taky, ale mlč o tom tak jako ostatní.“ Svého šéfa jsem podplácela poměrně snadno – sladkým. Ve čtvrtém měsíci jsem ohromně nabrala na váze, především neúměrným pojídáním nejrůznějších koláčů, buchet či dortů. Objevila jsem v sobě skrytou cukrářku, takže jsem si téměř každý den nesla nějaký ten zákusek ke svačině. Jednoho dne si mého dezertu všimnul můj šéf – také milovník sladkého. Od té doby jsem nosila do práce více mlsání, dělila se s nadřízeným a hlavně – chodila dříve domů. Bývala jsem hodně unavená – vstávala jsem už v pět, abych byla už v sedm hodin na značkách v kanceláři. V práci jsem si pomalu nesedla. Již jsem se zmínila o svém velkém břichu – nedokázala jsem si sednout ke stolu, proto jsem se snažila držet co nejvíce na nohách. V této činnosti jsem pokračovala i po práci, když jsem čekala hodiny ve frontách na maso, mléko, pečivo i jiné. Po návratu domů jsem většinou usnula – vzbudil mě až Alex, který se vracel ze školy až okolo deváté večerní díky zdlouhavým schůzím SSM, výpomocím v pionýrské organizaci a na nejrůznějších schůzích strany. Teprve dnes si uvědomuji, jak málo času jsme společně trávili. I přes všechny komplikace jsem byla šťastná.
V srpnu 1960, měsíc před termínem, se vrátil Alex z práce mnohem dříve než obvykle. Nedokážu se zbavit vzpomínek na jeho brunátný výraz plný agrese, s kterým vešel do pokoje, kde jsem tradičně odpočívala. „Hajzl!“ zakřičel na mě. Nechápala jsem. „Tvůj bratr je hajzl!“ Můj bratr v té době dokončil studia práv, neviděla jsem ho už několik týdnů, proto byla slova o něm pro mne překvapující. „Cože?“ vydala jsem ze sebe poněkud naštvaně - moje rodina je nedotknutelná, nikdo nemá právo ji kritizovat. „Utekl! Utekl na Západ! Hajzl!“ křičel na mě – nebyla jsem schopna vůbec zareagovat. „Díky tvému zasranému bratrovi už nejsem předseda SSM! Úžasná rodinka jste!“ chrlil jednu nadávku za druhou. Poslední slova donutila i mě zvýšit hlas: „Co si dovoluješ takhle mluvit o mé rodině?“ vyjela jsem po něm. „Beztak za to můžeš i ty! Nebýt tebe, nic by se nestalo. Navedlas‘ ho, nebo on tebe – to je jedno! Jste odporná kapitalistická pakáž!“ nepřestával plivat po mé rodině, ba naopak obul se i do mě. „Ty i tvoje povedená rodinka jste zase podělaní stalinovci, rudý mozky!“ vyjelo ze mě bez přemýšlení. Stejně jako já vybuchl i Alex, avšak s tím rozdílem, že já skončila po naší potyčce s rozbitou hlavou, roztrženým rtem a četnými modřinami – zbil mě snad vším, co mu padlo pod ruku, na závěr, když jsem nepřestávala vykřikovat „rudý mozku,“ se mnou hodil o kuchyňskou linku – to způsobilo již zmíněnou ránu na hlavě – a omdlela jsem.