drzý holubák a kosák plný jara

je chvíli nad nulou a na zastávce autobusu posouvám ručičku k pojízdnému teplu. evidentně zvyklý na tak chladné ráno si holub prochází svůj rajón téže zastávky autobusu a hledá snídani. pár zobů sem a tam mezi nohama skoro cestujících a stojí přede mnou. nahýbá hlavu jedním a druhým směrem - no přeci neustoupím holubákovi! pár centimetrů akorát k nakopnutí a holubák jen nervózně krůček vlevo a zpět. přešlapuje si, jestli konečně pochopím. a já, zatvrzelý majitel čekacího plácku zastávky autobusu zkřehlý, jen nenávistně začínám počítat peří, co si ten prcek pode mnou nosí, jakoby nic.
vynoří se mi film „tenkrát na západě“, poslední scéna kladného hrdiny s darebákem k vyřízení msty, z očí do očí. a ten zbabělý holubák ani nezvedne hlavu! bojí se pohledu kladného hrdiny s koltem proklatě nízko! neznaje rovný souboj jen pozoruje mou botu.
kdo ví, jestli být sám a beze svědků, jestli bych nevyužil tento zbabělý postoj a milého drzouna nenakopl. nadechnu se, jak mu to verbálně vytmavím, a vzpomenu si, že jsem moudřejší, a tedy ustoupím. holubák nervózně přešlapující jen sezobne, co mu patřilo, a jasně zřetelně slyším - no konečně! a veliký hrdina západu se zmenší na velikost vrabce a děkuje nebesům za brzdící autobus. znemožněn docela.
mne na konci čeká další malý drzoun, jak na zídce všem kolem a pěkně nahlas udává jaro a chvástá se, kosák jeden, že je k mání, že tohle je jeho a že síly má na rozdávání. kráčím k němu a pražský oprsklík si jen vede tu svou a nezalekne se toho, co prohrál souboj s holubem!