Můj nezapomenutelný Silvestr 2010

V lednu loňskeho roku mi umřela milovaná fenka, kříženka kokra s kníračem - Kitunka. Dožila se krásných 15ti let.
Byl to můj čtvrtý pes a protože mi není už dvacet, nechtělo se mi pořídit si dalšího.

Jenže dcera byla jiného názoru:
"Mami, musíš si pořídit pejska nebo strávíš zbytek života jen u počítače nebo televize! Takhle budeš muset pěkně chodit pejska venčit a budeš se trochu hýbat!"

Hm, má pravdu, říkala jsem si. Jenže velkého už nechci, ideální by byl maličký pejsek do tašky.

Dcera mi našla na netu pár útulků a dohlížela na to, abych si vybírala. Nojo, jenže tam měli samé velké rasy a maličkého nic.

Zaujala mě drobnější fenka, černé barvy (miluji černé psy), ale protože byla nalezena v lednu, tak měla být ještě tři neděle v karanténě.

Ať jsem koukala jak chtěla, jiný pes mě nezaujal.

Za 14 dní dcera rozhodla, že pojedeme do útulku v Plzni a hotovo!

Nacpaly jsme auto suchým krmivem pro psy, dekami a vyrazily.

V Braníku začalo chumelit a já, jak jel proti nám už druhý kamión, jsem se rozklepala strachy. Bojím se jich jak čert kříže.
Nakonec jsem svým strachem z možné bouračky nakazila i dceru a vrátily jsme se domů.

Zase byl 14 dní klid a najednou dcera v sobotu prohlásila:
"Jedeme do útulku v Troji a dáme jim ty věci, kterýma mám nacpané auto."

Sedly jsme tedy do auta a vyjely. V útulku byli milí lidé, my jim předaly krmivo a deky a jen tak mi sklouzl pohled na stůl, kde měli vystavené fotky pejsků na "adopci".

Nojo ženské zvědavé. Jak tak koukáme, najednou vidíme tu černou fenečku, která nás před měsícem zaujala.

"Hele mami, to je ta, která byla v karanténě" ukázala dcera na její fotku.
"Nojo, je to ona" odtušila jsem a koukala nenápadně po dveřích ven.

"Ano paní, už má po karanténě, chcete jí půjčit na procházku?" přistoupil k nám s úsměvem pracovník útulku.
"No, já nevím, co myslíš Hedo?" koktala jsem rozpačitě.

Pán na nic nečekal a čile odběhl pro Sobotu. To jméno prý dostala proto, že jí odchytili v sobotu.

Za chviličku byl zpátky a na vodítku vedl drobného, hubeňoučkého pejska - Sobotu. Ta čile začala obíhat všechny lidi, na každého radostně skákala a pokud dosáhla na obličeje, tak i olízla.

"Jejda, ta vás tady má hodně ráda, že?" smála jsem se.
"Kolik jí asi je?" zeptala jsem se.
"Rok a půl" odtušil, vrazil mi do ruky konec vodítka a my tři vyšly na prochajdu.

Její radost nás nakazila a když jsme ušly asi 50 metrů, zastavila jsem se.
"No nemá smysl tady ztrácet čas, je naše" pronesla jsem odevzdaně k dceři a šly jsme zpět.

Daly jsme jí jméno Lady, protože má ladnou chůzi a hrdě vztyčenou hlavičku. Zvykala si na byt v paneláku dva měsíce. Stále chtěla ven a táhla mě na vodítku za sebou jako přívěšek a vůbec mě nevnímala.
Bylo mi jí líto a klidně bych jí dala někomu, kdo má zahradu.

Pak se začala zklidňovat, zjistila, že na konci vodítka je někdo, kdo jí má rád a já mohla začít s výcvikem přivolání, aby nemusela chodit jen na vodítku a mohla se pořádně proběhnout. Samo, že zpočátku na piškoty.

Uběhl rok. V prosinci se začaly na sídlišti ozývat ojedinělé rány z pyrotechniky. Čím více se blížily vánoce, tím bylo výstřelů a ran víc a víc.

Zjistila jsem, že se Lady toho rachotu bojí. Po Štědrém dni začalo hotové peklo. Práskání bylo už tolik, že se Lady začala bát chodit ven. Bylo to zoufalé. Celá se třásla a dýchala tak rychle, že jsem měla strach, aby jí nevypovědělo srdíčko. Přemýšlela jsem, jak to zaonačím na Silvestra. Rozhodla jsem se, že pustím na plné pecky televizi, rádio, zavřu pořádně okna a dveře a snad to nebude tak hrozné.

Člověk míní a okolnosti se mohou pěkně zvrtnout!

Od rána lítaly světlice, práskaly kuličky, či co, no byla jsem ráda, že se mi jí podařilo dvakrát vyvést ven rychle vyčůrat a nic nikde nezarachotilo.

Kolem desáté hodiny večer začalo peklo! Střílelo se, lítaly světlice, no hrůza hrůz!!! A co bylo nejhorší, že to vše bylo slyšet i přes zabedněná okna a puštěnou televizi na doraz!

Ladynka byla vyřízená a já také. Klepala se tak, že se sotva držela na nohách, snažila se zalézt do prostor, kam se nemohla vejít, přerývavě dýchala a dusila se kašlem.

Hotový HOROR!!!!

Bože co teď? Byla jsem úplně vyřízená.Zalezu s ní do koupelny, napadlo mě! Tak se stalo. Jenže ouha! I tam to bylo slyšet! Hluk, přemýšlela jsem, musím způsobit hluk! Čím? Kohoutky, jo!
Otevřela jsem na plné pecky kohoutky. Ještě by to něco chtělo, přemýšlela jsem horečně. Ale co sakra!!! Lux, jo jasně lux!!!!
Vtáhla jsem do koupelny lux, pustila ho, hadici přistrčila ke škvíře, aby to hodně syčelo, Ladynku vzala na klín, hladila jí a konejšila..................... a tak jsme tam seděly, až do dvou hodin do rána!

Už je mi jasné, proč jí odchytili v lednu......................

Jo a za ten rok vyrostla tak, že je ještě větší, než moje milovaná Kitunka. Do tašky se opravdu nevejde!

Jo a miluje všechny lidi, kteří se na ní jen podívají.

A my jí milujeme také.