Řidičák - prokletí, či dar?

„Mami...?“
Vklouzla téměř neslyšně moje jediná dcera ke mně do pokoje. Zvedla jsem hlavu od práce a jako vždy jsem se usmála, když můj pohled dopadl na její tvář. Byla tím jediným, pro co jsem žila.
Její dokonalé, kulaté oči tmavě hnědé barvy, smetanová pleť a dlouhé lokýnky nazrzle plavých vlasů, její drobná, útlá postava, to vše dotvářelo vzhled víly, který byl její nejúčinnější zbraní. Používala ji dokonce i proti mně.
 I teď se její drobná ústa roztáhla v nevinném úsměvu, dlouhé řasy opatrně zakmitaly a nejsladším hláskem zapředla: „Mami, potřebovala bych s tebou o něčem mluvit.“
Byla nejistá. Zaváhala.
„O co jde, Li?“ Opětovala jsem jí úsměv.
 Jmenovala se Liana a bylo jí skoro osmnáct. Svou jemnou povahou natolik připomínala mně samou... Svého otce nikdy nepoznala, spolu jsme měly téměř kamarádský vztah.
„Stalo se něco? Nějakej průšvih? Povídej zlatíčko...“ Vyzvala jsem ji znovu.

Sedla si ke mně.
„Mami, ale nebudeš se zlobit?“ Zpozorovala jsem strach v jejích očích.
„Co se stalo Li? Neboj se... Ublížil ti někdo?“ Vylekala mě.
„Ne, to ne mami, nic takovýho. Něco bych chtěla...“ Znovu zaváhala.
Přemýšlela jsem, jestli zase potřebuje pár tisíc na úhradu škod ve škole, nebo chce jet se svou kamarádkou na zájezd na Bahamy, ale pak tiše promluvila a ve mně se zvedla vlna strachu a bolesti. To, co moje dcera chtěla, bylo to jediné, na co jsem nebyla připravena přistoupit.
„U nás ve třídě si všichni už dělají řidičák mami. A já bych chtěla taky.“
Upřela na mě oči v očekávání.
„Ne.“ Bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.
 „NE, to je moje odpověď Liano.“ Zopakovala jsem.
„Ale proč ne?!“ Vykřikla a vyskočila. Vzpurně pohodila hlavou. „Proč ne?! Proč zase musím být jiná?! Proč mě pořád takhle odlišuješ?! Všem ostatním to rodiče dovolili! Je to normální, mami!!“
Vztek s ní doslova cloumal. Byla pravda, že svým postavením, pohledem na svět a názory jsem svou dcerku odlišovala od ostatních už od malička. Nemohla být jiná. I já jsem byla odlišná od většiny. „Tobě vadí být jiná než ostatní, Li?“ Řekla jsem klidně.
„Nevadí, ale... Prostě tohle chci mami, chci taky něco dokázat... Dovolíš mi to? Prosím, mami, prosím...“

Zavrtěla jsem hlavou. Propukla v pláč a utekla do svého pokoje. Vjela jsem si rukama do vlasů. Pane Bože, proč jsi mě neochránil před touto chvílí? Věděla jsem, že jednou to přijde. Muselo přijít. Ale moje holčička... 
Po několika hodinách jsem konečně vstala. Když mě Bůh neuchránil, musím se tomu tedy postavit. Srdce se mi svíjelo v hrudi při vzpomínkách na to, co budu muset vyjevit své dceři. Zaklepala jsem na dveře jejího pokojíčku a pak vstoupila dál. Liana seděla u stolu, zády ke mně.
„Můžu dál, zlatíčko?“ Zeptala jsem se.
Kývla. Sedla jsem si na její postel.
„Li... Taky ti musím něco říct.“ Řekla jsem.
„Souvisí to s tou autoškolou?“ Zeptala se ona a sedla si ke mně.
„Souvisí. Liano, jedinej důvod, proč ti to nechci dovolit je strach. Jsi to jediný, co mám, to přece víš. Je to asi hloupost, říkat to, ale je to hrozně nebezpečný, to všechno bláznovství kolem aut. Ve vteřině můžeš přijít o všechno. Na silnicích je tolik blbců Li... Stačí nějakýho potkat... Mohla bys umřít. Strašně se bojím Li, že bych tě ztratila navždy. Vím, že už jsi skoro plnoletá, ale pro mě jsi pořád moje malá holčička a nesnesu představu, že ti někdo ublíží. Když ti to dovolím, bude to, jako bych tě zabíjela. Rozumíš tomu?“
Liana na mě koukala s pootevřenou pusou.
„Teda mami... Ty o všem přemýšlíš tak jinak než ostatní... Takhle to přece vůbec není... Všichni jezdí autem a většina jich u toho neumře... A já bych byla opatrná, přece jsi mě vychovala dobře.“
Zavrtím hlavou.
„Li beruško, vůbec nejde o to, jestli bys byla opatrná, věř mi. Asi bude lepší, když teď půjdeš spát a promluvíme si znovu ráno ano?“
Nečekala jsem ani na její odpověď a odešla jsem. Šla jsem do svého pokoje, posadila se do křesla, které stálo u okna a po mé tváři skanula první horká slza. Má dcera byla dospělá. Nikdy se mi nepodaří ji ochránit...

To, čeho jsem se nejvíc bála... Nalila jsem si sklenku čokoládového likéru, který mi dala moje holčička k narozeninám. Před očima mi začaly probleskovat vzpomínky...
Já v porodnici, těsně po porodu, s ještě mokrým a ulepeným miminkem na bříšku, tak sladkým, tak mým...
Dvouměsíční holčička uvelebená v šátku na mé hrudi, na nejvyšší hoře Jizerských hor...
První léto na chatě, Lianka smějící se, když jí šimrám stéblem trávy na bříšku...
Vystrašený a zároveň zvědavý pohled jejích očí, když jsem ji poprvé nechávala ve školce...
Rozzářená dětská tvářička mé dcery na první vánoční besídce...
Zápis do školy, básnička o motýlu recitovaná zpěvavým holčičím hláskem...
Moje malá Li... Moje slzy dojetí a pýchy...
První jedničky v notýsku... První vystoupení s tanečním kroužkem, soustředění a urputné snažení mé malé tanečnice... Přijímačky na gympl v páté třídě... Ta radost, když ji vzali... Ach moje malá holčička... 

Teď je jí osmnáct let, chodí do septimy... Velmi se mi podobá, chodí na stejnou školu, jako jsem chodívala já, dokonce sedí i ve stejné lavici... Hořce si povzdechnu. Lianko... Kéž bys věděla... Vzpomínání na minulost je tak krásné a zároveň bolestné... Myslím, na první třídní schůzky na gymplu... Na moje setkání s lidmi, kteří kdysi učili i mě... A místa, která jsem milovala... Jako třídní dostala Lianka profesorku, kterou jsem já kdysi mívala na angličtinu, ještě na nižším gymplu…
A později na biologii vyfasovala mou největší oblíbenkyni…
Zbytek profesorů jsem už neznala…‘
Má dcera, stejně jako já, vymyslela všem zvláštní oslovení. Zvykla jsem si, že o třídní mluví zásadně jako o Pejdž, matikářce říká Šery, profesor na angličtinu je Džon, češtinářka je Ani, biologikářka Gejby a tak dále. Kreativní je po mně. Ale průšvihů má o dost víc...
Prvně, když něco takového nastalo jsem se divila, potom už ne...
Tolikrát přišla se slovy: „Mamí? Trošku problém dneska...“.
První průšvih byl hned druhý týden jejího studia na gymnáziu.
„Mamí? Pejdž mi asi dala zápis do třídnice. Nezlobíš se, že ne?“ Řekla s nevinným úsměvem a tvrdila, že neví za co. Následně z rozhovoru vyplynulo, že o přestávce s kamarádkou Monou lítaly po chodbě a sejmuli tam nějakého mladého profesora tak, že v chumlu sletěli ze schodů. Nikomu se nic nestalo (a paní třídní je nakonec ani nezapsala), ale je fakt, že když později onoho profesora dostali na zeměpis, vtipkoval a vtipkuje s nimi na toto téma stále.
Nevím proč, ale oblíbil si obě holky i přes ten karambol na chodbě. Pravá legrace ale nastala, až když v sekundě začali s chemií. Trnula jsem každé pondělí a středu, kdy ji měli a v pátek, kdy měli laborky obzvlášť, s čím zase přijde. Liana byla a je temperamentní dítě, ale její, už od školky věrná a nejlepší, kamarádka Mona, to je doslova poděs. Už po první hodině chemie přišla Li s očima navrch hlavy. „Mami, máme na chemii nějakou hezkou profesorku,  a máme s Monou službu na tabuli v chemii ještě příští týden. Jo a hrozně nás seřvala. Neznáš ji? A nemáme něco k jídlu? Ten blivajz zas už nebyl k požití...“ Musela jsem se smát.
„A co jste dělaly tentokrát, Li?“
„No, skoro nic... Jenom jsme si kreslily a trochu povídaly... Ale fakt málo... A potom do mě Mona maličko žďuchla, ale fakt omylem, a já zase do ní, ale byla to jen sranda, a potom jsme nějak spadly pod lavici, ale to už po nás řvala, jenže my jsme si toho nejdřív nevšimly, protože jsme se strašně smály... Potřebuješ ten sýr na vaření??“ Byla odpověď mé dcery.
Svíjela jsem se smíchy. A pak jsem Li pověděla, že tu profesorku dobře znám a že by ji neměla moc provokovat, protože vyrušování přímo nesnáší. Sice mi to slíbila, ale...
Od té doby to bylo pořád: „Mami, koupíš mi novej plášť? Mám ohořelý rukávy. Jo a Gejby říkala, že ti napíše mail...“ , „Mami? Může nás Gejby vyhodit ze školy? Dneska nám tím vyhrožovala. Ale skoro nic jsme neprovedly, vážně ne. Jenom jsme už měly hotový to filtrování a tak jsme si půjčily pár chemikálií ze skříně...“ , „Mami, Gejby mě zkoušela za trest, protože jsem zpívala Jede jede mašinka... To byla sázka, víš. Ale neboj, nemám tak úplně pětku...“ a tak dále, a tak dále.
A maily opravdu chodily pravidelně: „Paní Dvořáková, prosím domluvte své dceři, aby nepoužívala oheň v laboratoři chemie, když není vyzvána. Dnes s kamarádkou prováděly hlouposti a mohlo dojít ke zranění. Také jí prosím vysvětlete, že plášť namočený do vody lze zapálit…“
To byl první mail.
Ty další už byly zajímavější. Na schůzky jsem se opravdu moc těšila. Na papírku se známkami (mimochodem Lia měla z chemie jinak dvojku) jsem měla výslovné pozvání.
když jsem za ní přišla, poznala mě hned. Ale nevěděla, že jsem rodič. Myslela, že jí jdu jen navštívit. Tak mi vysvětlila, že jsou schůzky a bylo by lepší, kdybych přišla jindy...
„Leo, ráda vás vidím, ale dneska zrovna máme třídní schůzky, tak bohužel nemám moc čas... Nepřišla byste jindy?“ (Prosebný výraz.)
„Paní profesorko, já vás taky moc ráda vidím, ale já jsem taky máma, takže tu jsem právě na těch schůzkách...“
„Fakt jo?“
„No... Mám dceru v sekundě... Jmenuje se Liana...“ (Ten její ohromený výraz nikdy nezapomenu.) „Cože??“
„Já věděla, že se budete divit...“ (Ticho. A pak smích nás obou.)
 „No tak to je dobrý, tak to pojďte dál Lenko a asi to bude na dýl... Ty jo... Tak to bych fakt neřekla... Liana a vaše dcera... A vy jste byla taková hodná...“
Docela jsme si pokecaly.
Nutno říci, že Liana se časem zklidnila a navzdory všemu co kdy vyváděla, má Gejby docela ráda a kupodivu ani ona k ní nemá žádnou averzi. I když si ztěžovala, že kvůli mému dítěti musí zůstávat blízko ní a Mony každé laborky celou dobu. Přivedla jí k tomu jedna obzvlášť vydařená laborka, kdy v její nepřítomnosti holky nejprve zkusily, jestli kyselina sírová rozpustí přejetou žábu a to tak, že ucpaly odtok v umyvadle kusem pláště svého spolužáka (naštěstí jej neměl na sobě), pak do umyvadla vložily tři přejeté žáby a zalily celou lahví kyseliny. Aby se nenudily, než se mrtvolky rozpustí, půjčily si dvě lahve lihu, který nalily do všech ostatních umyvadel a zapálily. Poté si na ohníčcích opékaly nakrájená jablka, bonbony a chleba. A aby toho nebylo málo, když hledaly ten líh, podařilo se jim ze skříně shodit na zem dvě lahvičky, které se rozbily a smíchaly – dichroman a modrá skalice, prý pěkná barva směsi. Když se profesorka vrátila do laborky, prý to s ní málem švihlo a potom na holky křičela zbývajících 30 minut jejich dvouhodinovky v kuse. Normálně by je za tohle snad vyhodili, ale nemohla přiznat, že je tam nechala udělat takovou spoušť, takže dostaly jenom prémie ve formě zkoušení další dva měsíce každou hodinu a mazání tabule do konce roku.
Ona mi později říkala, že po téhle dvouhodinovce šla do blízké hospody na panáka, aby si nešla někam hodit mašli.
Samozřejmě jsem Li vynadala. Ony to nedělaly, že by chtěly naštvat, nebo ničit... Prostě byly jenom zvědavé a příliš akční. Nutno říci, že naštěstí taky uměly pomáhat. Vždycky, když Li takhle vytočila někoho z profesorů, snažila se to potom nějak vyrovnat. A tresty uměla přijmout. Po téhle aféře, kdy prý Gejby vzteky a hrůzou z toho, co se MOHLO stát, málem brečela, za ní potom šla s omluvou, čokoládou a s jiným profesorem chemie si dohodla, že uklidí celou laboratoř tak, aby byla v dokonalém pořádku. A to splnila. Prý to bylo překvapení pro Gejby.
Strávila nad tím jednu sobotu – dohlížela jsem tam na ni já osobně, po dohodě s tím profesorem. Roztřídila všechny chemikálie, ty zničené, nepoužitelné a tak jsme potom vyhodily, s povolením, samozřejmě, vyrovnala všechno v policích, přepsala nečitelné nápisy, srovnala nádobí ve stolech, povyházela zničené kousky, umyla všechny stoly, zkrátka udělala všechno.
Ach jo, vzpomínky...Dolila jsem si likér a vrátila se k nim. Sladké vzpomínání na krásné doby... 

„Mami? Ty ještě nespíš?“ Vklouzla ke mně do ložnice Li v županu a dodala
„Já nemůžu spát... Můžu k tobě?“. Přikývla jsem.
„Zrovna vzpomínám na tvoje úspěchy v chemii.“ Usmála jsem se na ni.
„No jo... To mi připomíná, Gejby chtěla, aby ses za ní stavila.“
„Copak jsi zase provedla?“ Zeptala jsem se rovnou.
„Rozbila jsem většinu aparatury na destilaci a Gejby říkala, že ji přivedu do hrobu. A taky mě chce poslat na chemickou olympiádu.“
Musela jsem se smát. Li byla neuvěřitelně chytrá, čímž vyvažovala škody, které napáchala.
„Jak se to stalo, prosím tě, s tou aparaturou?“
„No, špatně jsme ji sestavily a byla moc na kraji stolu, spadla na zem a rozbilo se skoro všechno. Gejby stála vedle. Když to viděla padat, tak na nás zařvala, ale my jsme to stejně nestihly chytit. Pak zavřela oči asi na pět minut, myslím, že počítala asi do milionu. Řekla, že by nám doporučovala tu olympiádu vyhrát, protože jinak nás brzo snad zabije.“
Tomu jsem tedy věřila. Zapnula jsem notebook a přes internet poslala na účet školy tři tisíce a doufala, že to postačí. Napsala jsem k tomu krátkou zprávu pro profesorku a paní ředitelku. Takže prémie z práce zase v čudu... Li se zatím pohodlně schoulila do druhého křesla co v pokoji bylo a rukama si objala kolena.
„Mami, popovídejme si ještě o tý autoškole. Mrzí mě, že jsem předtím tak vyjela... Ale ty mi něco tajíš, že jo?“ Byla vnímavá. Po mně.
„Máš pravdu, Li. Tajím. Ale věř mi, že to bylo v tvém zájmu, celou dobu. Teď je asi čas, tě s tím seznámit.“ A začala jsem vyprávět. 

Školu, gympl, jsem ukončila v devatenácti, maturitu jsem složila napoprvé. Hodně mi tehdy pomohla právě ona profesorka, ne snad, že by napovídala, ale prostě byla, prostě mě vzala za ruku a prostě řekla, že to zvládnu. A já to zvládla. Pak jsem odešla na výšku, do Prahy, protože na veterinu mě nevzali. Dostala jsem se na obecnou biologii a přihlásila se na dálkové studium střední veteriny v Hradci. Tam mě vzali. Bydlela jsem se sestřenkou, spokojeně studovala a chodila na brigády, vyrovnávala se se změnou... Přežila jsem.
V jednadvaceti letech jsem se rozhodla, že si udělám taky řidičák. Udělala jsem ho, napotřetí, ale udělala... Byla to ta největší chyba mého života. Já to cítila, že to nemám dělat, že nemám řídit auto. Lidi mi říkali, že je to hloupost a já je poslechla. Nikdy se to nemělo stát, ale stalo, což si nikdy neodpustím. Protože to mělo změnit můj život tak strašně...
O pár měsíců později... A omlouvám se ti, Lianko, že jsem ti o tom nikdy neřekla, holčičko moje milovaná... Jsem otěhotněla. Víš, nejsi moje první dítě. Měla jsi sestřičku...
Narodila se mi ještě při studiu, ale už těsně před ukončením.
Byla dokonalá, krásná, sladká... Veliké modré oči, vlásky vůbec neměla a jak se uměla smát, hrozně brzo po narození... Po dětech jsem vždycky moc toužila a byla jsem neskonale šťastná. Porodila jsem ji, svou maličkou... Byla moje, byla úžasná, milovala jsem ji od první chvíle, kdy jsem zjistila, že se narodí... Úplně stejně, jako tebe Li.
Pojmenovala jsem ji Kristýnka. Byl to takovej andílek, hrozně hodná holčička, krásně spala, jedla, málo plakala... Byl s náma i její a tvůj táta. Kristýnka byla tak... Tak hrozně krásná a moje... Bývala bych za ní dala život...
Víš Li, a pak se stalo něco strašnýho, co si nikdy neodpustím. Vždycky jsem se bála jezdit autem, řídit, už od tý autoškoly, ještě před ní už taky... Kristýnce bylo půl roku... Měla jsem ji v autosedačce, na zadním sedadle, jela jsem na obyčejnej blbej nákup... Bylo to v zimě, náledí...
Ale já měla zimní gumy, jak se to mohlo stát... Jela jsem, kola podkluzovaly... Malá se smála v sedačce, měla tam nějaký hračky... V rádiu hrály Vánoční koledy už... Pak mi kola podklouzly hodně a já vjela do protisměru, najednou se proti nám řítil kamion, hrozně rychle, nemohl brzdit, na tom náledí... Ještě jsem se podívala v zrcátku na malou, strhla jsem volant na stranu, do správnýho pruhu, dostala šílenej smyk... To auto bylo neovladatelný, neměla jsem nad ním žádnou moc, křičela jsem... To auto udělalo hodiny a narazilo čumákem do tý zábrany na kraji...
Auto za mnou to neubrzdilo a vlítlo do nás, namáčklo nás na tu zábranu, a pak další rána, jak se další auto nevyhnulo, a křik, ale já jsem nevnímala nic, jenom jsem se rychle otáčela, zasekly se mi pásy, nemohla jsem vůbec nic, nůž jsem u sebe neměla, protože jsem ho den před tím vyndala a zapomněla vrátit, koukala jsem, jestli je Kristýnka v pořádku...
Seděla tam, v tý sedačce, zavřený očička, hlavičku spadlou na stranu... Křičela jsem jenom Kristýnko, Kristýnko... Ale ona nereagovala, panikařila jsem, strašně moc, ale nemohla jsem se vyprostit...
Řvala jsem... Pak někdo otevřel dvířka, křičela jsem moje dítě, moje holčička... Kristýnko, Bože...
A ona... Už byla pryč. Tam, odkud už není návratu. Já... Museli mi dát léky na uklidnění, převezli mě do nemocnice, ale mě nic nebylo... Myslela jsem, že se mi to jen zdálo... A pak přišli a klidně mi řekli, že je Kristýnka mrtvá a mě se zhroutil život Liano...
Kvůli autu. Kvůli tomu, že jsem seděla za volantem. Zabila jsem svoje vlastní dítě. Chtěla jsem se zabít, stála jsem už na mostě, ale něco ve mně mi v tom zabránilo. Přítel odešel... A za týden jsem zjistila, že čekám tebe. Musela jsem se sebrat, kvůli tobě. Nešlo to, ale musela jsem.
Už nikdy, nikdy nesednu do auta za volant Li. A proto nechci, abys riskovala, neudělej stejnou chybu, jako já, ztratila jsem kvůli své blbosti, kvůli tomu, že jsem musela mít taky řidičák jako ostatní, dítě, to nejcennější, co jsem měla... Kdybych ztratila i tebe... Lianko, já tě hrozně moc miluju, jenom díky tobě jsem se rozhodla žít a nejít do nebe za tvou malou sestřičkou... Žila tak krátce, ani si nestačila hrát s hračkama, co jsem pro ni měla koupený... 
Brečela jsem. To, co se stalo, noční můra všech maminek, nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Nebyl den, kdy jsem si nevzpomněla, na svou prvorozenou dcerušku. Bylo to strašné a byla to moje vina. 

Liana byla bílá jako stěna.
„Mami...“ Přidušeně se ozvala a pak mi vklouzla do náručí. Brečely jsme spolu. Chtěla o sestřičce slyšet všechno, vidět fotky... „Mami proč jsi mi to nikdy neřekla...“
„Já jsem nemohla Li...“ 

Vstala jsem ráno a dala do obálky peníze.
Když vstala Liana, řekla jsem jí: „Lianko, teď když už všechno víš, jestli opravdu chceš, peníze na autoškolu jsou v týhle obálce. Já se na tebe nebudu zlobit...“ Hlas se mi třásl. Přikývla.
„Mami, já ti taky musím něco říct. Víš, Gejby... S tebou asi nechce mluvit tak úplně kvůli tý aparatuře. Tu jsem slíbila zaplatit a to jí myslím stačí. Stalo se něco horšího. Myslím, že jsme to tentokrát hodně přehnaly. Nechtěla jsem jí ublížit, ale asi se nám to povedlo.“
Zbystřila jsem. Ublížit??
„Co jste jí proboha udělaly?“ Vydechla jsem a sedla si.
„Víš jak jsme složily tu pitomou písničku?“ Začala Li váhavě.
To jsem věděla. Zněla fakt příšerně a byla pěkně protivná. No, já holkám říkala, že to zní už jako vydírání, že je to hovadina, vymyslela to Mona a chytly se toho...
„No, a my jsme to tenkrát zpívaly před dveřma kabinetu... Ale jen jednou, měla to bejt sranda... No, ale chytlo se toho dost lidí a teď jí to zpívají na každý hodině, co vím, a taky se jí smějou, dělají si z ní srandu i kolegové. A minule si mě s Monou zavolala... A řekla... Řekla proč jsme jí tohle jako udělaly, za co, co nám provedla... A že.... Že jestli jsme chtěly docílit toho, aby odešla ze školy... Tak že to možná bude muset udělat... A potom řekla, že jí to hrozně mrzí a že nikdy nečekala, že jí takhle podrazíme. Ale mami, ona u toho skoro brečela... Já... Mě to tak hrozně mrzí...“
Li měla na krajíčku a já skoro taky.
„Holky holky...“ Vzdychla jsem. „Víš co, utíkej do školy. Já za ní zajdu ještě dneska.“
 „Mami... Já tam nechci...“ Zafňukala.
„Máte ji, že?“ Domákla jsem se hned. Přikývla.
„Tak víš co, zavolám do práce, jestli si můžu vzít volno. A půjdu s tebou.“
V práci to prošlo, tak jsem se oblékla a s Li, bledou nervozitou, jsme vyrazily do školy. Li jsem poslala na fyziku, a já se vydala do chemie. Zaklepala jsem na dveře kabinetu.
Vypadala dost sklesle, ale když si mě všimla, pokusila se usmát.
„Přišla jste kvůli té olympiádě a porozbíjeném skle?“ Zeptala se a já zavrtěla hlavou.
„Ne, o to vůbec nejde. Sklo zaplatím – už máte peníze na účtu školy. A olympiádu ať si vyřeší mladá sama. Ne. Dnes ráno se mi Liana svěřila s tím, jaké problémy vám s Monou způsobily tou jejich písničkou. Mimochodem, já jim osobně zakázala ji prezentovat. Ale neposlechly. Liana mi řekla, co jste jim řekla vy, když jste si je pozvala na kobereček...“
Ani jsem nedořekla, co jsem chtěla a ona už reagovala.
„Protože to je hrozný! Kdybyste viděla, co mi tím způsobily... Já vím, že to nemělo bejt takhle míněný... Na každý hodině mi to mládež zpívá a nedají se utišit. Na vás ještě fungovalo křičet, ale dnešní děti už to nezajímá. Mám z hodin peklo. Každej se mi tady směje, dokonce i některý kolegové. Děcka na mě pokřikujou po chodbách a já už nemám sílu se pořád bránit. Za co jsem si tohle zasloužila?“ Třásl se jí hlas rozhořčením.
„Určitě ničím, holky byly prostě pitomý. Musíme vymyslet, co teď s tím. Je pravda, že uvažujete o odchodu?“ Zeptala jsem se s obavou. Přikývla.
„Ona to vyřeší. Slibuju.“ Řekla jsem pevně. Pak jsme se rozloučily.

„Mami? Tak co?“ Vrhla se na mě má dcera, sotva jsem vyšla z kabinetu.
„Budete to muset nějak vyřešit holky. Způsobily jste někomu trápení a teď je na vás, jak to odčiníte. Ona se na vás nezlobí, je jen vyčerpaná. Ale kvůli vám, takže...“
Li se zachmuřila.
„Ale já vůbec nevím, co s tím mami. Přemýšlely jsme s Monou, že bychom mohly na akademii vymyslet hru a obsadit tam ji, že by potom lidi mluvili o tom, a na tu písničku by se zapomnělo. Ale nevím, jestli je to dobrej nápad, jestli by vůbec souhlasila...“ Byla značně skeptická. Mě jejich nápad neudivil, ale docela zaujal.
„A co za hru, to už jste vymyslely?“ Zeptala jsem se opatrně. To se k nám už připojila i Mona, se širokým úsměvem, který skrýval stejné starosti, jako měla moje Li.
„Ahoj Mono, zrovna se bavíme s Li o vašem nápadu na akademii...“
„Ahoj teto Len, no my jsme myslely, že bysme mohly nacvičit tu pohádku, co máš na notebooku...

Akademie byla dva týdny před koncem školy a po celé ty dva týdny Gabča neslyšela o té holek písničce už nic. Všichni mluvili jen o tom, jak skvělá byla v roli v té hře.
Než začaly prázdniny, Moně a Lianě poděkovala a projevila uznání za jejich nápad a za to, jak vyřešily problém. 

Až teprve o prázninách jsme si obě znovu vzpomněly na autoškolu. Liana mi obálku s penězi vrátila. Pochopila... Příběh své sestřičky byl pro ni dostačující důvod. A všechno mohlo být v pořádku. Ale nám nebylo souzeno, aby tímhle skončil příběh kolem aut... 

Uběhlo pár let. Má dcera odmaturovala, vystudovala vyšší odbornou školu a začala pracovat jako asistentka u zvířat. Velmi brzy se vdala a já se zanedlouho poté stala babičkou krásné holčičce a o dva roky později krásnému chlapečkovi.
Její překrásné děti, Mariannka a Kristián, byly světlem v mém životě, který by jinak byl po odchodu Liany z mého bytu velmi prázdný. Byly to hodné, přítulné děti, s obrovskou fantazií a zvědavostí.
Jako dnes vidím, jak děláme piknik na louce...
Obrázek tříleté holčičky, jíž vlají kučeravé hnědé vlásky, jak se spokojeným úsměvem utíká mamince směrem ke mně...
A obrázek ročního chlapečka, který se nám neustále snaží utéci, protože umí neobyčejně rychle lézt...Mariannka byla krásná malá princezna a Kristiánek, s blonďatými vlásky a velkýma modrýma očima, byl jako andílek.

A pak nastal den, který náš život opět změnil jednou provždy. Liany manžel byl na školení v práci a ona, protože byl krásný slunečný víkend, vzala děti a přijela ke mně, aby si užily sluníčka na zahrádce. Jeli vlakem, děti měly krásný výlet. Mariannce bylo už šest, byla z ní malá prvňačka a byla na to strašně hrdá. Bylo teplé září a čtyřleťák Kristián byl velmi fascinován mým kocourem, povalujícím se pod keřem na zahradě. Měla jsem na návštěvě ještě švagra. Zaparkoval auto před domem, tašku s doklady a klíčky hodil do předsíně, a šel se podívat do lesa po houbách, protože si na ně brousil zuby už čtrnáct dní. Švára je náruživý houbař a také kuchař...
Liana byla s dětmi na zahradě a já vevnitř připravovala kafe a kakao. Slyšela jsem zvenčí užaslý hlásek: „Jééé, mami podívej, tam stojí srnka!“
A jako bych viděla rozrušenou vnučku, jak stojí na špičkách a ukazuje za plot. Matka spouští na pět sekund synka, který si hraje se šnekem, z očí a kouká, co jí dcerka ukazuje. Pět sekund.

„Kristiáne!!! Mami!!! MAMI!!!!!!“ Běžím ven.
Mariannka stojí jako zmražená, Liana letí ze schodů. Kamenných schodů. Pod nimi leží můj vnouček a nehýbe se.
„Spustila jsem ho z očí na pět vteřin mami, hrál si tady a... Bože, broučku, Kristiánku... Miláčku...“ Klečí u synka a třese s ním.
„Liano! Opatrně, může mít něco s páteří!“
„Zavolej záchranku!!!“ Panikaří Li a já volám, bohužel, nemají koho poslat, všechny jsou na trati, hned jak se vrátí... Zavěšuju. Ale my nemáme čas! Můj vnuk možná umírá, každá sekunda hraje roli! Sousedi, letím k sousedům... Nikdo není doma. Ani v jednom z domů.
Ulicí se nese vřískot mé vyděšené vnučky: „Kristiánek umřel! Vůbec se nehýbá mami!!!“
A moje dcera křičí: „Mami, auto, ty přece máš řidičák, prosím tě prosím sedni za volant a zachraň moje dítě!!!“

Řidičák... Ano, já mám... Ale neseděla jsem v autě od chvíle, kdy jsem v něm zabila svou dceru... Jenže teď když do něj nesednu, možná vezmu naději žít svému vnoučkovi!
 Letím dovnitř, švárova tašky, klíčky... Beru do náručí Kristiánka, naštěstí švára má děti, na přední sedačku dáváme autosedačku, Mariannka se do ní sama umí připoutat, Liana na zadním sedadle hladí nehybné tělíčko syna a křičí na mě, ať startuju, ať jedu, ať letím... Ať dělám cokoliv. Moje ruce, nohy, vědí ještě, co v autě vůbec dělat? Je to šíleně let...
Ale jako by mě někdo vedl, startuju auto a jedu jak nejrychleji si troufám...

V nemocnici nám vybíhají vstříc, berou nám Kristiánka a my můžeme jen čekat. Sedíme v čekárně a já se teprve teď klepu hrůzou. Liana nemluví, je bílá jako stěna a jen houpe na klíně stejně zamlklou Mariannu, která dobře ví, že se stalo něco zlého.
Pak vychází doktor.
„Bude v pořádku.“ Usměje se na nás a mně se tělem rozšíří neuvěřitelná úleva. Liana se hystericky rozbrečí a děkuje lékaři za každý z těch slov. Kristián bude v pořádku...
Liany syn... A můj vnouček... Bude žít.
Brzy nás k němu pouští. Má silný otřes mozku a pohmožděniny, ale bude brzy v pořádku. Nicméně jen díky rychlému zásahu bude bez následků. Mozek v malé hlavičce začínal otékat, když jsme dorazili, byl akorát čas to zastavit...
Uvědomuju si, že jen to, že mám řidičák a mohu jezdit autem, zachránilo tomu malému chlapečkovi možná život, určitě šťastnou budoucnost. Dívám se do očí Lianě. Obě víme. 

Dnes tu byli zase na návštěvě. Je to rok, co měl Kristiánek tu nehodu. Na nic si nepamatuje, my ano. Mariannka se už nebudí v noci hrůzou, že bráška umře.
Před dvěma měsíci se jim narodila sestřička Katarinka. Robert, manžel Liany má v očích už rok tentýž vděk, že jsem mu zachránila syna. A Liana také. V jedné chvíli se mi svěřila, že si myslí, že to Kristýnka, její sestřička, nad ním držela ruku.
A já...
Přišla jsem o dcerku Kristýnku. Byla to nehoda, jíž nikdo nezavinil. Strašná, krutá, nejhorší co se mi mohlo stát, ale nehoda... Já nejsem vrahem svého dítěte. To někdo nahoře ji k sobě chtěl tak brzy a dnes už vím, že jsem tomu nemohla zabránit. Ne, nebyla to moje vina. Ani vina auta, v němž jsme seděly. Dokonce ani vina okolních aut a řidičů. Prostě špatná náhoda.
Nikdy na Kristýnku nezapomenu, to ani nejde a nikdy nepřestanu mít v autě trochu strach. Ale po nehodě, při níž jsem málem ztratila vnouče, jsem se za volant vrátila, neboť jsem pochopila, že schopnost řídit může zachránit i život.
Dnes přijeli na návštěvu, krásná a šťastná rodinka... Ještě občas jezdí vlakem, protože děti to milují. Dnes zrovna ne, protože nebylo tolik času. Přijeli autem.
Ale Robert dnes neřídil...