Z pohledu křečka

Růžovými packami jsem si přidržoval kousek salátu, který byl položený v rohu akvária, abych se k němu snadno dostal a nemusel přitom překonávat nějaké překážky. Pravdou skutečně bylo, že místa v mém skleněném příbytku příliš mnoho nebylo a když jsem se kolem sebe podíval, stále žvýkajíc chutný kousek zeleniny, jen se to tvrzení potvrdilo.
Na velkých hromadách pilin, které pokrývaly celé dno akvária a začínaly již nepříjemně zapáchat, byly rozmístěny jednotlivé potraviny, jež jsem měl tolik v oblibě a jimiž mne mí majitelé tak rádi zahrnovali. Nedaleko dřevěného domečku, který měl kulatý půdorys a byl umístěn v samotném koutu akvária, se nacházel kousek ztvrdlého rohlíku, na němž jsem si kromě obvyklého jedení kůrky trénoval také odolnost svých hlodáků. Hned vedle něj ležela lákavě oranžová mrkev a hrstka různorodého zrní, z něhož jsem si vybíral ty nejlepší a nejchutnější kousky. Nechtěl bych tím naznačit, že mi snad někdy jídlo od mých milovaných opatrovatelů nechutná, ale v určitý den si prostě rád dávám jen jediný druh, na který mám zrovna chuť a to ostatní si jednoduše nechávám na později, až pocítím, že právě tehdy to bude to pravé. Ačkoliv mě všechny ty rozmanité a bezchybné pokrmy stojí téměř veškerý prostor v akváriu, kde se už tak poměrně tísním, přeci jenom se tam stačila vlézt ještě jedna věc, do které jsem se zamiloval už v okamžiku, kdy ji štíhlá lidská ruka pokládala dovnitř. Jednalo se o krátkou hnědou ruličku, která však byla dostatečně široká na to, abych se skrz ni dokázal dostat na druhý konec. Po krátkém čase, kdy jsem v ní chodil stále tam a zpět, jsem dospěl k názoru, že to není nic, co by svědčilo mému žaludku. A tak jsem ji používal jen jako zábavu, která se díky svému měkkému povrchu dala kousat i dva dny, dokud se nestačila celá rozpadnout. Mé pobavení nad ní někdy trvalo klidně i několik hodin denně, než jsem byl na další kousání už příliš unavený a raději jsem si šel odpočinout do dřevěného domečku. V případě, že jsem ruličku rozkousal nečekaně brzy a přepadl mě strach z toho, že další už nikdy nedostanu, se víko od akvária tiše odklopilo a já s rozzářenýma očima pozoroval, jak štíhlé lidské prsty odebírají rozkousané hnědé zbytky a vyměňují je za novou a o něco větší ruličku, která mi dávala zcela nepoznané možnosti. Pokaždé, když se mi v kulatých černých očích radostně zablesklo nad nevyzkoušenou hračkou, mě dlouhé prsty zlehka podrbaly za oušky a přejely mi po celé délce šedého hřbetu. Takové chvíle mi příjemně rozbušily mé malé srdce a ona hřejivá láska, s jakou to hubená ruka procítěně prováděla, mnou vždy projela tak silně, až jsem se musel nepatrně zachvět.
Konečně jsem spořádal celý jeden list hlávkového salátu, který mi tak zachutnal, že jsem měl ještě stále naduté torny, a navíc mi ještě dva docela velké listy zbyly na další den. Dokud jsem i ty nejmenší kousky salátu nerozkousal a pečlivě nespolknul, zůstal jsem sedět na místě a jen nehnutě zíral do skla naproti, abych se ničím nenechal vyrušit. Teprve potom jsem se pomalu otočil a malými krůčky se vydal ke kamenné misce s vodou, která byla nedaleko ode mě a skrývala v sobě osvěžující studenou vodu, jíž jsem si jednou za čas rád svlažil hrdlo. Opatrovníci mi ji nedávali příliš často, protože věděli, že někdy dokážu být opravdu nešikovný a klidně se v ní do půli těla namočím, což mi vskutku nedělalo dobře. Potrpěl jsem si na pohodlné teplo a sucho, a když se mi občas takováto nepříjemná zkušenost stala, ještě dlouho poté jsem se klepal zimou a chlad z mého těla nedokázala vyhnat ani řádná očista mokré srsti a ani pilinová vystýlka domečku. Nebo jsem misku s vodou v zápalu hry jednoduše převrhnul a uškodil tak hlavně sám sobě, když se z ní studená tekutina vylila na piliny a vytrvale se v nich držela i několik dalších dnů. Musel jsem se tomu místu tedy pokaždé vyhýbat, ale bohužel se mi stalo i to, že jsem na to, že se něco takového vůbec stalo, už dávno zapomněl a úspěšně si tak namočil packy a spodní srst. Trvalo mi skutečně dlouho, než jsem se toho pronikavého chladu dokázal zbavit, a byl jsem svým opatrovníkům vděčný, že si jsou mých zlozvyků vědomi a raději misku zavčas oddělají, aby mne ušetřili zbytečných problémů, které si ani neuvědomuji, že svým dováděním způsobuji.
Sklonil jsem hlavu k misce, růžovým jazykem z ní nabral chladivou vodu a po chvíli jsem pocítil, jak mi příjemně sklouzává do žaludku. Chystal jsem se v této činnosti ještě nějakou dobu pokračovat, avšak zrovna v okamžiku, kdy jsem se hodlal znovu napít, mne vyrušilo výrazné zaťukání. Instinktivně jsem nastražil uši a otočil hlavu právě včas, abych zahlédl, jak se na mě skrze tlusté sklo usmívá mladá dívka, která svým štíhlým prstem zlehka přejíždí po povrchu akvária a láskyplně se na mě dívá. Než jsem ale stačil odvrátit svoji pozornost od žízně, která mnou stále prostupovala, a rychle přeběhnout na opačnou stranu k dívce, její hlava mi zmizela z dohledu, když se zase zvedla nahoru a já tak mohl spatřit jen její odcházející chodidla. Mé akvárium bylo totiž umístěno na úrovni podlahy, lépe řečeno ve spodní části skříně, která sloužila hlavně jako knihovna. Pamatuji si, že když mě sem umístili poprvé, volné police byly ve skříni celkem dvě, ale protože ta horní se nakonec využila jako místo pro několik modrých svíček a jedny černé tikající hodiny, nezbylo na mě žádného jiného prostoru než toho na úplném spodku skříně, v té nejdolnější polici. I přes mé počáteční zklamání z toho, že nedokáži pozorovat nic jiného než bílý květovaný koberec, dřevěné nožky stolů a kus modré postele, jsem se cítil šťasten a nadmíru spokojen. Nebyl jsem to však pouze já, kdo se musel potýkat s jistými nevýhodami. Také sami opatrovníci měli poměrně dost velký problém, když mi chtěli dát například nějaké nové jídlo nebo si mě jen na krátkou chvíli pochovat v dlani. Pokud nedošlo k tomu, že by museli mé akvárium vzít do náruče a odnést ho na úplně jiné místo, což se dělo pouze v případě, když byli nuceni můj domov vyčistit, nezbylo jim nic jiného než se sklonit celým svým tělem až dolů k zemi, aby mi mohli odkrýt víko a udělat to, co zrovna potřebovali. V takových situacích jako byla právě ta nedávná, kdy mi dívka zřejmě chtěla něco dát nebo mě jen vzít, abych se mohl na chvíli proběhnout, jsem proto neměl moc příležitostí, abych to včas zjistil, protože lidé jsou přeci jen o něco rychlejší než nějaký malý zakulacený hlodavec jako já.
Zklamaně jsem zahýbal čumákem, až se mi dlouhé fousy na něm zatřepotaly, a naposledy se napil vody z misky, abych utišil i to nejmenší pálení v krku. Nemohl jsem popřít, že se mi víčka nezačínala již pomalu klížit únavou, zvláště když jsem se hned od brzkého rána věnoval pečlivému rozkousávání ruličky, s nímž jsem skončil teprve nedávno. Rozhodl jsem se proto zamířit loudavým krokem k domečku, který byl nedaleko misky s vodou, ale těsně předtím, než jsem prošel malým kulatým otvorem dovnitř a lehl si do útulné temnoty, mne zadržel na místě zvuk tichého pláče, který nepochybně patřil mladé dívce, jež jsem si za ta léta velmi oblíbil. Zvědavě jsem obrátil hlavu na stranu a co nejvíce jsem zaostřil zrak, abych se pokusil na takovou dálku rozpoznat, o co se jedná.
Mé malé černé oči neměly zrovna ty nejlepší schopnosti a právě proto jsem již od narození, stejně jako zbytek mé rodiny a v podstatě všichni členové našeho druhu, viděl jen na omezenou vzdálenost, kterou bych odhadoval na pouhých třicet centimetrů. Proto mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když jsem po chvíli mžourání rozeznal jen kousek nedalekého koberce, za nímž se poté zračila jen hluboká temnota. Příčina dívčina pláče mi proto zůstala navždy skryta v těžkém závoji tmy.
Když jsem konečně vstoupil kulatým otvorem do domečku a po chvíli našel tu správnou polohu pro spánek, stále jsem slyšel ten zoufalý pláč, který se mi zdál ještě silnější než předtím. Pohodlně jsem se zavrtal do pilin, čumák jsem zabořil hluboko pod sebe a unaveně zavřel oči, neustále provázen zneklidňujícím nářkem, který mi ještě dlouho nedal klidného spánku. I přesto, že jsem nevěděl, jaká bolest k tomu dívku přinutila, v hloubi duše jsem doufal, abych co nejdříve zase uslyšel její tolik radostný a zvonivý smích.

I když jsem příliš nedoufal v to, že by se mi někdy mohl zdát nějaký sen, nyní jsem měl ten pocit, že by to tak skutečně mohlo být. Jednalo se však spíše o vzpomínku, kterou jsem si často připomínal, jelikož byla to jediné, co jsem byl schopen na delší dobu uchovat v paměti. Takže se tím pro mě stala vlastně takovým snem, který jsem si sám vytvořil, abych měl o čem po dlouhých nocích přemýšlet. Stalo se to asi před rokem, když jsem byl ještě poměrně mladý a v této domácnosti si teprve zvykali na nový přírůstek do rodiny. Přirozeně jsem byl nadmíru zvědavý z neznámého prostředí a když jsem tak jednoho večera prozkoumával svůj domov v podivné skleněné krabici, přišel jsem na to, že se můžu dostat i mimo její stěny. Hlavu jsem měl tehdy plnou nápadů, jak si zpestřit spoustu volného času, který se mi nabízel, a proto jsem příliš dlouho neváhal a musel jsem zkusit alespoň jeden z nich. Odvážně jsem tedy vyskočil na střechu dřevěného domečku, který měl v té době čtvercový tvar, a dalším lehkým skokem se zachytil za okraj akvária, které na sobě nemělo nic, co by mi v tom mohlo zabránit. Packami jsem se rychle vyhoupl nahoru, abych tam mohl dostat i nohy, a poté už nebyl žádný problém seskočit dolů a začít tak své malé noční dobrodružství. Musím uznat, že má tehdejší odvaha byla opravdu obdivuhodná, jelikož křečci jako já nemají příliš dobrý odhad, co se hloubky týče, tudíž jsem si mohl i vážně ublížit nebo se v tom horším případě i zabít. Naneštěstí se mi však nic nestalo, dopadl jsem na všechny čtyři končetiny a nadšeně se rozeběhl uličkou, která byla mezi akváriem a stěnou za ním. Rychle jsem zabočil za roh, když ulička ještě nečekaně vedla dál kolem pevného skla, ale k mé úlevě to bylo to poslední, co jsem musel překonat. Jakmile jsem se dostal až na okraj spodní police a už jsem se chystal, že budu vesele pokračovat dál, skutálel jsem se do prázdnoty pode mnou a příliš pozdě si uvědomil, že police byla notný kus nad zemí. Nic jsem si z toho však nedělal a se stále nepolevující radostí se střemhlav rozeběhl napříč bytem. Během mého bezcílného bloudění jsem si všímal čím dál mohutnějších stínů, které byly v každé místnosti a působily vskutku zlověstně. Některé byly úzké, jiné zase široké, ale ve své podstatě to byla pořád stejně ošklivá monstra, která snad lidé nazývají nábytkem. Poznával jsem nové pachy, které byly pro můj čich neznámé, zvuky, které jsem nikdy za svého života neslýchal, a také chutě, jež jsem mohl na svém výletě okusit, i když jsem si nebyl jistý, kde jsem k nim vlastně přišel. Po celou noc jsem se výborně bavil, dokud jsem však nezačal cítit, že mi nohy poněkud slábnou a odmítají jakýkoli další pohyb, žaludek se mi stahuje v podivných křečích a také mě přepadla náhlá touha po vodě, kterou jsem nikde v blízkém okolí nemohl najít. Vyčerpaně jsem se schoulil do klubíčka na místě, kde jsem se právě nacházel a ačkoliv jsem ani v nejmenším netušil, jaké místo by to mohlo být, přes veškeré bolesti jsem se pokusil usnout, abych mohl na celou tu nepodařenou výpravu zapomenout. Bylo skutečně těžké upadnout do spánku, když jsem téměř nemohl dýchat, protože mi do čumáku neustále stoupalo něco štiplavého a lechtavého, a mé hrdlo pálilo jako oheň, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo, i když to byl velice nepříjemný spánek.
Nevím, kolik času uplynulo od doby, kdy jsem nadšeně vyskakoval z akvária, abych se vrhl do náruče svobodné a přitažlivě temné noci, až do okamžiku, kdy jsem ulehal na neznámém místě ke spánku s hroznými bolestmi, ale zřejmě to muselo být dlouho, protože jsem ještě další den cítil, jak neskutečně unavený vlastně jsem. Také si nejsem jistý, v jaký čas mě mí opatrovatelé našli, ale bylo to už za stavu, kdy jsem ospale mrkal černýma očima a bezmocně pozoroval mdlé světlo, které ke mně postupně pronikalo. Právě tehdy jsem si uvědomil, v jak děsivé špíně to vlastně ležím, jak ohromnou kupou prachu jsem celý obklopený a jaké množství prachových částic jsem musel vdechnout, když jsem si uvědomil, že už téměř nejsem schopný dýchat. Naděje v mém srdci vzplanula ve chvíli, kdy mdlé světlo nahradila ostrá záře nového dne, z níž se vynořily dvě dlouhé ruce a opatrně mě vzaly do dlaní. S neskutečnou něhou mě vytáhly ven z toho ponurého a zaneřáděného prostředí, jemně položily na kuchyňskou linku a já byl konečně schopný něco zahlédnout, i když mi v tom stále znatelně bránil šedavý nános prachu, který se kolem mě ve vrstvách kupil.
Přede mnou stála vysoká postava ženy, jež se na mě široce usmívala, ale přitom se jí na čele objevilo několik starostlivých vrásek, když si všimla, v jakém stavu jsem. Hned vedle ní stála mladá dívka, která byla očividně její dcerou, a po tvářích jí tekly proudy slz, přestože se začala mírně usmívat. ,,Vidíš? Já ti říkala, že ho nakonec najdeme! I když jsem nečekala, že bys mohl být až v kuchyni a navíc na tak zapeklitém místě, jako je prostor za sporákem, kde je samá špína a prach. Jsi to ale uličník, měl jsi opravdové štěstí, že se ti nestalo nic vážného,“ řekla úlevně žena a přitom se obrátila na dceru, aby ji mohla povzbudivě poplácat po rameni a ujistit ji tak, že jsem skutečně v pořádku. Následně jsem byl pod jejich rukama důkladně očištěn od všeho, co na mě nemělo co pohledávat, a když už na mé tmavě šedé srsti s černým pruhem na hřbetě nebylo nic špatného, konečně přede mě mohla být postavena i miska s vodou, kterou jsem hltavě polykal do vyprahlého hrdla a mé zoufalství po ní bylo tak silné, že jsem musel vypít ještě jednu, abych dokázal uhasit ten nejhorší oheň. Také jsem nemohl odolat lákavě vyhlížejícímu zrní, které bylo přisunuto ve víčku od sklenice až k mému čumáku, odkud jsem ho okamžitě sbíral do úst a jedno po druhém jej co nejrychleji rozlouskával, abych do žaludku dostal nějaké pořádné a normální jídlo, na něž jsem byl zvyklý. Ani jsem se neodvážil představovat, co všechno jsem musel během noci pozřít, že jsem z toho měl takové bolesti, ale jen když pomyslel na to, jaké hrozné a nezdravé věci to zjevně byly, udělalo se mi špatně. Proto jsem se z této dětinské a bezhlavé výpravy do neprobádaných končin jednou provždy poučil a přesvědčil se, že riskovat své zdraví kvůli nějakému hloupému dobrodružství a chuti poznat něco nového se nevyplatí. Každopádně díky mému nepříjemnému výletu, z něhož neměli příliš dobrý pocit ani mí opatrovatelé, mi byla na akvárium položena jedna velká kniha. Měla tak zajistit moji bezpečnost, kdyby mě náhodou v nějaký čas opět napadlo, že bych si mohl na několik hodin vyrazit ven a užívat si nočního života. Za takovýchto okolností nehrozilo, že bych se kdy mohl vyšplhat na okraj akvária, když na něm teď byla položena ta těžká věc, která mi zcela znemožňovala útěk. Nakonec na tom ale bylo přeci jen něco dobrého – pokud bych snad někdy již nemohl ustát tu touhu, která mě při myšlence na náhlou svobodu zachvacovala, nebo jen neměl co na práci, když by má hnědá rulička už byla příliš malá, měl jsem tu možnost okusit hlodáky právě onu knihu. Byla z dobrého materiálu, který se dal i zespodu velice dobře prokousat a i když se mi zřejmě nikdy nepodaří ji rozhryzat úplně, stejně mi činila velkou radost. Když si toho postupem času všimli i mí lidé, zmohli se jen na překvapené vydechnutí a následný smích, jakmile si uvědomili, jak vynalézavý a trpělivý vlastně dokážu být.
Mezi louskáním zrní jsem pozoroval, jaké spokojené úsměvy hrají na tvářích mých opatrovatelů, když se jim podařilo najít mě živého a relativně zdravého, a uvědomil jsem si, že jedině v jejich péči mohu být skutečně šťastný. Kdyby mě snad tedy v blízké budoucnosti přepadla náhlá touha po svobodě, budu si tuto zkušenost pamatovat jako okamžik, kdy jsem byl odkázán sám na sebe a málem přitom přišel o život, protože mi chyběla ta láska a starost, s jakou o mě ti lidé pečovali. Bez stálého příjmu potravy a vody, jakým mne téměř každý den zásobovali, jsem byl odkázán na smrt v hrozných podmínkách a nešťastné samotě, i kdybych si to odmítal připustit. Bylo to sice do určité míry smutné, že jsem nucen být na někom životně závislý a spoléhat pouze na něj, že se o mě dobře postará, ale bohužel jsem neměl na výběr. Ze svého dětství si nepamatuji téměř nic, bylo to už tak dávno a staré vzpomínky nahradily zase ty nové, ale nikdy nedokážu zapomenout na moment, kdy jsem se spolu s ostatními sourozenci narodil jako malé růžové mimino a to první, co jsem spatřil v novém světě, byly staré zrezavělé mříže, za nimiž nás drželi. Většinu života jsem tedy strávil v zajetí a nedostal jsem ani příležitost k tomu, abych poznal své rodiče, kteří od nás byli příliš rychle odtrženi a uvězněni na jiném místě, které mi je dodnes neznámé. Když už jsem trochu povyrostl a mí sourozenci, kterých bylo celkem osm, začínali postupně mizet, došlo mi, že si je lidé jednoho po druhém odkupují pro své vlastní potěšení a že také na mě přijde řada. Než si mě dvě příjemně se usmívající ženy, jedna starší a druhá výrazně mladší, vzaly do tepla svého domova, smutně jsem přihlížel tomu, jak mí jediní příbuzní mizí ze života a už je pravděpodobně nikdy nespatřím. Cítil jsem se neskutečně opuštěný a zoufalství mi prostupovalo srdcem, když jsem bezmocně přihlížel tomu, jak si je lidské ruce vytahují ven a já proti tomu nic nezmůžu. Nakonec však i ke mně přišla hřejivá láska a péče, která vyhnala všechny špatné vzpomínky a utišila bolest, jež mi po celá ta léta rvala srdce. Pozůstatky nezapomenutelných muk, jaká jsem musel prožívat, občas pocítím i teď bez ohledu na to, jak šťastný vlastně jsem. Na některé věci se zapomenout nedá a ať už se náš život změní jakkoli, k lepšímu či horšímu, nikdy se ta stará bolest nevytratí úplně.

Když jsem tak nad tím přemýšlel, s očima lehce pootevřenýma a stále mírně otupen nedávným spánkem, ten pláč, který vycházel z dívčina hrdla, když mne tehdy se svojí matkou objevila, se od toho dnešního něčím lišil. V té době znamenal štěstí a radost z toho, že mě konečně našla a ujistila se tak, že jsem naživu, i když to nejprve byl pláč plný zármutku a zoufalství z toho, že mě už nikdy nespatří nebo uvidí tak, jak by si za žádných okolností nepřála. Ale to, co jsem mohl zaslechnout dnes odpoledne, bylo něco mnohem vážnějšího, co se mnou nemělo nic společného, ale přeci se mě to dotýkalo. Musel jsem nad tím neustále přemýšlet, i když jsem si nebyl jistý, na co bych chtěl vlastně přijít nebo jak bych do toho mohl zasáhnout, kdyby mě skutečně něco napadlo. Ať už tedy její bolest měla jakýkoli význam, doufal jsem, že se kvůli tomu nebude trápit příliš dlouho, protože jsem věděl, že ona si to rozhodně nezaslouží. S tichým výdechem jsem znovu sklopil víčka a s tváří usměvavé dívky před sebou jsem pomalu usnul.

Ještě toho dne, kdy se již stačilo výrazně zešeřit a pokoj tak získal na potemnělé barvě, mne ze spánku vytrhlo hlasité zaťukání. Zlehka jsem nadzvedl hlavu a vykouknul z kulatého otvoru ven, zatímco se mi oči postupně rozevíraly z těžkého spánku. Jemný úsměv dívky za sklem způsobil, že veškerá ospalost ze mě rázem vyprchala a já se tak s nově nabitou energií mohl co nejrychleji přiblížit k její tváři. Zvuk jejího smíchu mne doprovázel i ve chvíli, kdy zlehka oddělala knihu z akvária a opatrně mne vzala do rukou. Ochotně jsem vylezl na její bledé dlaně, abych se v nich mohl pohodlně usadit, a s dychtivým očekáváním sledoval, jak se zvedá nahoru a míří k nedaleké posteli. Se stále širokým úsměvem mne položila na peřiny, které měly zvláštní černobílou barvu, a zatímco jsem se rozhlížel kolem sebe, zaslechl jsem za sebou matný hlas. ,,Kolikrát jsem ti už říkala, že ho nemáš brát ven, když spí. Ty bys ho pořád jenom tahala ven, mohla bys ho někdy chudáka nechat pořádně se vyspat.“
Podle toho, jak si dívka nade mnou tiše povzdechla, jsem usoudil, že ji matka právě pokárala za to, jak často mne na tyhle krátké výběhy brává. Kdybych mohl, tak bych se nahlas rozesmál a přesvědčil starší ženu o tom, že jsem za dceřinu ochotu nevýslovně vděčen a jen díky ní jsou mé dny mnohem zábavnější a radostnější. Než dívka stačila matce odpovědět, už jsem se rychle rozeběhl dopředu a přesně jsem věděl, kam mé hbité kroky míří, přestože mé oko vidělo jen na omezenou vzdálenost. ,,Mami, ty snad nevidíš, jakou radost z toho Miki má? Vždyť je to krásné zvíře a já si myslím, že takové krátké proběhnutí nejenom potřebuje, ale taky z toho musí být opravdu šťastný.“
Zaběhl jsem za nadýchaný polštář a na chvíli se v nastalé temnotě zastavil, aby se mé srdce dalo zase do normálního tlukotu, když se mi z toho nadšení tak silně rozskočilo. Rozzářenýma očima jsem prozkoumával známé prostředí, v němž jsem se cítil tak chráněný a naprosto v bezpečí, i když jsem nevěděl, před čím bych se měl vlastně skrývat. Ale ten příjemný pocit z toho, že opět můžu být v tom útulném šeru, kde mě obklopuje pouze dlouhý okraj polštáře, mne naplňoval skutečným štěstím. Dalo by se říci, že v takových chvílích vždy cítím, jako kdyby mne někdo objímal a říkal mi, jak moc mě má rád, i když to musí znít opravdu zvláštně. Pomalými kroky jsem se vydal na druhý konec polštáře, kde jsem již mohl vidět, jak se úzkou štěrbinou prodírá dovnitř světlo, které bylo díky širokému přehozu přes polštář mírně tlumeno. Mezitím jsem přemýšlel o dívčiných slovech, která ve mně zanechala silný dojem a donutila moji mysl, aby si je stále dokola opakovala, znovu a znovu. To jméno Miki mi je známo už z dřívějších dob, kdy jsem dívku i s matkou slýchával, jak si mezi sebou tiše vypráví, kolik křečků tak již bylo pojmenováno. Občas se i nahlas zasmály, když si to vyložily tak, že se z toho stala už určitá tradice, takže každý další křeček, který přijde do jejich domácnosti, se bude jmenovat právě Miki. Já osobně s tím nápadem žádné potíže nemám, protože se mi to jméno skutečně líbí a myslím si, že by si ho zasloužil i můj následovník, který mne určitě zanedlouho vystřídá. Ovšem ta láska a vroucnost, s jakou to dívka řekla, mi znatelně pohnula srdcem a duše se mi z ní příjemně zatetelila.
Zastavil jsem se na konci polštáře, kde jsem malou škvírou zahlédl, jak se na mě bez pohnutí dívá medvídek, který byl zaražený v rohu postele. Bylo to pro případ, kdyby se mi náhodou povedlo zapadnout do některého z volných míst, kterých bylo v koutech postele několik, a právě proto do nich bylo zasazeno i několik plyšáků, aby tak mohli případnému neštěstí zabránit. Fousy se mi pobaveně zachvěly, když jsem pokaždé nepřestával obdivovat tu důmyslnost, s jakou to lidé byli schopni vymyslet, a dál jsem se pohledem vpíjel do korálkových očí medvídka, které však byly na rozdíl od těch mých naprosto nehybné a bez života. Oproti tomu ale on na sobě měl hezké modré tričko se žlutými rukávy, na kterém bylo něco napsáno červenými písmeny, což bych já nikdy mít nemohl, protože je to zcela proti přírodě. Každý však máme nějaké klady a zápory, tak už je to na světě zařízené, a když jsem zpozoroval, jak se polštář nade mnou lehce zvedá, naposledy jsem na medvídka vrhl významný pohled. Dívka si o mě již začínala dělat starosti, jestli se mi něco nestalo nebo jsem nezůstal uvězněný na nějakém místě, odkud bych se jen velice těžko dostával. Abych ji ujistil o své naprosté bezpečnosti, zvedl jsem k ní hlavu a zahýbal fousy tak, jak jsem nejlépe uměl. S viditelnou úlevou se upřímně zasmála a položila až těsně ke mně ruce, abych se do nich mohl nenáročně usadit a ona mě tak mohla donést přímo k akváriu, které vždy bude mým milovaným domovem. Ještě předtím, než se mi medvídek a jeho kamenná tvář ztratili z dohledu a zapadli do husté tmy, mne napadla zdárná myšlenka. Byla to právě ona, co mě přesvědčila o tom, že v jedné věci jsem přeci jen lepší než ta roztomilá a pěkně oblečená plyšová hračka – byla mi dána schopnost cítit lásku a péči těch, kteří mě s radostí opatrovávají a dělají to skutečně od srdce, a jen díky nim jsem získal o důvod navíc, proč se dalšího rána probudit a pocítit tak ve svém nitru příjemné zahřátí.