Rande na slepo II

Asi v tu chvíli,když jsem na něj promluvila by se nejraději viděl v tom odpadkovém koši.Cítila jsem z něho
velkou nervozitu. V duchu jsem si říkala, proboha proč jsi vůbec tu,co to zase vyvádíš... Nelo!
Copak Ti vůbec stojí za to, se seznamovat s někým jen tak,když ho vůbec,ale vůbec neznáš?

Ahoj, já jsem Milan,zvedl svou hlavu od toho koše a podal mi ruku. V tu chvíli nastal výbuch smíchu
začali jsme se oba strašně smát,tím jak vážně to vše bereme a že se snad už dnes na rande s
kytkou nechodí.

Promiň jsi hodný a za kytku moc děkuji,ale jak sám vidíš asi už jí z toho koše nezachráníme.
Nebude lepší si jít někam sednout,třeba na lavičku a trošku si popovídat? Myslím,že si máme
oba co říct.

To je tedy romantika,rande na vlakovém nádraží a ještě na lavičce kde se furt někdo snaží
nám vstupovat do debaty. Milane,víš co? Nenastoupíme na první vlak,který zrovna pojede
a někde zakotvíme? Je mi docela chladno a ráda bych...než jsem dořekla větu na ramena
mi sedla jeho bunda.Moc děkuji a jen tak si pro sebe šplechtnu..Gentelmani nevymřeli.

Vlak přijel na druhou kolej a my tedy oba nasedáme a odjíždíme o pár kilometrů dál.
Asi po deseti minutách jízdy si všimnu na protějším sedadle muže..tak kolem 40 let.
Usmívá se na mě a já mu úsměv ráda vracím,po celou dobu jízdy se doslova na sebe
culíme.

Jenže milá Nel!...máš vedle sebe Milana,který ani na minutu nezavře pusu a neustále
vypráví a své prosperující práci a nenechá tě cokoli říct.Vše mu slušně odkývám
ale stejně můj pohled míří na protější sedadlo.


Milane,promiň ale musím si odskočit...procházím uličkou a dělám jako by nic,dívám se
přesně před sebe a trošičku se usmívám.Cítím jeho pohled,od shora až dolů.Hlavně
ať nezakopnu.Na toaletě si musím pročísnout vlasy a trošičku rty zvýrazním leskem.
Tak a teď se ukaž!

Jdu zpátky a....sedadlo je prázdné.Rozhlížím se,ale marně,nikde ho nevidím.Jsem smutná.
Milane nevíš kdy tam budeme? Není mi zrovna nejlíp..Ale joo,asi za deset minut...Díky
Teď můj pohled jen vidí jak ubíhají stromy a domky.

Vlak se zastavil a my se dali směr k městu...Nelo,nepůjdeme si někam posedět na skleničku?
Proč ne,docela bych si dala deci vína a trošičku se odreagovala.Vstupujeme do malé kavárny
na rohu ulice jmenuje se "Pod terasou"

Popíjíme vínko a docela mi to už jde i do hlavy,začínám se pořád smát a....je mi horko!
Milane,ráda bych si šla lehnout,už jsem strašně moc unavená a zítra se musím vrátit.
Bylo chvíli ticho a pak Milan řekl: chceš spát u mě? .....



Uplynulo pár týdnů a já zrovna ležela doma s angínou,když někdo zazvonil. Chvilku mi
trvalo než jsem se dostala z postele,jen jsem si tak brumlala..ježíš kdo to zase je!
Volám chraplavým hlasem..Moment než najdu klíče...

Před dveřmi se jen ozývalo..dobrý den tady kurýr, vezu vám zásilku.Otevřela jsem dveře
a hned před obličejem se rozvinula nádherná kytice růží,ale tak ohromná,že jsem ještě
takovou nikdy neviděla.Jéééééé..ta je krásná,,,od koho je? Moment podívám se,podal
mi kytici do ruky a...To jste vy! z toho vlaku? Vykřikla jsem...Měl tak krásný úsměv
Ano jsem to já a ta kytice je....


od Milana!