Incest?

„Tak.. to je Martin. Můj syn. A já sem Standa.“ Podával mi ruku mámin přítel. Uvědomila jsem si, že kdybych měla spočítat, kolikrát jsem podávala a usmívala se na mamčiny přátele, asi bych musela použít obě ruce. Nicméně. Martinovi bylo čerstvých patnáct, ale vypadal starší. Mně bylo půl roku čtrnáct a pořád sem se snažila zažít nějaký úžasný románek, který bych vyprávěla ještě svým vnoučatům. Ale žádný ctitel… na mě frontu nestál. Můj budoucí ´jakože brácha´ nebyl vůůůbec můj typ, byl tichý a popravdě, ani ne moc sympatický.
K mamce, a tím pádem i k Martinovi a Standovi jsem jezdívala každý druhý víkend. Ukrutně jsem se tam vždycky nudila, ale co. Povinnost je povinnost.
Pár měsíců na to jsem se pohádala se svou sestrou. Byla sem z toho smutná a nevěděla kam jít. Byl „mámin víkend“, takže jsem spala u mamky, ale vlastní pokoj se vlastně neměla. Buď mi ho okupovala starší sestra anebo ta mladší, se kterou jsem se tehdy pohádala. Třískla jsem dveřmi a nevěděla, co dál. Potupa, kterou bych musela zažít, kdybych pak znovu ty dveře otevřela a vešla do „svého“ pokoje, by byla velká. Proto jsem jednou sešla ze schodů, prošla celý byt, jestli mě tam třeba něco nezaujme a poté, co jsem shledala, že nevím, jak dál a hlavně kam, jsem opět schody vyšla a zaklepala na dveře bývalé tátovy pracovny a momentálního Martinova pokoje. Zůstala jsem přede dveřmi do té doby, než mi sám otevřel. Nečekala jsem dlouho, za minutku bylo totiž otevřeno a já vešla. Sedla sem si a opřela o skříňku, která byla u postele. Vylíčila jsem mu, co se stalo a on mě celou tu dobu jen poslouchal. Nevyhodil mě. Koukal se na mě a přestal dělat jakoukoli činnost. Utišil mě a pak jsme jen poslouchali a poslouchali a povídali si.. Pak sem do onoho pokoje chodila pořád. Martina jsem ještě pořádně ani neznala, vždycky jsem se zeptala, jestli mu to nevadí, že mu tam pořád chodim, ale ne. Měli jsme si pořád co říct. Jednou jsem byla tak unavená, že jsem si jednoduše lehla k němu do postele. Byla uzoučká, dva lidé se na ni ztěžka vešli. Martin si sedl vedle mě a znovu jsme poslouchali a povídali. Takhle to šlo pár měsíců. Pak jsem začala chodit do skauta a tedy přespávat i ve středu. To už jsem si k Martinovi lehla vždycky do postele, koukali jsme se na televizi.. až jednou..
Mnohokrát jsem u Martina přespávala v posteli, ale nic se nedělo, třeba jsme se drželi za ruce, nic víc. Když už byla noc, třeba dvě hodiny po půlnoci, objímali jsme se ve spánku. Ze začátku to bylo především proto, že na posteli nebylo dost místa. Ale potom to bylo, protože se nám chtělo a postupem času se náš vztah trochu měnil.
Jednou jsem ležela v posteli, bylo už docela pozdě, další den jsem měla psát písemku z biologie a nic jsem pořádně neuměla. Ale mně to nevadilo, u Martina jsem zůstala. Jeho ruka byla jako vždycky na mým břiše a spokojeně si tam hověla. Pak jsme zhasli jak světlo, tak televizi a řekli si, že teda půjdem spát. Najednou se jeho ruka začala posouvat směrem nahoru, což už břicho nebylo. Bylo to neskutečně příjemné, Martin byl hrozně…. Asi něžný, věděl jak a kdy co udělat. Nespali jsme spolu. Jen v posteli, jestli mi rozumíte. Vždyť mně bylo ještě čtrnáct a mamka se mi to snažila vymlouvat. Co kdyby o tom věděl táta, to by mi určitě neprošlo a že bych to měla skočit, tenhle rádoby incest. Udělala sem, jak mi maminka řekla. Začínalo i mně připadat, že tohle nemá budoucnost, je to nesprávné a s těžkým srdcem jsem mu řekla Sbohem. Bolelo to, ale chodit jsem k němu nepřestala. Znovu se náš vztah „bratr - sestra“ trochu otočil a my se líbali a .. a tak. Oslavila jsem patnáctiny a žádná mamka už mi do vztahů moc nemluvila. Každý v domě to asi věděl, ale nám to bylo jedno. Krátce na to jsem pochopila, že to byla chyba a začala jsem se mu trochu vyhýbat. Nešlo si toho nevšimnout. Mluvili jsme spolu o tom, že to zase dopadne, jako předtím, ale já se sama sobě zařekla, že se to už nesmí opakovat. Já ho jako kluka ráda tolik nemám, je to úžasný bratr a kamarád. On mě asi má svým způsobem rád, ale tvrdí, že je mu se mnou krásně, a proto se mnou chce být co nejvíc. Můžu za ním přijít a vybrečet se mu na rameno, on mě pochopí a já mu nemusím nic vysvětlovat. Ani co se týká mých osobních vztahů se chová zodpovědně a nepřivlastňuje si mě, což u něj obdivuji. Vlastně je to ten nejideálnější kluk, kterého sem měla a kterého mám. Za bratra.