Obrázek

Pomalu, spíš jakoby opatrně jsem otevřela dveře do trošku potemnělého pokoje. Z každého zákoutí na mě vykukovaly dřevěné figurky, které později tvořily Betlém. Postavila jsem se před dědu, seděl na svém starém křesle a vyřezával. Hrozně ráda jsem ho sledovala. Při práci se mu vždycky jemně krabatilo čelo, někdy se dokonce soustředil tak moc, že sebemenší vyrušení ho dokázalo dokonale vylekat.
„Dědo? Podívej na mojí panenku. Má nové šatičky.“ Řekla jsem a chtěla jsem jeho pozornost strhnout jen a jen na sebe.
„Terezko, zlatíčko, teď nemůžu. Jdi mi něco nakreslit.“ Rychle mě odbyl a dál se věnoval jen své činnosti.
„Ale musíš mi slíbit, že to nevyhodíš.“ Prosila jsem a nasadila ten krásný dětský úsměv, kterému dokáže jen málokdo odolat.
„Nevyhodím ho, já si ho nalepím dokonce na dveře!“
„Slibuješ?“
„Ano.“
„Na co?“
„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“
„Tak to jo.“ Vesele jsem odpověděla a odtrajdala si to do svého pokojíčku.
Jen co jsem dosedla za stůl a vytáhla papír a pastelky, začala jsem tvořit své dílo. Mé malé prstíčky křečovitě svíraly pastelku, co tančila po papíru a za sebou nechávala barevnou stopu svého umění. Byla jsem tehdy jako smyslů zbavená. Chtěla jsem, aby byl ten obrázek dokonalý, krásný…. prostě aby byl všechno, jen ne ošklivý. Mé dílo bylo dokončena a já utíkala zpět k dědovi.
„Podívej! Už to mám!“ vychrlila jsem na něj a čekala, co na to bude říkat.
„No teda! To je překrásné, broučku.“ Řekl, vstal a nalepil můj obrázek na dveře od svého pokoje tak, aby každý, kdo kolem projde, uviděl můj výtvor.

Za tu dobu se moc změnilo. Ve Tvém pokoji je prázdno. Když jsi odešel, nedokázala jsem pochopit proč. Ale byla jsem tehdy moc malá holka. Nedávno jsem prošla kolem Tvého pokoje a vzpomněla si na ten obrázek. Odkryla jsem závěs, který je před dveřmi a do koutku oka se mi vkradla slza. Byl tam. Úplně stejný, tak jak si ho pamatuji. Je neuvěřitelné, jak ten malý kousek něčeho mi dokázal připomenout tolik krásných chvil strávených s Tebou. Mám Tě moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu…. Škoda, že jsem Ti nestihla říct, že jsi pro mě byl nejenom dědou, ale i tátou a za to Ti moc děkuju.