Zimní střípek z dětství

Dětský smích se rozléhal do všech koutů zahrady. Alice se krčila za sněhulákem a uplácávala do zásoby kuličky ze sněhu. „Pšt,“ ukázala gesto své mladší sestře, která hbitě skočila za strom. Křupání sněhu Ivu prozradilo a Venda schovaná za stromem vyskočila před ní a sněhovou kuličku jí vpálila na červenou bundu. Než se Iva vzpamatovala, vyskočila zpoza sněhového panáka i Alice a prásk do ní svou zásobu sněhu. Za pár vteřin se na nevelké zahradě promítala sněhová válka, jako by šlo o život. Ale nešlo, šlo jen o dětské hrátky, přesto tolik důležité pro vývoj. Pro utvoření spolupráce, neverbální i verbální komunikace. Život nás učí a přitom tak bezbolestným způsobem.

Se zdravě červenými tvářemi se vrátily tři „Sněhurky“ do tepla, do malého vesnického domečku poblíž lesa. „Maminko, zítra už je Štědrý den?“ zeptala se nejmladší Vendulka a v očích se jí zaleskly jiskřičky štěstí. „Jo jo, zítra vám Ježíšek přinese dárečky, ale jen pokud jste moc nezlobily!“ Alice s Ivou se zvesela zasmály. Bylo jim 13 a na Ježíška už dávno nevěřily. Zato Venda se zatvářila velmi vážně. „Jdete se mnou na jmelí?“ vešel do kuchyně táta. „Co ty bulíku, se mračíš na svět?“ usmál se na Vendulku. „Tati, máma říkala, že dětem, co zlobily, Ježíšek nepřinese dárky… A na mě se paní učitelka minulý týden zlobila, že jsem si povídala místo spinkání s Janičkou…“ stékaly jí slzičky po tvářích. „Ale ty moje trdlo!“ vzal ji do náruče. „Tak po večeři půjdeme na to jmelí, jo?“ mrkl na holky.

Štědrovečerní rána bývají krásná. Ani tuto zimu nezklamala. Když se Vendulka vyšplhala na židli k oknu, uviděla tolik sněhu, že by mohly hrát sněhovou válku nepřetržitě celý týden. Stopy, které tam nadělaly včera, už nebyly vůbec vidět. Potichu vyšla dveřmi do ložnice. Lehla si k tátovi do postele a objala mámu. „Copak, ty můj čeníšku? Už se nemůžeš dočkat večera, co?“ usmívala se probuzená máma. Vánoce mají své kouzlo. Lidé odhodí své starosti a celý den se usmívají. „Kam zmizel táta?“ zašeptala mamince do ucha Vendulka. „Šel připravit kapra.“ Odpověděla máma. Trochu se zadrhla, jak malé holčičce vysvětlit, že šel zabít kapra, kterého ještě včera okukovala ve vaně. „Na řízky?“ řekla zadumaně Venda. „Babička říkala, že to je kolohnát života…“ vysvětlovala. Vypadala při tom velmi vážně, i když její mamce bylo jasné, že tomu vůbec nerozumí, už jen jak to pojmenovala. Zvesela se zasmála. „Ty moje malá trumpeto. Tomu se říká koloběh života. V přírodě je normální, že krtek uloví žížalu, krtka uloví kočka, kočku pes… A člověk uloví třeba kapra na Štědrovečerní stůl.“ Vysvětlovala máma. „Jo, tak nějak to babička říkala.“ Odsouhlasila Vendulka. „Mami a trefí k nám Ježíšek s dárky?“ povznesla nejistý dotaz. „Počkej do večera…“

„Ten salát jsi udělal úžasný…“ chválila máma tátu. Ostatní jen přikyvovali a táta se pyšně pousmál. Každý dával pozor na kosti. Do svátečního ticha zazvonil tátův ukrytý zvoneček. „Ježíšek, dárky!“ zakřičel nejmladší člen rodiny – Vendulka. Utíkala do obývacího pokoje. „Jééé, podívej, tak jsem přece jen nezlobila!“ Usmívala se nadšeně…