Odpolední služba

Pan Vocásek měl zase jednou odpolední službu. Taková normální policejní služba. Tentokrát ho ale nadřízení poslali do terénu kontrolovat alkoholiky za volantem. Bylo kolem osmé hodiny a za nějakou chvíli už bude po službě. Ptáci přestávali zpívat a začínala být tma. Ale ne taková, aby si strážmistr Vocásek nevšiml auta, které přejíždělo z levého pruhu silnice do pravého. Bylo to černé BMW. Pan Vocásek okamžitě vytasil červenou svítící „stopku“. Naštvaně zastavil motající se auto. „Vylezte si prosím ven, pane řidič.“ Z auta se vykolébal bílý muž ve středním věku. Na hlavě už měl jen našedlé chmýří. Krk skoro neměl, takže se nedalo rozeznat tělo od hlavy. A vypasený byl tedy pěkně. „Ukažte mi prosím řidičský průkaz a pak mi tady dýchnete, ano?“ Řidič na něj jen kulil oči. „Co -škyt- ?“ Tak to mi ještě scházelo, pomyslel si pan Vocásek. „Váš řidičský průkaz!“ zařval mu u ucha. „Jó, vždyť já slyším. Škyt! Hehe. Škyt!“ Strážmistr Vocásek měl sice pevné nervy jako každý správný policista, ale takhle opilý řidič, co si to ti lidi dneska všechno dovolí. Když ale pan Vocásek přitvrdil a chtěl muži řidičák vytáhnout násilím, najednou, jako by vystřízlivěl. „Ne, -škyt- to nejde. Heleďte, pane … pane?“ Strážmistr Vocásek se zamračil. „Jsem strážmistr Vocásek.“ „Pane Vocásek, nějak se dohodneme. Podívejte, -škyt- tady mám nějaké peníze. Dám Vám třeba čtyři -škyt- čtyři tisíce korun českých.“ Poctivý pan Vocásek se znechutil. „Koukejte, pane řidiči, já jsem poctivej policajt. Nechci mít žádné problémy. Nic. Dejte mi Váš řidičský průkaz. Hned!“ Obtloustlý muž se ale nedal. „No tak, pane Voháňka…“ „Vocásek, strážmistr Vocásek,“ nenechal ho domluvit policista. „Dobře, to je jedno, pane Vohone, já Vám dám teda pět tisíc. -škyt- Odolá poctivý -škyt- policista pěti tisícům?“ No, začal přemýšlet strážmistr Vocásek, peněz má asi ten tlouštík dost. A žena by měla radost, kdybych donesl domů nějakou tu korunku navíc. Pak ale panu Vocáskovi proletěl hlavou nápad. „Ne, pane, to nejde. Chci Váš řidičský průkaz!“ Teď se ozvalo jakési vystrašené škyt. „Pane Vopásku, dám Vám tedy šest tisíc -škyt-. Prosím, jen mi nechte -škyt- řidičský průkaz.“ Na to pan Vocásek čekal. Až řidič zvedne cenu. „Dobře, nikdo tady není. Dejte to sem a jeďte.“ Tlustý muž vyhrabal z kapsy peněženku (pěkně rozmačkanou) a vytahal z ní šest bankovek s panem Palackým a navíc ještě asi dvě dvoustovky. A dodal: „To aby měla Vaše paní co -škyt- na sebe.“ Ta poslední poznámka trochu pana Vocáska urazila. Copak jeho paní nemá krásné šaty? No, ale raději to přešel. Dobré čtyři stovky. „Tak už jeďte, a co nejopatrněji. Nezraňte, prosím Vás, někoho!“ Téměř plešatý muž doslova zapadl na sedadlo a nastartoval. Strážmistr Vocásek se ještě ze zvyku podíval na espézetku. AHE 53-47. Černé BMW se rozjelo a v tu ránu bylo pryč. Nejspíš tak za čtvrt hodinky skončila panu Vocáskovi služba a on se vydal domů za svou ženou. Tak moc se těšil, jakou bude mít jeho Martička radost z právě utržených peněz.
Asi po dvou dnech šel pan Vocásek do práce policejní garáží. Procházel se mezi naleštěnými bouráky i zablácenými škodovkami. Pak ale uviděl nějaké auto. Černé BMW. Prvně se lekl, ale pak si řekl, že to je jen náhoda. Každý třetí nadřízený má černé BMW. Nahoře na stanici na něj čekala kupa papírů na sepisování. Sklesle usedl za přeplněný stůl a pustil se do práce. Po nějaké době se otevřely dveře a v nich Vocáskův kolega, strážmistr Kulička. V jedné ruce nesl kelímek s kávou a v druhém chleba se salámem a okurkou. „Nazdar, Tondo. Tak co? Už ses do toho pustil? Mně se furt nějak nechce. Jo, tady ti nesu kafe.“ Strážmistr Vocásek zvedl hlavu od lejster a vzal si od kamaráda kávu. „Dík, Laďo. To víš, musím makat. Žena si stěžuje. Že nemáme na jídlo, a že už prej dlouho chodí ve starejch šatech a že chce novej šatník. Nevím, co ju to popadlo.“ Kulička jen přikyvoval. U něj doma to vypadalo stejně. „Dnes nastoupil novej šéf, to víš že? A taky odchází ten Kozelek. Takže se uvolní místo našeho šéfa. Třeba ho dostane jeden z nás.“ Vocásek si jen smutně odfrkl. „Třeba.“ A tak dál povídali o všem možném i nemožném, probírali se společně papíry a zkoumali pravopisné chyby svých kolegů. Prostě se bavili jako každý jiný den. Takhle to šlo pořád dál asi dalších osm dní. Každý den se sešli v kanceláři a pracovali a povídali si.
Jednou takhle seděli v kanceláři, když vtom se rozletěly dveře, v nich se objevil policista Kudrnka a celý udýchaný spustil: „Strážmistr Vocásek se má dostavit k šéfovi.“ Vocásek koukl na strážmistra Kuličku překvapeným pohledem. „Třeba tě povýší,“ dodával mu odvahy jeho kamarád. Strážmistr Vocásek teda šel chodbou s Kudrnkou do kanceláře pana šéfa. „Nevíš, co mi chce?“ Kudrnka jen zavrtěl hlavou. Došli ke dveřím šéfovy kanceláře a Kudrnka otevřel. „Pane šéf, je tady ten Vocásek.“ Za stolem seděl muž zády ke dveřím. Koukal z okna a kouřil doutník. Byl nejspíš hodně těžký, protože bylo vidět, jak se pod ním křeslo trochu prohýbá. „Vocásek, Vocásek, to mi něco říká,“ stále opakoval pan šéf. Pak se šéf otočil a pohlédl na strážmistra. „Á, pan Vocásek. Už si vzpomínám,“ řekl obtloustlý bílý muž bez krku a s pár vlasy na hlavě.