Opravdový život

„Nu, musím říct, pane kolego, že to není špatné.“

Znal jsem Tomana jen z kurzů tvůrčího psaní. Odjinud ne. Nikdy jsem se ani moc nezajímal o to, co dělal, než se stal uznávaným autorem a pro zábavu si začal přivydělávat na katedře estetiky. Působil na té katedře jako pěst na oko. Mezi staršími pány, kterým svítí z obličejů nenaplněné ambice, se mohl cítit jako král. Byl elegán. Rád se usmíval, rád poučoval a rád dával najevo svou intelektuální převahu, to ano, zároveň ale uměl poradit. A to bylo nakonec to hlavní.

„Už jste se úspěšně zbavil toho patetického balastu.“ Pochválil mě. „Pěkně odbouráváme všechna exaltovaná, emočně vypjatá souvětí, zkracujeme věty – ale pořád tam ještě něco cítím. Víte, něco, co by v moderní próze zkrátka nemělo být. Něco rušivého. Skoro až směšného.“

Zadíval jsem se na obrazovku.

„Co máte na mysli, pane doktore? Promiňte, chybí mi váš cit.“

Ze všech sil jsem se snažil, aby to neznělo jako ironie, když jsem Tomanovi říkal, že mi chybí jeho cit. Bylo tím urputnější snažení, čím víc jsem si uvědomoval, že to napůl ironicky myslím. Měl jsem už Tomana v jistém smyslu plné zuby. Jak říkám: Rád dával najevo svoji intelektuální převahu. Kdo to ustál, ten se směl napít ze studnice moudrosti. Kdo ne, zostuzeně končil na chodbě.

Mně se dosud dařilo prokazovat Tomanovi úctu. Ne, že bych se před ním plazil po kolenou, mluvil jsem ale tiše, zbavoval jsem hlas barvy a vůbec všeho, co by mohlo být vykládáno jako emoční vypětí. Dělal jsem vlastně totéž, o co jsem se pod jeho vedením snažil u svých textů.
Tentokrát se mi ale zdálo, že Toman něco zavětřil. Nedal najevo, že by se hněval, to ne. Jenom si mě změřil divným pohledem. Nevím, jak ho popsat. Zkrátka divným. V těch pár vteřinách byl Toman divný.

Potom se zhluboka nadechl a když vydechoval, znělo to jako něco nostalgického. Myslel jsem, že se mi to zdá, protože Toman nikdy nebýval nostalgický. Jenže pak začal mluvit.

„Víte pane kolego, kdysi jsem byl na vašem místě.“

To znělo povzbudivě. Takový autor jako Toman byl kdysi na mém místě. Mám tedy šanci. Ještě není všechno ztraceno. Mohu se jednou stát tím, čím je on. Za pár let. Až přijde ta pravá chvíle.

Toman pokračoval. „Je to asi rozdíl mezi mladostí a zralostí.“ Považoval se tedy za zralého. Asi právem. Netroufal jsem si soudit, kde začíná zralost.

„Víte, v těch vašich textech je...nevím, jak to říct. Chybí tomu rozměr opravdového života. Na jednu stranu se na vás nemůžu zlobit. Píšete o tom, co jste prožil, a vy ještě přirozeně nevíte, co je to opravdový život. Přesto ale, nebo právě proto, nechtěl byste ho už začít žít?“

Tohle pro změnu znělo jako od hodného strýčka. Pomyslel jsem si, že Toman nejspíš umí měnit role stejně dobře, jako mění polohy vyprávění ve svých prózách. Byl by z něj i dobrý herec. Pokud ovšem nebyl takový lykantrop přirozeně.

„Jak to myslíte? Začít žít?“ Zkusil jsem se opatrně zeptat. „Já žiju.“

„Ale to ano. Jenže, promiňte, pane kolego, vy žijete tak nějak divně.“ Od člověka, který byl poslední dvě minuty divný jako minulé století na albu Jaromíra Nohavici, to znělo vážně kuriózně. Já se ale snažil dělat, že to beru. Vzpomněl jsem si na Václava Havla a jeho bilancující proslov: Už vzkvétám. Jenže poněkud divně.

Toman poklepal prsty o desku stolu.

„Myslím, že vám pár věcí přes všechnu tu snahu nedochází, pane kolego. Víte, vyse pořád stýkáte s pofidérními lidmi.“

Připadal jsem si jak u estébáků. Není to snad nakonec znakem umělce, že se stýká s lidmi tak říkajíc pochybné pověsti?

Toman očividně vůbec nepochyboval o tom, že smí mluvit dál. Směl mluvit dál. Byl učitel. „Vy jste se, pane kolego, zkrátka jste se ještě nazbavil jednoho zlozvyku.“

Už mě začínalo štvát, že mi pořád říká „pane kolego“ a přitom se mě snaží shazovat. Pořád jsem ale mlčel.

„Vy se, pane kolego“ - zase to tu bylo - „ani trochu nesnažíte odbourat mladickou nesoudnost, která je vlastní gymnazistům, u vysokoškoláků by už ale neměla být. Vy jste idealista. To je to správné slovo. Idealista.“

„Já nejsem idealista.“ Namítl jsem laxně a už ani moc neskrýval, že začínám být otrávený. „Já si jenom nechci máchat rypák v blátě.“

Toman vyvalil oči. Na tak obhroublé jednání se svojí osobou nejspíš nebyl zvyklý. Během pár vteřin se ale uklidnil a znovu se pousmál. „Pane kolego, vás problém je ale zásadní. Vy se pořád snažíte psát tak, jak se vám to líbí.“

Pak se odmlčel. Možná se mi to jenom zdálo, na chvíli jsem ale měl pocit, že se Toman změnil ve studenta mého věku. V začínajícího autora, který také zkoušel psát tak, jak se mu to líbilo. Než poznal, o čem je skutečný život.

„Píšu, jak se mi to líbí,“ přisvědčil jsem už poněkud bojovně, „a nevím, proč bych to měl měnit. Zkrátka mi ještě není všechno úplně jedno.“

Celým Tomanovým tělem projel jakoby impuls. Takový slabý záchvěv, o kterém nevím, co znamenal. Každopádně ho ale nějak vrátil zpátky do přítomnosti.

„Vidíte, pane kolego. Už jste dokázal problém pojmenovat. To je první krok k tomu, abyste se ho dokázal zbavit.“ A mně ta slova zněla, jako by vycházela z neseřízených pouličních tlampačů. „Zbavit – zbavit -zbavit – zbavit.“
Toman se podíval na hodinky. „Pro dnešek musíme končit, pane kolego. Pro váš další růst vám doporučuji Houellebecqa: Mapa území. Usnadní vám orientaci.“

Šibalsky se pousmál. Zaklapl jsem notebook a šouravě odcházel. Šel jsem za divnými lidmi do hospody u Potápky.