Pohřby, svatby a jiné katastrofy…

Na rozdíl od svateb, kde je veselení a smích nejenže povoleno, ale přímo vyžadováno, na pohřbu nesmíte zvednout koutky úst, ani kdyby si pan farář zapomněl brýle a místo evangelia četl Saturnina. Tato skutečnost způsobuje, že pohřeb, jehož hlavní účastník pro vás nebyl osobním přítelem, ale jenom vzdáleným příbuzným, se i pro vás může stát skutečným utrpením.

Jako například když zemřel náš známý, Franta. Muž v plné síle čtyřiceti pěti let. Tak dlouho ignoroval vážné onemocnění, až to s ním seklo kdesi v Rakouských Alpách, když za velkého vypětí šlapal k vrcholu. Byl to fajn chlap a smutné bylo, že po něm zůstaly čtyři děti a manželka. Jeho rodinný život byl velmi divoký, se svou ženou se dvakrát vzali a následně i rozvedli a bylo známo, že jeho partnerka rozhodně netrpí přehnanou upejpavostí. Přesněji řečeno… rychleji by se spočítali ti muži, které neoblažila, než ti druzí. Byla, tak říkajíc, pověstná. Pan farář hovořil smutně a obracel se tu k dětem, tu k vdově a když začal větu slovy:
„A vy ubozí sirotci a ty, jeho VĚRNÁ družko,…“ povšimla jsem si těch náhle nadskakujících ramen v zaplněném kostele a obličejů zabořených do dlaní. Tito lidé na tom ještě byli dobře, protože nechtěné emoce (až na pár slz smíchu, které se daly vysvětlit jako slzy žalu) zvládli, ale několik osob, (patrně těch ze skupiny „oblažených“) se zvedlo a opustilo kostel, aby se, hýkajíce, mohli venku lámat v pase.

Nad nehybnými těly
Stůj vždy smutný, tichý
I kdyby ti snad měly
Prasknout břišní štychy

Tato nevhodná emocionální pohřební zkušenost rozhodně není ojedinělá. Před lety zemřela, v požehnaném věku osmdesáti tří let, manželova babička Anička, skvělá ženská se smyslem pro humor. Jako každá žena toho věku si prošla dvěma válkami, chudobou, těžkou dřinou a vším, co s tím souvisí. Měla jsem ji moc ráda. Jezdila jsem ji navštěvovat do nemocnice a jednou jsem vešla do nemocničního pokoje a při pohledu na její propadlou tvář a nereagující výraz bylo zřejmé, že tohle se už nezlepší. Tak nějak to měla napsáno ve tváři. Podepsala jsem revers a vzala ji na víkend domů. I lékařce i mně však bylo jasné, že jde domů zemřít. Při všem tom smutku jsem ráda, že babička zemřela ve své posteli, obklopená svými dětmi, že se rozloučila s každým potomkem i prapotomkem a že její poslední dny nepatřily studenému neosobnímu nemocničnímu prostředí a samotě, ale teplému domovu. Kéž by to jednou někdo udělal pro mě.

Manžel zařídil všechny smutné formality, týkající se pohřbu a pak jsme seděli v kostele a čekali na příchod pana faráře. Dorazil statný čtyřicátník se zjevnou rýmou a spustil monotónním kostelním hlasem.
„Ó Bože Všemohoucí - loučíme se dnes - s tvou dcerou - pokornou služebnicí - Hergot, zavřete ty dveře, táhne tu!!! - Aničkou Juchelkovou - a prosíme Tě - ať ji přijmeš na nebesa…“
„Cože???!!!“ podívali jsme se na sebe všichni v tichém šoku.
„Opravdu to řekl?!“ šeptali jsme nevěřícně.
Řekl. Mezi stereotypní zpívané litanie vložil jadrnou českou větu a bez zaváhání zpět vplul do pohřební řeči. Tento sluha Boží ale opravdu nebyl morálním reprezentantem svého stavu, neboť o dva roky později sběhl z církve svaté s vyvinutou osmnáctkou. Asi byla pro něj atraktivnější než katechizmus. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.
Perlu všemu jsem nasadila já, když jsem si při smuteční hostině začala se slovy „na zdraví“ se šokovanými pozůstalými ťukáním připíjet.

U katechizmu chvíli zůstanu. Když jsem se vdávala, byla má přivdaná část rodiny tak pobožná, že jsem podlehla tlaku a místo představy mé ideální svatby - dva svědci, maturitní kostým a odpoledne oběd v hospodě - jsem přikývla na obřad v kostele. (A jak jednou začnete ustupovat, už se vezete. Na to bacha, holky!) Před samotnou svatbou jsme museli chodit na faru na katechizmus, aby do nás dvou, sice pokřtěných, ale jinak neznabohů, vpravil pan farář něco informací. Hodinu ukončil větou:
„A po hlavní mši se odeberete do sakristie…“
Vyšli jsme z fary ven a můj nastávající se na mě obrátil a s nejistým výrazem se mě zeptal:
„Vladi, co je to ta POHLAVNÍ mše?...“
Zkolabovala jsem.

Polovina rodiny mého muže pochází z jižní Moravy. Přesněji řečeno, z jižní Moravy a z Rumunska. Před sto lety se část Moravanů odstěhovala za živobytím do Rumunska a po druhé světové válce jim naše vláda nabídla chalupy po odsunutých Němcích, aby je osídlili. Takže manželův děda se tehdy se svou mladou rodinou vrátili, aby spolu obhospodařovali vinici a starali se o hospodářství. Jeho víno, to byla mana nebeská. I když, jak on tvrdil, pro Ostraváky je i výplach sudů dobrý.

Přivedli na svět pět dětí a celý život tvrdě dřeli, okopávali vinici, lisovali hrozny, plašili kosy, krmili prasata, pouštěli kozy na pastvu, sklízeli seno a pili víno. Děda Jan se ve svých osmdesáti letech jednoho dne probudil a rozhodl, že si nebude ničit nejlepší roky svého života s pětasedmdesátiletou stařenkou, rozvedl se a nabrnkl si šedesátiletou mladici. Tím také způsobil v rodině řádný rozkol, páč to se přece takhle, na staré roky, ženské nedělá. Zemřel v pětadevadesáti, rozhádaný s většinou svých dětí, ale s vědomím, že prožil plný život a že žil jak chtěl. Pár let před jeho smrtí, jsme ho jeli s manželem a mým dědou Oldřichem, navštívit. Dědkové strávili ve vinném sklípku celou noc. Vzpomínali na vojnu, hádali se, která armáda byla ta nejlepší, jestli Německá nebo Rumunská, kdo koho zradil a proč, pobrečeli si, pili a zpívali jako dvacetiletí.

Děda Jan pár dnů před Silvestrem zemřel. Jeli jsme mu na pohřeb třicátého prosince. Zima byla ten rok neskutečná. Na jižní Moravě se ale pohřební řeči neodbývají. Pan farář mluvil hodinu, všichni jsme dávno zmodrali, končetiny mrazem ztuhlé jsme už nebyli schopni ovládat a od úst nám vycházely kotoučky zmrzlé páry. Najednou přední řada zpozorněla:
„Odpusťte mu všichni, kterým dlužil,…“ pravil pan farář.
„Co?! Táta někomu dlužil?!“ otáčeli se potomci šeptem jeden na druhého, ve zjevné panice.
„Já o ničem nevím,“ odpovídali si ustrašeně. Navzájem se tedy přesvědčili, že asi špatně slyšeli.
Jenže pan farář tuto větu zopakoval po deseti minutách podruhé, a to už začala šeptem probíhat bitva. Najednou nikdo nic nechtěl a… „Tu vinicu, ať si zebere Kuba a to pole tež nechcu, bo gdovi esli to tata neprojel v kartach. U něho člověk nikda něvi… Ja za něho nic platiť něbudu!“
Až dlouho po obřadu nám došlo, že to: „kterým dlužil“, znamenalo „kterým nějak ublížil“. Potomci si s velkým ulehčením vydechli. Bodejť, nebavit se s ním a ještě po něm splácet dluhy, to by bylo opravdu příliš.

Poutrácej s klidnou tváří
Co sis ulil do portmonky
Užij si aktivní stáří
Vykašli se na potomky

V létě se vdávala má kamarádka Barča. Kostela jsme byli ušetřeni a na úřadě panovala příjemná, uvolněná atmosféra. Přítomné mimino se rozhodlo, že nebude do obřadu zasahovat žádnými tělesnými zvuky a tak jediná nepříjemnost nastala, když ženich posléze zjistil, že svatební „domácí“ polévka s játrovými knedlíčky, již byla předem stvořena Vitanou a zavakuovaná do pytlíků a domácí kuřecí roláda byla „domácí“ maximálně v nějakém Kauflandu:
„Ku..a, ty éčka snad poznám!“ Není divu, je to chemik, laborant a vědec. Ěčka mu říkají brácho.

Příští týden jdu sestřenici na svatbu. Snad zase nevdechnu mouchu, jako během svatebního obřadu své kamarádky Dany. Díky mému neutuchajícímu kašli si dodnes nemůže být jistá, zda ženich řekl „ano“ a jestli s ním, při třech dětech, nežije na hromádce. Ale naštěstí teď už mě zase zdraví.