Můj vlastní deník II.

18.12.
Ráno nám přes cestu běželo vepřový. Devět balíčků úhledně zabalených v kůži tmavě šedé barvy. Pěkně se nabízeli očím mým.
Oči však měly jinou práci. Musely stát na brzdě, neboť nohy zcepeněly úžasem.
Kukadla odvedla dobrou práci. Předek auta těsně olizoval poslední kýtu. A huba šla vandrem.

19.12.
Konečně přišel. O přestávce seděl a konzumoval housku. Já normálně zírala na tu jeho svačinu, jako kdybych mu jí chtěla sežrat. Měl ji se šunkou…
Zmocnil se mě takový hlad, až jsem si musela vytáhnout svoji čtvrtou jablečnou přesnídávku.
Co jsem já to zač? Mě normálně poslední dobou zajímá akorát to žrádlo. Dokonce i víc než chlapi. Je to u sedmnáctiletý holky normální? No, pravdou je, že mně zatím nikdo neřekl, že jsem normální. Každý tvrdí opak.

20.12.
Dědečka mi přejel fekální vůz. Zdrhnul z infekčního. Tedy, děda, ne ten náklaďák. Jen přidělal práci doktorům, mezek starej. Museli mu na chirurgii vyhradit samostatný pokoj, neboť dědeček je silně nakažlivý. A nejen žloutenkou. Teď smutní, protože nemá s kým hrát svůj milovaný mariášek.

21.12.
Dneska jsme byli dědečka navštívit. K němu do pokoje nás nepustili. Posílali jsme si teda vlaštovky pode dveřmi. Luštit ty egyptský klikyháky, který děda vydává za svoje písmo, dá docela zabrat.
Prej už tolik nepřipomíná kanára. Spíš takovej nedozrálej pomeranč.
Jak on to ví? Že by mu půjčili zrcadlo? Těpic, sestřičky.

22.12.
Třídní se přibelhal o berlích. Upad, a to ani není sníh. Chodníky nekloužou. Jen u hospod občas. Kde zase byl?
Vzhledem k joju na levém oku mám takové tušeníčko, že ho asi ve dvě v noci, nebo v kolik vlastně přišel, nevítala manželka zrovna s nadšením. Spíš s válečkem na nudle.
Nevěděla bych to, kdyby teta nebydlela hned vedle a já u ní v noci na dnešek nespala. Abych řekla pravdu, tyhle výlety do soukromí mého třídního mě nezajímají. Jeho to taky štve, ale co se dá dělat.
Při vánočních zpěvech stál uprostřed druhé řady. Hezky se tam vyjímal. Zpívat ale umí. To zase jo. V noci jsem ovšem nadšením nejásala, když mě vzbudil jeho hlásek. Stejně ho má ale pěknej.

23.12.
Dneska jsem byla jak po flámu já. Mne snad někdo v noci přetáhl válečkem. Ale to bych zase neměla bouli na čele. Že já se zas majzla o lustr? Stává se mi to docela často. Zvlášť v noci, když je můj smysl pro rovnováhu značně narušen spánkem.
Večer mě bratr zatáhl k sobě na předvánoční mejdlo. Hned, jak jsem tam vlezla, mi někdo vrazil do ruky sklenici s modrým erektivním pramenem.
Čert ví, co to vlastně bylo za svinstvo. Chutnalo to jako zvratky, vonělo po vyjetém oleji a alkoholu to nemělo ani kapku. Nejspíš kvůli tomu, že chtěli vyrazit na jízdu po hostincích a tam podnapilým nenalévají.

24.12.
Bratříček se vrátil až nad ránem. Kolem poledního za ním přišla Klára. Velmi těžce nesla, že jsem ji k bráchovi nepustila. Přeceněn se musí vyspat, když jde s námi na půlnoční. A dámský návštěvy by ho rozptylovaly. Proto jsem mu je taky zatrhla.
Vzbudil se až k večeru. Právě včas na večeři a rozbalování dárků. To se tak někdo má. Holt, kdo umí…
Půlnoční byla moc pěkná. Biskup nezklamal. Měl tradičně dlouhý kázání.