Prostý hrdina

Prostý hrdina.

Brzy ráno mne ze spánku vytrhl neobyčejný lomoz. Celý dům se otřásal, v kredenci poskakovalo nádobí a drnčely hrníčky. „Co to je?“ myslel jsem si a podíval se na hodiny,
bylo teprve půl páté ráno.

Neochotně jsem vylezl z postele a vklouznul do obýváku. U okna stála matka a upřeně se dívala z okna. Pootočila se a zjistila mou přítomnost. „Jsme okupovaný,“ obrátila se ke mně, v očích měla slzy. „Už zase.“
„Co se děje?“ vyrazil jsem ze sebe a hnal se k oknu. „Neodhrnuj záclonu,“ zastavila mne, „můžou sem střelit.“ Nevěřícně jsem vytřeštil oči: „Kdo?“ „Tak se dívej,“ odvětila.

Na hlavní silnici přímo před naším domem se řítil jeden tank za druhým, všechny ozdobené bílým pruhem. A mezi nimi nákladní auta plná vojáků třímajících samopaly. Nechápavě jsem se otočil.

„Rusové,“ vyhrkla se slzami.
„Kde je táta?“ zeptal jsem se.
„U souseda poslouchají rádio, prý to začalo už v noci,“ řekla s povzdychem.

Proběhl jsem bytem a přes chodbu k sousedovi, bylo otevřeno. Soused s otcem seděli jak přilepení u rádia. Oba s nevěřícným pohledem poslouchali vysílání.
„Co se děje?“ obrátil jsem se na ně.
„Poslouchej,“ řekl soused a zesilnil zvuk. „Dnes v časných ranních hodinách začala vojska Varšavské smlouvy obsazovat území...“ znělo z rádia.

„Proč?“ obrátil jsem se na otce. „No, komunisti,“ řekl trpce, „že prý tu byla kontrarevoluce.“
Kontrarevoluce, proběhlo mi hlavou, co to je? „A co armáda?“ zeptal jsem se naivně.
Soused jen pokýval hlavou: „Ti se na to vykašlou, jako v třicátým osmým. Ne aby vás, kluci, napadlo udělat nějakou blbost, je to beznadějný.“ „My jsme to zažili jako děti s Němci a teď vy s Rusy.“

Vrátil jsem se domů a rychle se oblékl. Matka do mne nalila čaj. Jíst jsem nemohl.

Kontrarevoluce, hučelo mi v hlavě.

Rachot z venku polevil a na ulici se objevilo pár místních lidí. „Měl by ses podívat do samoobsluhy a koupit alespoň chleba,“ obrátila se matka na otce. „Kdo ví, co bude, ať máme co jíst.“ Otec přikývl. „Půjdu s tebou,“ řekl jsem a obrátil se na otce. „No dobrá tak pojď,“ zněla odpověď.

U samoobsluhy už stál houf lidí, bylo šest hodin ráno, otvíralo se až o osmé. Mezi lidmi probíhaly nejrůznější diskuse. „To se dalo čekat, že nás do něčeho navezou, komunisti,“ rozčiloval se jakýsi pán, „a kdo nám teď pomůže?“ „Západ?“ „Nikdo,“ odpovídal si sám,
„zase jsme v prdeli“.
Dostavila se vedoucí samoobsluhy: „Neotevřu, dokud na to nedostanu příkaz,“ obrátila se na shluk lidí. „A potom se asi bude dávat na příděly, nevím, co bude.“ Ale lidé jí nevěnovali pozornost a dále bojovali o pozice ve frontě.

„Pojď, půjdeme se podívat na ty naše osvoboditele,“ obrátil se na mne otec, „tady to stejně nemá cenu.“ Vzal mne kolem ramen a pomalu jsme šli po hlavní cestě směrem z městečka.
Nikde nikdo, až u mostu stálo několik ruských vojáků se samopaly.
Pozastavili jsme se. „Idite idite,“ pokynul nám rukou jeden z nich. „Počemu,“ snažil jsem se o konverzaci. „Idi, malčik, idi,“ zněla odpověď.

Otec mne jemně postrčil a pokračovali jsme podél rodinných domků se zahrádkami. U posledního domku se otevřela zahradní vrátka a na ulici vykoukl jakýsi chlapík s rukama umazanýma od hlíny. Rozhlédl se opatrně a když už se nestihl včas schovat, rozpačitě se pozdravil s otcem. Trochu se znali, protože mu otec v létě opravoval auto. Byl to major Pokorný, sloužící v místní posádce.

„To je v prdeli, to je v prdeli,“ obrátil se na otce. „Jak tohleto dopadne, jak to jenom dopadne,“ hořekoval dál a chytil se za hlavu. „Já se snad zblázním,“ pokračoval ve svém monologu,
„a k tomu ještě tohle,“ kvílel.

„Co se stalo?“ zeptal se otec.

„Představte si,“ pokračoval major, „ráno asi ve čtyři najednou rány na dveře, tak vyběhnu jen tak v županu a za dveřmi ruský vojáci s cisternou a abych jim dal vodu.“ „Koukal jsem jak blázen, o ničem jsem nevěděl, ještě že nešli dovnitř, na věšáku hned za dveřmi mám uniformu.“
„Víte, co se mohlo stát?“ vytřeštil oči, „kdyby přišli na to, že jsem aktivní důstojník a ještě k tomu mám služební zbraň?“
„Proč se tohle muselo stát právě mně,“ lamentoval dál a umazanýma rukama si držel hlavu, s kterou nevěřícně kroutil. „Já, major československé armády a dám jim vodu, hrůza, okupantům dám vodu,“ kvílel, „proč nezastavili u souseda, asi že bydlíme na konci, proč jsem jim jenom otvíral,“ uvažoval. „Co jsem teď?“ ptal se sám sebe, „zrádce, kolaborant, já... nepřítel a já mu dám vodu,“ zajíkl se. „Celá moje kariéra je v prdeli.“

„Pane Bože, jak tohleto dopadne,“ pokračoval, „jak tohleto dopadne, raději jsem všechno schoval,“ a pozvedl ruce umazané od hlíny, „co z nás bude?“

Došlo mi, proč má umazané ruce od hlíny, zakopal uniformu a služební zbraň na zahrádce.

„No my půjdeme,“ povídal otec a šli jsme.

Na jaře roku 1969 na místní posádce probíhaly stranické prověrky důstojníků československé armády.

„Tak, soudruhu majore, co byste chtěl zvláště zdůraznit na svém postoji v ohledu na dočasný pobyt spřátelených armád na našem území?“ zeptal se předseda komise majora Pokorného, který s upoceným čelem odpovídal na otázky komise.

„No, soudruzi, já bych,“ začal nejistě a nevědomky srazil špičky, „já bych chtěl jen říct, že hned na začátku celé akce jsem spřáteleným armádám poskytl účinnou pomoc. Já jsem jim dal vodu. Už tenkrát. A jako první!“

Major Pokorný byl povýšen na podplukovníka, spolehlivé kádry je třeba ocenit.