Svůdné ostří

Téměř neslyšnými kroky dívka opatrně vstoupila do místnosti. Její ponurou úzkost ještě více prohloubila nastalá temnota, jakmile se za útlou lidskou postavou zavřely dveře. Ponechaly ji tak oné všeobjímající bezedné černotě, v níž zanikly veškeré možné známky denního světla. O dívčiném záměru, jakého chtěla právě v tomto místě dosáhnout a na něhož se již delší čas připravovala, svědčily mihotavé plameny rudých svíček. Každá z nich byla umístěna v jednom ze čtyř rohů bílé vany. Mimo ně zde byl i přízračně vyhlížející nástroj, jehož povrch se stříbrně lesknul. Když na něj dopadla záře některé ze svíček, vrhal na protější stěnu blyštivé odlesky. Zdlouhavý povzdech, který se přenesl přes bledé rty dívky, v sobě nenesl žádné stopy bolesti či strachu. Naopak přinášel uspokojení nad tím, že veškeré obavy byly překonány. I když byla dívka pevně rozhodnuta a nehodlala to již déle odkládat, stejně jí tělem probíhalo slabé chvění.
Prostorem se zřetelně rozezníval šlápot chodidel, když dívka nakračovala po studených bílých dlaždicích. Cestou k vaně zahlédla svůj vlastní odraz, který na ni bezvýrazně zíral ze zrcadla nad umyvadlem. Na chvíli se zastavila, aby se přesvědčila o tom, že se její podoba za poslední dny nijak nezměnila. Stále měla ty samé černé vlasy, které jí v dlouhých pramenech spadaly přes ramena a začínaly se již mastně lesknout. Její ocelově šedé oči byly tak prázdné, jako kdyby nikdy nepoznaly žádné emoce, a navíc se pod nimi utvářely temné kruhy. Zahlédla také to, jak jí pod krkem ostře vystupují klíční kosti, až se zdálo, že jí jednoduše rozříznou kůži. Kromě nich byla zřetelná i žebra, která se jí při každém nádechu zarývala do hrudi a dala by se bez problémů spočítat.
Ještě chvíli pozorovala svoji ztrhanou tvář, která na ni mrtvě zírala ze zrcadla, dokud od ní neodvrátila pohled a nedala se znovu do kroku. Zastavila se těsně před vanou, která byla naplněna téměř po okraj, a pomalu se naklonila nad hladinu. Nehybný povrch byl občas rozčeřen, když do něj z kohoutku spadla zbloudilá kapka vody, ale jinak zůstávalo vše naprosto klidné. Dívka se slabě usmála, jak ji do očí uhodila prudká záře, když se světlo ze svíček střetlo s vodní hladinou a po malých vlnkách se na ní nechalo volně unášet. Bylo to, jako kdyby někdo vzal z noční oblohy hrst zlatých hvězd a nasypal je přímo do vany. Okouzlující třpyt nabyl ještě větší síly, když dívka vložila jednu nohu opatrně do vody a narušila tak harmonii, která až doposud hladině vládla. Na čele se jí objevila lehká vráska, jakmile si uvědomila skutečnou teplotu vody, která byla jiná než obyčejně, ale téměř okamžitě se ujistila, že přesně tak to má být. Schválně při napouštění vany otočila kohoutkem doprava, kde bylo vyobrazené malé modré kolečko, namísto toho, aby jím jako vždy otočila doleva, kde bylo naopak kolečko červené. Věděla, proč se rozhodla zrovna pro tak zvláštní věc, a nepochybovala o tom, že udělala dobře. Postupně se ponořovala celým tělem pod hladinu, dokud jí ledová voda neobklopila až po krk a ona se tak nemusela snižovat stále hlouběji. Hlavu pomalu položila na zadní okraj vany a zády se pohodlně opřela o výstupek, který se zvedal ode dna vany až k samotnému okraji. Chladná voda se kolem ní pevně uzavřela jako led na jezeře. S každým dalším mihnutím svíčky si uvědomovala, že jí znatelně ochabují svaly a ona v nich tak začíná ztrácet cit. Víčka se jí lehce zatřepotala, když se přesvědčila o tom, že věci probíhají tak, jak mají a jak si je předem naplánovala, a uvolněně zavřela oči. Vnímala tlukot vlastního srdce, které se pod tlakem ledové vody postupně zpomalovalo, a také zvláštní šumění v uších. Přesně takové slýchávala, když v létě na dovolené ještě jako malé dítě stála na pláži a uchváceně pozorovala mořské vlny, jak se ženou k písčitému pobřeží, aby se na něm mohly o chvíli později rozplynout a uvolnit tak místo dalším vlnám, které se již hnaly za nimi. Ta náhlá vzpomínka, která byla doprovázena tichým šuměním v dálce, dokázala překonat ony bolestné ledové jehlice, jež se dívce zabodávaly do těla, a téměř ji tak ukolébala ke spánku. O té skutečnosti ji přesvědčilo výrazné teplo, které se jí začalo postupně rozlévat za víčky. Stačilo však pouhé pomyšlení na to, proč tu vlastně leží a jaký má k tomu důvod, a její vědomí se opět vrátilo. Prudce otevřela oči a zadívala se na bílý strop nad sebou, na němž se již utvářely nehezké žlutavé skvrny, které byly důkazem jeho úctyhodného stáří. Musí zapomenout na tu bezstarostnost, s jakou se v minulosti smála a dívala na svět, a která z jejího srdce přímo prýštila na povrch. Nic z toho už není pravda a v poslední době se stávalo čím dál nemožnější, aby ji někdo nebo něco dovedlo přimět se byť jen pousmát. Následky její psychické proměny na sebe nenechaly dlouho čekat, a proto nebylo žádným překvapením, že se jí nejen lidé v jejím okolí, ale i samotná rodina začali stranit a nenápadně se snažit, aby se s ní potkávali co nejméně. Byla nepochybně přesvědčena o tom, že navždy ztratila svoji dřívější chuť do života, jež ji každým dnem příjemně nadnášela duši, a zcela zapomenuté štěstí, co jí jako mávnutím kouzelného proutku vykouzlilo na tváři široký a upřímný úsměv, i když k tomu neměla žádný podstatný důvod. Přestože z celého srdce toužila, aby se k ní ony šťastné a radostné chvíle jejího dětství opět vrátily, velmi dobře věděla, že na něco takového je už příliš pozdě.
Zlehka se nadechla a donutila se soustředit na to, aby zdvihla levou ruku z vody, která jí najednou připadala neskutečně těžká, jako kdyby ji měla z olova. Prostorem koupelny se ozvalo lehké šplouchnutí, když se jí po chvíli konečně podařilo vyprostit ruku z ledového sevření. Natočila ji do světla jedné ze svíček a kromě stékající vody na ní našla i to, co jí přimělo přijít do této místnosti. Klidně se zadívala na tenké jizvy, které byly umístěny těsně pod vnitřní stranou zápěstí, kde byla jasně viditelná světle modrá žíla. Byly celkem tři a každá z nich v sobě nesla jinou bolest, jež však ve své podstatě měla stejný základ. Dívka si je zkoumavě prohlížela a přitom v sobě necítila žádný náznak znepokojení, když se při tom pohledu byla nucena vrátit do minulosti, jen o několik měsíců zpátky, kdy její zoufalství dosáhlo nejvyšších možných hodnot a nebylo pro ni žádného jiného východiska, než toho, co si nakonec osudově zvolila.
Dívčiny ocelově šedé zorničky přejížděly přes tři řezné rány, které se již dávno stačily zacelit a jejich krvavé vzezření, jež na počátku bylo doplněno i tekoucí krví, nahradily tři světlé pruhy, seřazené přesně pod sebou. Pokud by si těchto jizev někdo všiml, zřejmě by je přičítal jen obyčejnému škrábnutí či poranění od nějakého zvířete, a je velmi nepravděpodobné, že by ho mohlo napadnout i něco takového jako to, že by si to daná osoba mohla způsobit sama, se zcela jasným úmyslem.

***

První z jizev, kratší a tenčí než ostatní, se táhla přes modrou žílu jako úzký bílý most nad malým potůčkem. Její délka měla své zvláštní opodstatnění – když si ji před třemi měsíci způsobila, byla to její první zkušenost s tímto druhem sebepoškozování, na něhož se neodvažovala ani pomyslet a jehož smysl jí zcela unikal, a podle toho také prvotní jizva vypadala. Žiletka v dívčiných prstech měla mnohem slabší intenzitu, jak si ji tiskla k nahé kůži a rychle trhla na druhou stranu, než jakou do svých dalších dvou řezů vynaložila později. Její strach a silná roztřesenost, jež cítila jen při pohledu na ostří žiletky, zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Spolu s tenkým proudem krve, která z rány začala okamžitě vytékat, když byla žíla na povrchu přeťata, odpluli pryč, smíšené s rudými kapkami dopadali na dno vany, kde byli definitivně zničeni proudem vody ze sprchy. Zranění nebylo díky slabému říznutí příliš vážné, ale i tak se proud krve, navzdory své tenkosti, nedokázal samovolně zastavit. Proto dívka musela na ránu tisknout ručník, aby za ní na koberci nebyly viditelné krvavé stopy, a vyšla z koupelny do obýváku. Ještě štěstí, že společně s matkou žily samy v tomto malém a útulném bytě, kde je nikdo další nemohl rušit, a navíc se dívčina matka vracela z práce domů až v pozdních odpoledních hodinách, takže se nemusela bát, že by mohla být přistihnuta a někdo by tak mohl odhalit její tajemství. Z dřevěné skříně v obýváku, která byla hned vedle knihovny a ukrývala na jedné z polic krabici s léky, si vzala náplast a po návratu do koupelny si ji přilepila na ránu. Krev, která se již částečně stačila vsáknout i do ručníku, se po nějaké době zastavila a dívce proto nezbývalo nic jiného, než odlepit rudě zbarvenou náplast a spolu se zakrváceným ručníkem ji hodit do černého odpadkového pytle, který poté vyhodila do popelnice za domem. Před svým odchodem z bytu si na sebe pro jistotu vzala tričko s dlouhým rukávem, ačkoliv bylo venku horko, aby nemohl nikdo nic poznat a ona tak neupadla do něčího podezření či přílišného zájmu. Ručník následně vyměnila za nový, čistý, aby její matka nic nepoznala. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se rozříznutá kůže zacelí a zůstane po ní jen nevinný bílý pruh, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Nakonec celý proces uzdravení trval jeden týden a do té doby dívka nosila pouze takové věci, v nichž by její rána na zápěstí nebyla vidět, i když to někdy působilo dost zvláštně. V nepříjemném dusnu uvnitř bytu byla schopná nosit nejen dlouhé a příliš tlusté rukávy u triček, v nichž také spala, ale také své černé bezprstové rukavičky, které schovaly její hojící se jizvu stejně dobře, jako tomu bylo u triček. Přestože ji za to matka kárala a neustále ji přemlouvala, aby už konečně dostala rozum a vzala si něco, v čem by jí nemuselo být takové teplo, vždy ji tvrdohlavě odbyla s tím, že jí to naprosto vyhovuje a nemá se svým oblékáním žádný problém. Dívčina matka věděla, jak neústupná dokáže její dcera být, a proto veškeré snahy o dalším přesvědčování již předem zavrhla. Jizva se tak dívce mohla v tichosti a nevědomí svého okolí zacelovat, dokud po ní nezbyl jen světlý rovný pruh, jenž snadno splynul s její bledou kůží. A tím důvodem, proč se odhodlala ke svému prvnímu říznutí žiletkou a byla ochotna zařídit i všechny ostatní záležitosti, které se s tím neodmyslitelně pojily, byla přitom jen špatná známka z testu, když chodila do druhého ročníku na střední škole. Doba závěrečných testů a zkoušek ve druhém pololetí, tedy pár týdnů před letními prázdninami, se bohužel nevyhnula ani jejímu nejméně oblíbenému předmětu – matematice. Jak už to u ní bývalo zvykem, i když se na písemku připravila a strávila nad náročným studiem mnoho hodin, na konečném výsledku se to nijak neprojevilo. Sotva seděla ve své lavici skloněná nad bílým papírem se zadáním, veškeré její vědomosti byly najednou pryč, jako kdyby je v jediné vteřině odvál z její paměti vítr. Když se pokoušela něco z toho, co se předchozího večera naučila, vybavit, viděla před sebou jen prázdné okno, jenž představoval její mysl, pustou a bez jakéhokoliv nápadu. S každou ubíhající vteřinou jejich omezeného času na test cítila, jak se jí začíná zmocňovat panika a plně si uvědomovala, že to nedopadne vůbec dobře. Přesto tu skutečnost nedokázala přijmout, a ačkoliv její zoufalství již bylo jasně viditelné – nervózně se jí třepaly ruce, až jí málem vypadla propiska z roztřesených prstů a na čele jí vyvstaly kapičky ledového potu, i když celé její tělo bylo jako v jednom ohni, z posledních sil se snažila vypočítat alespoň několik příkladů, aby tím trochu zachránila situaci. To, jak se jí jako zázrakem navrátí veškeré znalosti a ona za rekordní čas úspěšně splní všechna zadání, však byla jen její marná představa. Ve skutečnosti nenapsala ani k jednomu úkolu jediné číslo či jediný náznak počítání, i když si její fantazie vytvořila vlastní iluzi toho, jak má již tři příklady hotové a může se tak alespoň z něčeho radovat. Profesorka oznámila konec doby, která byla vyhrazena pro psaní jejich testu, a postupně od všech žáků ve třídě vybírala papíry zase zpátky, aby si mohla ověřit jejich půlroční snahu a opatřit ji patřičnou známkou. Co se týkalo dívčina výkonu, bylo nadmíru jasné, že nemůže dostat nic jiného než to nejhorší hodnocení ze všech, a to i v případě, že by se za ni někdo přimluvil. Když si profesorka brala dívčin holý a nevyplněný papír, který byl přesně v takovém stavu, v jakém jí ho poprvé položila na lavici, jen si tiše povzdechla a zlehka zakroutila hlavou. Její reakce dívku pohroužila do ještě větší deprese, než jaká se jí zmocnila během testu při jejích zoufalých pokusech něco napsat, a ona si začínala uvědomovat, že to nezvládne. Výčitky svědomí a sebekritičnost byli natolik silné, až se jí z toho náhlého tlaku zamotala hlava a před očima jí explodovaly ostře bílé hvězdice. Tváře se jí v okamžení zcela odkrvily a její obličej nabral zelenofialový odstín. Jen stěží dokázala profesorku přesvědčit o tom, že je naprosto v pořádku, když k ní rychlým krokem přišla, ve tváři starostlivý výraz, jakmile si všimla jejího nezdravého vzhledu. Pravda však byla taková, že ani v nejmenším nebyla v pořádku, veškerou svoji úzkost a trápení ale ukrývala hluboko pod povrchem, uvnitř svého srdce, které se jí nepříjemně svíralo, jako kdyby na něm měla něčí ledovou pěst. To se také při příchodu domů potvrdilo, když si s jasným rozhodnutím, že pro ni neexistuje jiného řešení, žiletkou rozřízla kůži na levém zápěstí. Myslela si, že tím uleví své bolesti, jež otřásala od základů její duší, jenže brzy pochopila, že jedno říznutí stačit zdaleka nebude. Netrvalo dlouho a před dívkou se vyskytl další problém, těžká překážka v cestě jejího složitého života, která jí donutila znovu použít ten ostrý nástroj, k němuž už začínala cítit jistý odpor a strach. Byla tedy opět na začátku.

***

Druhá jizva, o něco tlustší a závažnější než ta první, byla způsobena v tom samém místě, na stejné modré žíle, jako tomu bylo i v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že zasahovala více do hloubky a kromě hlavní modré cévy přeťala také vedlejší fialovou vlásečnici. Krev z rány tekla v mnohem silnějším proudu a bylo proto těžší ji zastavit, avšak i s tím si dívka dovedla poradit. Stejně jako předtím na ránu přiložila ručník, počkala, až se určité množství krve vsákne do látky, a když viděla, že se rudý proud dostatečně zmírnil, dala na ránu náplast, trochu větší a širší než tomu bylo u prvního říznutí, protože zasahovala svojí délkou do větších míst, a ještě si ji pro jistotu ovázala kusem bílého obvazu. Ručník poté zase vyhodila do popelnice za domem a vyměnila jej za nový, ale náplast i s obvazem si na ráně tentokrát nechala, jelikož krev z ní stále vytékala, ačkoliv se její proud stačil výrazně zmírnit. I tak ale bylo zapotřebí nejméně jednoho dne, nikoli pár hodin, aby se krvácení definitivně zastavilo. Naštěstí byl v té době víkend, a protože její matka hned po snídani odešla a vrátila se až pozdě večer, protože potřebovala ve městě zařídit spoustu věcí, měla dost času na to ulevit své bolesti a zároveň i zahladit veškeré stopy. Nakonec musela obvaz i náplast celkem třikrát vyměnit za nové, i když si myslela, že na tak časté měnění nedojde. Použité a zkrvavené náplasti i obvazy postupně dávala do malého sáčku, který pečlivě ukrývala v zadní části šuplíku svého psacího stolu. Když si odvázala obvaz a odtrhla i poslední, třetí náplast, to už se chýlilo k večeru, a zjistila, že po tekoucí krvi už není ani památky, vložila obojí do sáčku k ostatním. Během doby uzdravování jejího zranění, kterou odhadovala až na tři týdny, nepřestávala nosit dlouhé rukávy, což už pokládala za samozřejmost, když bylo neodvratitelné, aby došlo na tyto chvíle plné krve a úlevné bolesti.
Následujícího rána, kdy byla dívčina matka v koupelně, sáček s náplastmi a obvazy nenápadně hodila do černého pytle, který byl nachystaný u dveří a do poloviny naplněný odpadky. Jak její matka vyšla z koupelny, dívka se okamžitě nabídla, že pytel půjde vyhodit, a když viděla její překvapený výraz, musela se pousmát. Skutečně ženu udivilo, s jakým nadšením a chutí to její dcera řekla, a proto nemohla nic jiného než souhlasit a vyplnit tak její přání. Přitom se spokojeně usmívala, když pozorovala dceru, jak bere pytel jednou rukou za zavázaný vršek a druhou stahuje stříbrnou kliku dveří dolů, a úsměv jí z tváře nezmizel ani poté, co za dívkou dveře tiše zaklaply. Netušila však, že ona radost, kterou před chvílí její dcera projevila, byla vynucená a tuto její skutečnou podstatu se před ní dívka snažila skrýt, k čemuž jí dopomohl již předem nacvičený úsměv. Její situace byla natolik zoufalá, že neměla jinou možnost než předstírat a lhát, i když ji mrzelo, že to musela dělat vlastní matce, která se o ni vždy pečlivě starala, každý den ji zahrnovala svojí láskou a záleželo jí na tom, aby byla šťastná. Všechnu matčinu péči tedy pokaždé bezohledně zahazovala, jako kdyby pro ni tato osoba neměla žádný zvláštní význam a z ní se tak díky tomu stával čím dál větší sobec.
Odpovědí na otázku, proč se opětovně rozhodla pocítit ostří žiletky na své kůži, byla tentokrát o něco vážnější věc než předtím – její vlastní rodina. Ještě v době, kdy její psychická proměna nebyla tolik viditelná a ona se někdy i slabě usmála, si začínala všímat, jak se pro své blízké stává čím dál větší přítěží. Když se při zvláštních příležitostech společně sešli u jednoho stolu a ona chtěla po vydatném jídle umýt nádobí, aby mohla být nějak nápomocná, všechno jenom zkazila. Místo radosti jejích nejbližších z toho, že jim svojí ochotou prokázala laskavost, jim naopak přivodila daleko víc práce, než za ně měla udělat ona sama, a navíc se dívce za její snahu dostalo jen vzteku a podráždění od druhých. Jak se spokojeným úsměvem na rtech, že po dlouhé době dělá nějakou správnou věc, která prospěje nejen jí, ale i ostatním, umývala houbičkou bílý talíř, nevšimla si, že loktem při tom posouvá odkapávač s veškerým umytým nádobím k okraji kuchyňského pultu. Při její smůle zrovna umývala talíř, jenž byl posledním zbývajícím kouskem nádobí, a kdyby se to, co přišlo o několik vteřin později, nestalo, odvedla by svoji práci na výbornou. Pak už by jen stačilo nějaký čas počkat, až voda a jar z nádobí odkapou, párkrát hrnečky, příbory i talíře přetřít utěrkou a uložit je na své místo. Člověk by řekl, že právě při takové chvíli by se mohlo něco stát, možná by to i její blízcí pochopili, protože každý je občas nešikovný a ne moc pozorný, jenže takovou velkou nehodu, která přišla příliš rychle, nikdo nečekal. Dívka se cítila, jako kdyby se dívala na zpomalený film, když se odkapávač povážlivě zakymácel na hraně pultu a dříve, než se vůbec mohla o něco pokusit, padal vzduchem dolů k zemi, podlaze pokryté hnědým linoleem, kde se v ohlušujícím třesku nádobí převrátil vzhůru nohama. Následovaly překvapené výkřiky z obýváku, pocházející od členů dívčiny rodiny, kteří se doposud dobře bavili nad šálkem kávy a balíčkem sušenek. Zatímco se všichni shromáždili neskutečnou rychlostí v kuchyni a rozčileně komentovali tu spoušť všude kolem, dívka jen prázdně zírala na bílou kuchyňskou linku na nádobí, kam se jej chystala později ukládat, a dění okolo sebe vůbec nevnímala. Jak jí bylo rozhořčenými příbuznými nakázáno, sklonila se jako ve snách pro odkapávač, vysypala z něj zbytky skla na podlahu a položila ho zpátky na kuchyňský pult. Hromádku roztříštěného nádobí a kusy střepů povalující se opodál nabrala smetáčkem na lopatku, opatrně ji přemístila k blízkému koši a všechno vysypala do jeho útrob. Lesklé a ostré zbytky nádobí dopadaly s tlumeným žuchnutím na dno modrého pytle, jímž byl vnitřek koše obalený, a dívka přitom měla pocit, jako kdyby spolu s nimi vyhazovala i kousky své vlastní duše.
To však nebylo zdaleka to jediné, čím si proti sobě poštvala téměř celou svoji rodinu – její matka pro ni vždy měla upřímný soucit a snažila se ji i přes všechna neštěstí povzbuzovat, i když na ní viděla, jak ji mrzí, že o to samé se nemohou pokusit i ostatní. Kromě rozbitého nádobí se na černou listinu, kterou si dívka pomyslně vytvořila na důkaz svých nehod, zapsala i omylem vysátá stříbrná náušnice, jenž patřila její babičce. Asi jí někdy během dne vypadla z ucha na koberec jejího bytu, protože si ji pokaždé s oblibou mnula v prstech, a když se dívka dobrovolně nabídla, že jí doma uklidí, spolu se smetím a prachem vysála i lesklé stříbro, jehož si vůbec nevšimla. Na rozdíl od incidentu s nádobím si nikdo její pomoc raději nevyžádal, a to ani přímo nařízeným příkazem. Zřejmě si říkali: Kdoví, jaká další katastrofa by z toho ještě mohla vzejít. Babička si tedy svoji náušnici vytáhla značně nevrle ze zaprášeného a špinavého pytle uvnitř vysavače sama a ona jen bolestně přihlížela, co to provedla tentokrát a jakou zlost ve svých příbuzných musela znovu probudit. Jako by její nešikovnost byla měch, který rozdmýchává v jednotlivých členech rodiny žhavé uhlíky vzteku a zloby.
Připomínalo jí to běžecký pás, který dívka nedokázala nijak zastavit, když následoval jako pohroma za pohromou sled událostí, jenž její výčitky svědomí ještě více prohloubil. Dvě igelitové tašky naplněné různými potravinami, které nesla jednoho nedělního dopoledne z obchodu domů, rozsypané na chodníku poté, co nedávala pozor a zakopla o vyčnívající kámen. Utržená zásuvka, visící spolu s několika jiskřícími kabely ze zdi, když se z ní pokoušela vypojit černou šňůru od televize, ale udělala to příliš prudce a navíc bez bezpečného držení zásuvky druhou rukou. Inkoustem poskvrněný koberec v obýváku jejich bytu, jak na malém dřevěném stolku pracovala na svém projektu do školy a nechtěně hřbetem ruky drcla do lahvičky plné černé tekutiny, která se převrhla z hnědé desky na bílou zem, odkud se ji již nikdy nepodařilo i přes veškeré snahy odstranit. Tehdy byla její matka opravdu rozzuřená, až se obávala, že na ni použije tvrdou dřevěnou vařečku, aby ji dostatečně poučila o jejích chybách, jako to dělávala v dívčiném dětství, kdy to byla nejlepší a nejúčinnější možnost trestu. Z pohledu nestranného diváka se jednalo o čistě nešťastné náhody, které se jednoduše dívky držely jako smůla na patě, ale ona si to samozřejmě vykládala v mnohem závažnějším a hlubším významu. Věřila, že to všechno byla její vina a proto za to musela nést i jistou odpovědnost, o níž však už nikdo z její rodiny nestál. Nemělo cenu napravovat něco, co by se jen sotva dokázalo znovu zacelit, takže nebylo žádným překvapením, že dívka opět sáhla po oné ostré věci, která se již stačila osvědčit jako výborná pomůcka při jakýchkoli nesnázích – blyštivé a smrtící žiletce.

***

Třetí jizva byla téměř stejná jako ta druhá, svojí délkou a hloubkou se od ní nijak nelišila, jen důvod jejího vzniku byl podstatně bolestnější. Nešlo totiž o nic fyzického, jakým byla například ona červeně napsaná pětka na jejím testu nebo ono rozbité nádobí, ale tentokrát to vycházelo přímo z jejího srdce, byla to čistě psychická a emocionální muka. Sama pro sebe to nazývala ostrými trny, které se jí zabodávaly do prsou pokaždé, když na to pomyslela, avšak nejlépe by se tento druh trápení dal označit za nešťastnou lásku. Chlapec, jenž ji k tomuto stavu bezedného zoufalství dohnal, se jmenoval Martin a chodil do stejné střední školy jako ona, jen s tím rozdílem, že namísto dívčina oboru knihovnictví navštěvoval výrazně odlišnější Obchodní akademii, i když délka studia u obou dvou měla čtyři roky. Rozdíl tu byl jen v tom, že dívka chodila do svého oboru třetím rokem, zatímco u chlapce to byl již rok čtvrtý, tedy poslední období, kdy měla dívka ještě šanci ho zahlédnout či potkat, než definitivně odejde pryč a navždy tak zmizí z jejího života.
Vždy, když si vzpomněla na ty temně hnědé oči, s nimiž se občas ve vzácných okamžicích střetla, srdce se jí zastavilo a dech vytratil do ztracena. Také krátce střižené hnědé vlasy, které působily téměř černě, a jeho vytříbený módní styl, jenž zahrnoval stříbrné čtvercové náušnice, bílou mikinu s několika barevnými pruhy a k tomu bílou kšiltovku s barevnými kolečky uprostřed, ji spolehlivě dokázali připravit o všechnu sílu v nohách. Právě díky těmto reakcím, které ji pokaždé přesvědčovaly o tom, že její láska k němu je opravdu mocná, ho na sebe zkoušela párkrát upozornit.
Poprvé to bylo prostřednictvím anonymního milostného dopisu, v němž mu vyznala své city, a vášeň, která poháněla její prsty při psaní, způsobila, že byl hustě popsaný celý jeden papír. Doufala, že Martinova zvědavost ohledně jeho tajné obdivovatelky bude natolik velká, že sám bude mít zájem na tom ji najít a pravé romantice tak bude učiněno zadost. Věřila v to o to usilovněji, když v sobě nebyla schopná najít dostatek odvahy k tomu, aby mu přímo sdělila své jméno. Psaní, které bylo pečlivě složené do malého obdélníčku, hodila ve škole do škvíry ve skříňce jeho spolužáka, protože si nebyla jistá, kde ji má přímo Martin. Jejího čísla si jednoho dne náhodně všimla, když u ní daný hoch stál a právě ji zběžně zamykal. Téměř s jistotou věděla, že právě s ním její vytoužený chlapec často chodívá a proto předpokládala, že to budou spolužáci z jedné a té samé třídy. Uvědomovala si, že určitým způsobem to byl i risk, jelikož neměla žádný důkaz, že tomu tak skutečně je a mohlo tak třeba jít jen o dva kamarády, kteří chodí na stejnou školu, ale do odlišné třídy. I když do toho vkládala poměrně velké naděje a snažila se pevně věřit ve svůj úspěch, žádné zásadní odezvy se jí nedostalo. Nebo alespoň ne ještě toho dne, kdy učinila svůj již tak dlouho a složitě vymýšlený plán. Zklamání a bezmoc jí sice zamlžili mysl tak silně, že si odmítala cokoliv připouštět blíže k tělu, aby už znovu nemusela pocítit tu hlubokou vnitřní prázdnotu, která ji pronásledovala na každém kroku, nebyla však schopná i přes veškeré své boly zapomenout na to, co zaslechla následujícího rána ve škole, jež do té doby vnímala snad jako své poslední.
Ten okamžik jí utkvěl v paměti tak silně, že si jej i teď dokázala vybavit naprosto přesně a se všemi detaily, jako kdyby to bylo včera. Když jednoho rána ve škole mířila chodbou ke své skříňce, stalo se díky zásahu osudu, že přímo naproti ní šel i Martin spolu s nějakým dalším chlapcem, kterého dívka odhadovala na jeho spolužáka, podobně jako tomu bylo i u toho předchozího, jemuž vhodila do skříňky svůj milostný dopis. Nebylo by na tom nic zvláštního, i když dívka vždy z takovýchto nečekaných setkání doslova blouznila, kdyby ovšem neuslyšela to, co o několik vteřin později uslyšela. Mohla být od nich jen asi dva metry daleko, když z Martinových úst vyšla ona záhadná slova, která jí do dnešních dnů nedávala spát: ,,Zajímalo by mě, kdo…“ Stejně tak rychle, jako byla vyslovena, se slova zase rozplynula ve vzduchu, a přestože dívka toužila zjistit víc, její překvapení bylo natolik velké, že se neovládla a téměř kolem obou dvou chlapců prolétla jako střela. Její odhodlání se přesvědčit o tom, zda chlapec tehdy skutečně narážel na její dopis a jeho potencionálního autora, bylo však natolik velké, že se oním neúspěchem díky své slabosti nenechala odradit a přiměla se k druhému pokusu, jak k sobě Martina více přiblížit.
Snad kdyby věděla, že při svém chvatném proběhnutí okolo chlapců upoutala Martinovu pozornost tak, že ihned ustal v řeči, s tázavým pohledem se otočil na svého pobočníka a od té chvíle se dívka dostala do jeho podezření, nemusela by udělat další chybu, kterou si pod sebe vyhloubila ještě větší jámu než předtím.
Dívčinou druhou snahou se stal Martinův e-mail, jenž si šikovně a se vší pýchou na svoji pátrací zdatnost zjistila na internetu. Stále však v sobě nenacházela dost odvahy, aby mu prozradila své pravé jméno, což by se díky jejímu oficiálnímu e-mailu okamžitě stalo. Proto si tedy založila nový, v němž byla její skutečná identita ukryta za tajnou přezdívkou, a teprve z něj mu poslala své elektronické psaní. Přitom nepřestávala doufat, že se věci obrátí v její prospěch a Martinova pozornost se už bude soustředit pouze a jen na ni. Byla však akorát ještě zmatenější, když se neprokázal žádný viditelný úspěch její snahy. Ani po několika dnech, kdy v ní přetrvávala alespoň malá naděje, se nedočkala jediné zpětné odpovědi, která by jí mohla napovědět, v jaké situaci se nachází a zda by se o ni, jakožto jeho ctitelku, mohl Martin skutečně zajímat.
Ze samého zoufalství a snahy zahnat tu nejistotu posledních dní, se dívka donutila i k třetímu pokusu. Říkala si, že by právě to mohlo zásadně ovlivnit celou situaci a kdyby to třeba neudělala, mohlo by ji to později nepopsatelně mrzet. Jak praví staré lidové přísloví: Do třetice všeho dobrého. Proto se jednoho školního odpoledne vydala k Martinově třídě, na níž nebylo nijak těžké přijít, a s touto posilující myšlenkou v hlavě vešla dovnitř. Byla odhodlaná mu narovinu a zcela upřímně říct to, co ji jako kámen tížilo na srdci a zatím neměla tu sílu mu cokoli sdělit osobně. Když však překročila práh dveří, nebyla to jen skutečnost, že třída toho dne při její smůle zela prázdnotou a ji tak přivítala jen spousta zvednutých židlí a hluboké ticho, díky které ztratila dech. To, co na první pohled kromě jiného spatřila, bude už navždy vídat ve svých nočních můrách.
Stála před jednou z mnoha lavic se zvednutou židlí a bezradně se rozhlížela po třídě, jak už začínala zvažovat, že zase bezúspěšně odejde, když ji však upoutalo něco zářivě bílého po pravé straně. V ten okamžik, kdy poznala, o co se jedná, litovala, že už dávno neodešla a neušetřila si tak ten ponižující výjev před sebou. S náhlými návaly horka zírala na tmavě zelenou tabuli, kde přímo naproti ní, jen asi dva metry daleko, visely dva jasně bílé papíry. Byly k ní připevněné několika malými šedými magnety a umístěné přesně uprostřed, aby na ně mohl každý dobře vidět. Jak ráda by na té tabuli v tu chvíli viděla cokoliv jiného, nevadily by jí ani nějaké hloupé a přidrzlé kresby a snesla by i jakékoli podobné vtípky či nákresy, ale bohužel její oči nebyly schopné tu představu převést do skutečnosti. Vnímala jen prázdnotu a absolutní beznaděj, když dívka až příliš rychle poznala styl psaní, jakým byly texty na obou dvou papírech napsány, a také své vlastní pečlivé písmo, jímž byl hustě popsaný celý první papír. Byla si jistá, že se ve svém dojmu nemýlí a není jediné možnosti, že by tomu mohlo být nějak jinak. Na očích celé Martinovy třídy a v nejbližší době nepochybně i celé školy, tak byl nejen její ostudně vystavený milostný dopis, ale rovněž i její e-mailová zpráva, kde byla červeným fixem zvýrazněna i dívčina tajná přezdívka, jež očividně všechny náramně pobavila. Mimoto si dívka všimla i sprostých nadávek a znaků, které byly stejně křiklavou červení vyjádřeny na různých místech papíru a to tím způsobem, aby to nikdo nemohl přehlédnout. Jen díky této zkušenosti, která dívku zasáhla nebývalou silou a roztříštila tak její srdce na tisíce kousků, si konečně uvědomila, jaký Martin ve skutečnosti je. I když se tomu každá buňka jejího těla bránila, věděla, že je to stejně zkažený a arogantní člověk jako všichni ostatní a z jejích naivních představ o tom, že by mohl být přeci jen jiný než ostatní, se tak stala pouhá prázdnota uvnitř jejího nitra. To však ještě netušila, že to nejhorší mělo teprve přijít. Když s bledou tváří bez jakéhokoli výrazu či náznaku emocí a hlubokou ránou v srdci odcházela z Martinovy třídy, očekávala, že její slzy plné bolesti a žalu snad nikdy nebudou mít konce. K dívčině překvapení se však žádný pláč nedostavil. Necítila vůbec nic, ani náznak toho, že by jí do očí vstoupila byť i jediná kapička slzy. O to ale později, když se stalo to největší neštěstí, jaké si jen mohla představit, neměla žádné nouze. I když velice dobře věděla, v jak bezvýchodné a zoufalé situaci se ocitla, nikdy by ji nenapadlo, že by jí Martin mohl ještě více podrazit kolena, než jak to již stačil udělat doposud. Nejen ještě toho dne, ale i v dalších dnech, které následovaly, musela čelit Martinově posměchu. Nebylo pochyb o tom, že ji definitivně odhalil a zjevně tedy díky jejímu nápadnému chování a rozpačitým pohledům najisto poznal, že se jedná právě o ni. Přestože si byla vědoma toho, že by k tomu jednou stejně muselo dojít, stále doufala v to, že ve své anonymitě zůstane, co nejdéle to půjde. Alespoň do doby, než by se odhodlala vyznat Martinovi lásku sama a dostatečně se tak přesvědčila i o jeho skutečných citech k ní, k čemuž jí měly dopomoci její tři marné pokusy o získání jeho zájmu, aby poté mohla vypozorovat jeho reakce. Ukázalo se, že to byla největší chyba jejího života, za níž později zaplatila tu nejvyšší možnou daň.
Kdykoliv jej potkala, ať už na školní chodbě nebo při stěhování do jiné učebny, vždy se na ni podíval s výsměchem v očích, který ji pokaždé neuvěřitelně ponižoval. Přitom se snažil, aby to udělal co možná nejviditelněji, a tak se ani nebránil tomu, aby dívku vskutku nepříjemně sjel pohledem od hlavy až k patě. Jednou, když se spolu zrovna míjeli na chodbě, si dokonce neodpustil ani sarkastickou poznámku, která ho spolu s jeho pobočníkem upřímně a nahlas rozesmála: ,,Ty vole, ta je teda fakt krásná.“ Žhavý dotek jeho očí, jak silně a detailně si ji tehdy celou prohlížel, jako kdyby na ní prováděl rentgen, jasně pociťovala na své kůži dodnes. V důsledku těchto událostí, jež jí každým dnem čím dál hlouběji rozežíraly srdce, se opět chopila onoho ostrého nástroje, když příliš intenzivně cítila, že všechnu tu bolest už déle nevydrží. Potřebovala ji nějakým způsobem ventilovat ze svého těla pryč dříve, než by ji stačila úplně pohltit a zničit. Důkazem toho byla její třetí a poslední jizva, k jejímuž vytvoření dívku dohnala nešťastná a neopětovaná láska.

***

Na tváři se dívce objevil chabý úsměv, když si připomněla všechny ty vzpomínky na minulost, které v sobě už tak dlouhou dobu dusila. Teprve nyní se však naskytla vhodná příležitost k tomu, aby veškerá její bolest, nahromaděná za ty celé tři roky, po něž ji musela prožívat, mohla stejně rychle, jako ji zasáhla, zase zmizet pryč. V očích plných prázdnoty se dívce odrážel svit svíček, když do pravé ruky vzala z okraje vany onu velice dobře známou žiletku, jejíž ostří se v nastalém světle stříbřitě lesklo. Věděla, že to jednou muselo přijít, věděla to již od samého počátku, kdy se poprvé řízla, a byla vděčná za to, že se jí v duši stále udržoval ledový klid. Proto nepociťovala žádný strach ani obavy, když prudce trhla rukou k levému zápěstí a žiletkou si přesekla všechny tři jizvy najednou. Jak vteřiny postupně ubíhaly a měnily se v minuty, bylo na dívce znát, že ji pomalu, ale jistě opouští veškeré její síly. Levá ruka, kterou měla volně položenou na okraji vany, se matně leskla zaschlou krví, jež však byla pokaždé překryta novým krvavým tokem, co po chvíli opět zaschnul. Tento proces se opakoval neustále dokola, jako kdyby neměl nikdy skončit. Netrvalo proto dlouho a voda ve vaně se začínala postupně barvit do ruda, jak nad ní měla dívka volně položenou ruku, ze které nezadržitelně tekla temná krev. Každá její kapka, jež dopadla na vodní hladinu, vydala děsivé a ponuré žblunknutí, odrážející se celou koupelnou. Snad ironií osudu dívce právě ona rudě zbarvená voda, v níž byla až po krk ponořená, bolestně připomněla to, jak si vždy přála od svého milého dostat nádherný pugét rudých růží. Jejich barva měla být podobně vínová a tmavě červená jako její vlastní krev, která nyní oblévala celé její tělo. V tu chvíli jí z posledních zbytků sil otřásl takový vztek, že bez sebemenšího zaváhání udělala to, o čem doufala, že ji konečně vysvobodí z těch mučivých a nikdy nenaplněných představ. Přehodila si žiletku z pravé ruky do levé a málem jí přitom spadla do vody, jak už nad sebou začínala ztrácet kontrolu. Slabost byla sice čím dál větší, ale i přesto se donutila k tomu, aby třesoucími se prsty objala žiletku, pevně ji přiložila k pravému zápěstí a hluboce se do něj řízla. Tímto konečným a finálním úkonem se jí tak podařilo to největší, čeho vždy chtěla docílit – přesekla si všechny žíly na obou dvou zápěstích a teď už jí tedy nezbývalo nic jiného než čekat, až bude všemu konec a ona tak bude konečně volná a šťastná, jak si pokaždé a bez přestání přála.
Zatímco dívka zesláble otočila hlavu na stranu a unaveně si ji položila na tvrdý okraj vany, z rukou jí nepřestávaly téct rudé potoky krve, které už zbarvily vodu natolik, až se zdálo, jako kdyby do ní někdo nalil stovky lahviček černého inkoustu. Přestože z ní s každou vteřinou unikal stále větší kus života, myšlenkami se ocitla ve svém vlastním ráji, kde ji nic netrápilo ani nechybělo. Ta skutečnost, že umírá a stříbrná kosa v rukou smrtky je jí stále blíže, pro ni v ten okamžik neměla žádnou hodnotu. Vnímala jen to, co skutečně vnímat chtěla, o čem vždy snila a co se jí nikdy nepodařilo splnit. A tak se stalo, že zdálky náhle zaslechla radostný smích, v němž poznala matčin i babiččin hlas, jak se něčemu společně smály a ona se k nim nadšeně přidala, zřetelně je slyšela, jak ji chválí za její výborné školní výsledky a prospěch, na němž jí vždy tolik záleželo. Donesly se k ní i hlasy ostatních členů rodiny, kteří se poté, co dívka rozbila veškeré nádobí v kuchyni a vysála babiččinu stříbrnou náušnici, jen tomu všemu neštěstí pobaveně smáli a vůbec takové bezvýznamné věci neřešili. Spatřila před sebou svoji matku, která štěstím celá zářila, v očích jí hrály radostné jiskřičky a na tváři měla široký úsměv – byla nesmírně vděčná za to, že její dceru rodina brala takovou, jakou skutečně byla a nemuseli tak u nich existovat žádné faleše či přetvářky. Všichni byli šťastní, že mohli fungovat jako jedna velká opravdová rodina, která před sebou neměla žádná tajemství a kde byla jen samá láska a otevřenost.
Tím posledním, co dívka zaslechla, byl příjemný a něžný hlas Martina, jehož rty byly přiložené těsně u jejího ucha a stále dokola jí šeptal ta dvě slůvka, která pokaždé slýchala ve svých tajných snech a představách: ,,Miluju tě.“ Poté jasně ucítila, jak ji chlapec vroucně políbil a do celého těla se jí rozlilo uvolňující teplo, které však v reálném světě znamenalo, že již umřela. Ve svých kouzelných a neskutečných představách tak žila věčně a její duše díky tomu bez přestání plesala. Ve skutečnosti z ní však zbylo jen tělo, které postrádalo jakýkoli náznak předchozího života.

***

Krev z dívčiných zápěstí se konečně zastavila, již nebylo ani jediné temně rudé kapky, co by mohla dopadnout na vodní hladinu a ještě víc ji tak začernit. Obě dvě ruce jí postupně sklouzly z okrajů vany, s hlasitým šplouchnutím se ponořily do vody a pomalu dopadaly na dno. Celé její tělo se pozvolna potápělo, zády bezvládně sjížděla až ke dnu vany a přitom se jí začínala ponořovat i hlava, kdy se ve vodě kolem ní objevila fontánka bublinek, jak se nořila hlouběji a hlouběji do krvavé vody.
Posledním zvukem, který jako hluboký tón kostelního zvonu otřásl místností, bylo tupé zadunění dívčina těla.