S dětmi jsou jen potíže - 2. díl

1. díl
http://www.liter.cz/povidky-zezivota-756089-cist
_________________________

Tomáš (6 let) má místečko, kam si rád vyleze. A to je na mámin, nebo tátův klín. Tentokrát byl „poctěn“ Jarda.
„Tomáši, pan Jonáš (psycholog, který si všiml Tomášovi geniality, pozn. redakce) říkal, že bys nemusel chodit do školy. Stačilo by jednou za půl roku formální přezkoušení…“
„Tohle, tati, nemyslíš vážně? Já mám ve škole Adélu… teda, chci říct… kamarády, tati. A co bych sám doma dělal? Táto… tati…“ Tomáš tahá Jardu za vousy, „že můžu chodit do školy…“
Úpěnlivě, se strachem v očích, kouká Tomáš na tátu.
„Ach jo… no jo… dělám to nerad,“ Jarda kluka pohladil, „tak si do tý školy choď. Ale je to pro tebe ztráta času…“
„To těžko. Kluci zase umí, co já ne!“
„Jó? Například?“
„Například, tati, když žábě strčíš do zadku brčko – tak ji můžeš krááásně nafouknout!“
„Proboha,“ zhrozil se Jarda, „a tohle se tvojí Adélce líbí?“
„Nééé, co blázníš, tati,“ Tomáš naladil andělský úsměv, „Adéle se líběj jiný věci, přece…“
„Co? Jaký věci, proboha???“ Jarda se nervozitou začíná trochu potit.
„Já nevím… třeba… vždyť víš,“ červená se Tomáš.
„Že tys ji dal pusu!“ Jarda začíná s výslechem.
„Já? Holce? Fuj! Ty máš nápady, tati... Adéle se líbí, když jí domů nesu tašku. Ona ji má těžkou jako prase, tati.“
Na Jardovi je vidět úleva.
„Když tašku, tak tašku. Panu Jonášovi řeknu, že do tý školy prostě musíš chodit. To je jednou jasný, že jo…“
„Jenom bych rád, tati, abys na příští rodičovské schůzce paní učitelce domluvil. Já jsem schválně v počtech udělal dvě chyby, a ona mi stejně dala jedničku. Tati, úča ty moje úkoly snad vůbec nečte!“
„Tak nevím, chlapče, jestli mně z tebe brní víc hlava, nebo noha… co mi na ní sedíš…“