Nejsou jen geniální chlapečci, ale i holčičky...

„Copak tady hledáš, holčičko? Ty jsi zabloudila?“ volá Karel z okna hájovny.
„Člověče,“ přivolává mě Karel k oknu, „támhleten prcek se tady nějak často motá.“
„Hledáš někoho?“ zkouším, jestli alespoň mně odpoví, když o Karla nejeví zájem.
„My tady bydlíme,“ povídá holčička.
„Vidíš Karle?“ zašeptám. „JÁ to s dětma umím,“ vytahuju se. „Jdu k ní. Zjistím, o co jde.“
Blonďatá, asi pětiletá holčička, stála u branky. Škrábala si štípance snad od komárů, nebo od mravenců.
„Ahoj. Čípak jsi?“
„Já jsem Veronika Novotná.“
„Říkala jsi, že tady bydlíš?“
„Ano. Ale nééé tady v hájovně. Bydlíme tááámhle…“ ukazuje směrem k vesnici.
„Verunko, maminka o tebe nemá strach? Ví, že jsi tady?“
Veronika kýve hlavičkou. „Já vždycky mamce řeknu, že jdu na procházku k hájovně. Ona na mě stejně vidí.“
Veronika zamávala směrem k vesnici – a skutečně. Nějaká postava z verandy domku jí mávání opětovala.
„To je máma.“
„Tak to jsi šikovná holka. Máš to senzačně zařízený.“
„Vy jste ženatej?“
„Ne.“
„Rozvedenej?“
„Ne.“
„To znamená…“ Veronika usilovně přemýšlí, „to znamená, že vlastně nemáte děti, že jo?“
„Už ne, Verunko,“ sedám si na lavičku. Vidím, že to bude asi na delší rozhovor. Pěkně zvědavá žabka.
„Už ne? Jak to, už ne?“
„Měl jsem ženu i děti. Jsou v nebíčku.“
„Umřeli?“
Kývu hlavou.
Verunka si škrábe štípance na nohou.
„Copak jsi dělala, že jsi tak poštípaná?“
„Hrála jsem si s mravencema. Vzala jsem mamce korále. Támhle k tomu mraveništi jsem je hodila, aby mně je mravenečkové pomohli najít. Jenže oni jsou možná ještě moc malí a hloupí. Vykašlali se na korále, a mě takhle poštípali.“
„Ty korále tam ještě jsou?“
„Ano.“
„Tak to vypadá, Verunko, že budu za chvíli poštípanej taky. Pomůžu ti je najít.“
„Vy se mi líbíte.“
Představte si, že jsem zrudnul. Většinou mívám pohotové odpovědi. Ale teď jsem si dal načas.
„To mě moc těší. Nejsem na tebe ale moc starej?“
„Já bych řekla, že ne…“
„Chodíš do školky?“
„Ano.“
„Tam se ti žádnej kluk nelíbí?“
„Standa.“
„No vidíš. Tak tohle máme vyřešený.“
„Standa je moc malej, aby mně dělal tátu…“
„Ty nemáš tatínka?“
„Ne. A už mě to nebaví.“
„To ti věřím. Taky bych byl naštvanej. Já například mám maminku i tatínka.“
„No právě. Každej… jenom já ne.“
„Verunko, ale já… jak bych ti to…“ Vyndávám z peněženky fotografii. „Podívej – tohle je Radka, moje žena. Tohle je Jiříček a Pavel. Oni sice nejsou se mnou na zemi, ale mám je tady,“ ukazuju si na srdce.
„Vždyť jsi říkal, že jsou v nebíčku.“
„Do nebíčka chodí spát. Přes den jsou u mě v srdíčku.“
„Takže, moji mámu si za ženu nevezmeš?“
„Vždyť vidíš,“ hladím fotku, „že to nejde. Ale můžu bejt tvůj hodnej soused, kterej tahá korále z mraveniště. Jmenuju se Martin.“
„Príííma. To by šlo,“ souhlasí Veronika.
„Tak fajn. Jdeme hledat korále…“

_____________________________________

Teď trochu skočíme v ději, Martin (32), Lenka (25) ...samozřejmě že jsem se nevyhnul "červené knihovně", byl jsem před lety Literačkami donucen, aby se Martin trochu pochlapil :-)) (kecám, udělal bych to stejně)

_____________________________________

Pro nadšenou Verunku, které se tenisový zápas moc líbil, si přišla babička. Chtěla jí koupit ve městě nějaké botičky, nebo co. A tak jsme s Lenkou osaměli. Abych pravdu řekl… osaměli jsme natolik, že jsme skončili v hlubokém lese, nazí, na dece. Ve snu by mě nenapadlo, že budeme mít OBA takový hlad po lásce. Vždyť jsme se vlastně viděli jen třikrát, proboha! S Radkou jsem chodil přes rok, než jsme se poprvé milovali. Pravda, tenkrát jí bylo jen osmnáct. Lence bude nejmíň pětadvacet.

Vysílení, udýchaní jak po maratónu, ležíme na zádech a díváme se na modré nebe bez mráčku.
"Dva roky jsem… s nikým nebyla," Lenka těžce oddychuje, "tak se nezlob…"
"Ty se nezlob…" funím, hrudník mi lítá nahoru a dolů. "Já se nepoznávám. Nerozumím tomu. Takhle rychle po tobě vyjet… promiň."
Ležíme mlčky na zádech. Jako kdyby se tu opalovali dva nudisti.
"Lenko, já vím, že to je hodně neslušný…"
"Taky bych řekla…"
"Né, počkej. Chci se tě neslušně zeptat na věk. Kolik ti je let, chápeš?"
"Dvacet pět. Proč?"
"Tak jsem to uhodl. Víš, jak jeden ruskej vědec zjišťoval stáří u ženských?"
"Ne."
"Přeříznul je… a pak jim spočítal léta…"
Lenka se na mě podívala. "Víš, co se mně na tobě, Martine, líbí nejvíc?"
"Netuším."
"Jakej ty seš romantik," a začala se smát vlastnímu vtipu.