Pomsta za utěrku

Seděla jsem v práci v pokladně, vydávala výplaty a telefon ne a ne ztichnout.
"Sakra, kdo to otravuje", vztekala jsem se.
Byl pátek a kolegové se už nemohli dočkat, až budou mít peníze a vystřelí na chaty.
Tak jsem ho musela nechat vyzvánět, nebyl čas. S pětiminutovými přestávkami zvonil a zvonil. Konečně asi po půl hodině ztichl.
Po skončení pracovní doby jsem vyrazila k domovu. Strkám klíč do zámku dveří, ty se náhle rozlétnou a mezi nima moje máma, celá rudá a pěkně nasr.á:
"Daniel mě napadl!", křičela na mě jako smyslů zbavená.
Hrklo ve mě, jak ve starých pendlovkách.
"Cože?", vyrážím ze sebe nešťastně.
"No napadl mě! Volala jsem Ti do práce a Tys to nebrala! Jdi si to s ním vyřídit", procedila mezi zuby a zaplula do svého pokoje.
Nezapoměla, jako většinou, s nima řádně prásknout, až se panelák zatřásl. Celá zoufalá, letím do pokoje za synem. Co budu dělat?!
Dan už stál v kuchyni.
"Cos to.......!!!", ale nenechal mě dořvat.
"Počkej mami, já ti to vysvětlím. No to teda jo, to mi teda vysvětli!", zaječela jsem na něj.
Bylo to tak. Syn si chtěl uvařit brambory. Vzal pár brambor a dal je na stůl, potažený igelitovým ubrusem a začal je loupat. To by bylo v normálně pořádku, ubrus se pak mohl otřít.
Viděla to babička, potřebovala si vylít nedobrou náladu a začala na něj křičet, aby je na stůl nedával.
Vzal tedy utěrku a počal je loupat na ní.
Ale ani to se babičce nelíbilo a vrhla se po utěrce, že mu ji sebere. Jenže Danovi bylo patnáct a babičce šedesát. Bylo nasnadě, kdo zvítězí. Měl větší sílu a tak mu babička utěrku z ruky nevytrhla.
Celá vzteklá, prý s výkřikem sprostého slova, odběhla do chodby.
Syn si oloupal brambory a dal je vařit.
Zazvonil domovní zvonek. Babička otevřít nešla, tak šel on.
Otevře a mezi dveřmi VB. A hned hurónskou na Dana:
"Co se tady děje, vy jste prý napadl babičku, volala nám!".
Když jim vše vysvětlil a babička to musela více méně potvrdit, vynadali jí, že jak ještě jednou zbytečně zavolá VB, zaplatí za výjezd.
Když odešli, Dan byl hodně naštvaný.
Vzal tedy telefon a zavolal pohotovost, že se babička zbláznila, ať rychle přijedou, že ho ohrožuje.
Pak zalezl do svého pokoje.
Za půl hodinky opět domovní zvonek.
Protože Dan dlouho nešel, nezbylo babičce, než otevřít sama. Jen vzala za kliku, dveře se rozlétly a na ní se vrhli lidé v bílých pláštích.
"Pomóc, co to děláte?", volala vyděšeně.
A oni na ní pomaloučku a mírně, že je volal její vnuk a říkal, že jí není dobře. Tak jí jen vyšetří a půjdou.
"Nic mi není, nic mi není", vykřikovala babička zoufale a snažila se utéci.
To vím od Dana, šmíroval prý z koupelny.
No, byli silnější, znehybnili jí a vyšetřili.
Po pár minutách pohovoru s Danem a babičkou, pochopili.
Byli prý moc rozčílení a pro změnu opakovali Danovi to samé, co policajti babičce.
Moje máma trvala na potrestání syna. Ale já, dusíc se smíchy, to odmítla. Začala si ona, tak by to nebylo spravedlivé.
A ten telefon, co mi v práci stále zvonil byl mámin. Když jsem to nevzala, zavolala ve zlosti policajty. No uznejte, kdybych ho byla vzala, tak se tenhle příběh vůbec neodehrál a to by byla škoda.