Malé příhody vánoční

„Vstávej, koukej se vzbudit, nebo tě zabiju.“
Je šest hodin, ráno, 23.12. Stojím v koupelně nad vanou, je mi fakt šoufl.
„Martine, ty jsi blbec.“

Kroutím hlavou a nadávám si za včerejšek.
Copak to víno!
Večeře (dvojitá).
Dokonce i vánoční výzdoba v restauraci byla vynikající.
Výzdoba – ty perníkové vločky, stromečky, zvonečky a kdoví, co ještě.
I ta slečna, co se moc zlobila, že jsme snědli její výtvor, se nakonec smála s námi.
Ale ta slivovice.
„Jé.“

„Tak koukej hnout hubou, nebo aspoň ploutví!“
Jsem nakloněn nad vanou a křísím kapra.
Máme tak stejnou barvu, ale on je už bez života, kdežto já umírám.

„Co tady blbneš?“
Pomalu se otočím, v rukou toho zbabělce, a koukám.
Za mnou stojí moje žena a soucitně se usmívá.
Jsem za cvoka.
Když už, tak už.
Upatlanej s nešťastnou zelenou tváří, v trenýrkách a triku, jdu vstříc své potupě.
„Tak si plav, blbče!“
S noblesou odhazuji kapra v dál (zpátky do vany).
S úsměvem na rtech a koledou „Ježíšku, panáčku“ odcházím na toaletu.

Je 25.12. večer.
Procházíme se po Hradeckém náměstí. Jdeme se podívat na katedrálu, na živý betlém, prostě hmmm …. užíváme vánoční atmosféru.
Vánoční večer.
My, znamená já a moje paní, mí synové s námi odmítli jet.
Prý. „Koncert jsme letos už jeden přežili.“
Jsme dva, máme čtyři lístky a spoustu času. A to je ono. Čas.
Jít na poslední chvíli jako vždy, tak není o čem psát.
Ale teď?
Do Adalbertia vstupujeme jako první, s námi jde pán, jeho žena zůstává venku. Ukazuji lístky a pán prosí o dva u okénka.
Je beznadějně vyprodáno.
„Jo!“ šance pro mne.
Jsou Vánoce, tak mu jen tak podám dva své.
Jsem dobrej, jsem KING, jsem …
Dohání mě s penězi, no co, bude po svátcích na sváču.
Nebude.
Peníze mizí v peněžence mé ženy.
No nic …
Královská povznesená nálada mě neopustila, ani v šatně, ani na chodbě.
A tam.
Dvacet kroků od nás.
Stoji oni v přátelském hovoru.
Oni – znamená houslový virtuóz a varhaní mistr.
Chodba je prázdná, jen my čtyři.
To chce čin.
Ano, Ano.
Prohodíme pár slov s umělci.
Skvělé.
Oba hudebníci, mistři svého oboru, už se usmívají, usmívám se i já. Jsme připraveni na pár vřelých slov a ..
Má paní mě zradila, no spíš toaleta. Tam totiž zmizela a já zbabělec opuštěný, udělal totéž.
Stojím u pisoáru, střídavě se chechtám, střídavě se chci podhrabat někam do suterénu.

Při otvírání dveří jsem nebyl král, ale malý, maličký „králiček“.
„Uf, umělci nikde.“
Má žena také ne.
Poruším etiketu a vyrážím na průzkum. Našel jsem sedadla, prosmýčil co se dalo, po umělcích ani stopa. Pak se v duchu ťuknu do čela a pospíchám k toaletám.
A co nevidím.
Má paní v družném hovoru s jedním umělcem. Je sice maličko červená, ale dobrý.
Udělám na ni svůj úsměv obludy – šílence a hurá k nim.
Potřásli jsme si tlapkama, popřáli krásné svátky. Zapředli jemnou konverzaci.
Můj králíček se zvětšoval a už měl i korunu. A tak. „Viděl jsem, že tu prodávají vaše CD.“ „Ano, jistě, jestli chcete, můžete si některé koupit.“
„To by byla nádhera, viď, mít od pána podepsané CD. To by bylo skvělé. Mohu?“
Snad to bylo tím, že čím byl můj králík větší, tím byl menší ten mé ženy. Ona vlastně chtěla usadit mě, ale …… no posuďte sami.
„TO URČITĚ!“
S noblesou španělského granda jsem se s umělcem rozloučil. Vzal jsem svou ženu pod paží a odkráčel.
A tak nemám podepsané CD. Ale zato ty vytřeštěné oči virtuóza budu vidět hodně dlouho.
Hodně dlouho.

Co ještě napsat?
No, mohl bych třeba o tom, jak jsem lovil 28.12. v potoce klíče od domu. Voda fakt žůžo. Nebo by mohlo být dobré, jak jsem na Silvestra o půlnoci nemohl rozdělat šampus a pomohl až šroubovák. Zoufale jsem to vypáčil. Nebo jak jsem v práci 2.1. vyrušil internet, že se tam dlouho nikdo nedostal. Až díky technikovi, který to má na starosti – budiž pochválen. Nebo …. No nic, to už nejsou vánoční příhody. Tak snad někdy příště.
Přeji všem nádherný rok plný krásných příběhů. Já se fakt těším (zvlášť na ty moje).
Čauky.