Zkrocení lidské bestie

V roce 2000 šel podnik do privatizace a snižoval se stav zaměstnanců. Nu, jak jinak, los padl i na ní a tak se v padesáti letech ocitla bez práce.
Po dlouhém hledání pracovního místa, se jí jej podařilo konečně sehnat na poště.
Byla šťastná, protože skoro rok zkoušela pracovat u malých podnikatelů a měla toho právě dost.
Jeden chtěl, aby v jeho krámku prodávala prošlé potraviny, druhý denně hekal, jak má málo peněz a dával jí almužnu a třetí musel snížit stav svých zaměstnanců, takže první šli ti nejnovější.
Nástup byl pro ní dost tvrdý, protože jí přijali jako doručovatelku. V tomto věku "šlapat chodník", jak tomu říkávala, po celoživotním sezení v kanceláři, bylo opravdu kruté.
Než se svými schopnostmi propracovala do administrativy, musela šlapat chodník přes rok.
Vedoucí doručovatelů byla bodrá, kredencová a dost "prostá" 45letá žena. Bez patřičného vzdělání na tuto funkci, ale vážená ředitelkou pro svou schopnost.
Erna se se svou energickou, bavící povahou s ní sblížila a často si vyprávěly příběhy ze života.
Nevšimla si, že se jí některé doručovatelky stranily a tak nic neřešila. Neměla z "přátelství" s nadřízenou žádné výhody a také o ně ani nestála. Vždy se snažila chovat čestně.
Kamarádství spíše využívala k tomu, aby se občas k vedoucí šla zastat nějaké kolegyně, která měla velký průšvih a hrozilo jí propuštění.
Tak uplynul rok a něco a Erna dostala nabídku pracovat ve vyúčtování doručovatelů - v tkzv. kartování.
Měla velkou radost, i když jí ji trochu kalily nedobré infrormace od jedné z děvčat, která tam pracovala.
Prý je vedoucí nenávidí, buzeruje a finančně postihuje za vyložené maličkosti.
Nechtělo se jí tomu věřit.
Kartování mělo svou vedoucí, ale ta této ženštině podléhala. To Erně tedy moc do hlavy nešlo, ale neřešila to.
Asi po měsíci, kdy se s ní nové kolegyně konečně začaly opatrně bavit, z nich vylezlo, že má mezi zaměstnanci pověst práskačky.
No bylo jí, jako když jí na hlavu spadne celá skála!
"Cože????!!!!", otázala se vyděšeně a vztekle.
"Já?! Práskačka?!"
Okamžitě letěla rozhořčená a dotčená za onou vedoucí.
"Paní vedoucí, představte si, že prý tady mám pověst práskačky!!! Vždyť Vy dobře víte, že jsem Vám nikdy nikoho prásknout nepřišla , a když jsem kvůli někomu přišla, tak to bylo orodování za pošťandu, která měla průšvih! Pojďte to, prosím, říci holkám."
Reakci vedoucí nechápala.
Ta nasadila tvrdý, nenávistný obličej, z oči jí šlehala zlá světla a tvrdě vykázala Ernu z kanceláře.
Od té doby Ernu začala buzerovat kvůli drobným pracovním chybičkám, vyvolávala jí a zesměšňovala i v rozhlase, aby to každý slyšel, jak je neschopná.
Ty chyby vlastně byly doručovatelů. V kartování se kontrolovalo správné vyúčtování jejich denní pošty.
V tom pracovním fofru, který v kartování byl, se malé chybičky přehlédly snadno a nebyla ani jedna z kartistek, ktera by nějakou občas nepřehlédla.
Ostatní kolegyně však ta bestie vždy jen soukromě upozornila, co udělaly špatně a ty to bez jakéhokoli trestu v pohodě opravily. Případně jim to opravila sama.
Pronásledování postupně stupňovala, začala Ernu chodit kontrolovat i na WC, zda tam skutečně je, každý den ráno přilítla do kartování, postavila se nad ní a rudá vztekem jí vyhrožovala, že jí propustí, jestli běda, něco přehlédne.
Po roce to došlo tak daleko, že se Erna už bála jít do práce. Špatně spala, v noci nemohla dlouho usnout, začala být na své okolí protivná a někdy i zlá.
Ještě však byla při smyslech a uvědomovala si, že to s ní po psychické stránce není zřejmě v pořádku, a že lidem kolem sebe ubližuje.
Nezbylo, než vyhledat pomoc psychiatra.
Diagnóza - těžký stres ze šikany - mobingu na pracovišti!
Uvažovala spolu s doktorkou, zda podat trestní oznámení na onu vedoucí a doktorka jej připravila.
Jenže - ouha! Potřebovala k soudu svědky. Kolegyně odmítly s tím, že si nemohou dovolit přijít o práci, ať se na ně nezlobí a moc se omlouvaly. Chápala je. Teprve teď se od nich dozvěděla, že za pět let svého působení ve funkci vedoucí doručovatelů, zničila ona lidská hyena stalkingem život mnoha lidem.
Erna dostala od psychiatričky antidepresiva, její psychický stav se den ze dne zlepšoval a ona ke svému okolí i doma, zase byla kamarádská a vstřícná, jako dřív.
Vedoucí ji ovšem buzerovala denně dál.
Asi po týdnu přilétla zase takhle celá vzteky rudá hned po ránu, postavila se nad Ernu a vřeštivě vyhrožovala.
Erna se jí s klidem dívala do očí a souhlasně přikyvovala hlavou.
Ta osoba se ovšem ten den naprosto překonávala. Ječela daleko vyšším hlasem, celá zrudla a po vyřvání, vztekle dupajíc, víc, než obvykle, odešla.
Kolegyně se na Ernu zvědavě podívaly a ptaly se:
"Prosím Tě, co tě to napadlo, se jí usmívat do očí?"
Erna se podivila:
"Cože? Já se jí smála do očí?"
Vůbec si toho nebyla vědoma a tak pochopila, že se jí radost ze života zase vrací.
Druhý den po tom incidentu se rozhodla. Cítila se už dost silná. Bude se bránit!
"Děvčata jdu k ředitelce a všechno jí řeknu," oznámila ráno kolegyním.
Samozřejmě po obvyklém "cirkusovém čísle" té zlobry.
"Neblázni Erno!" zděšeně jí přemlouvaly, "ony jsou velké kamarádky, vyhodí Tě z práce!"
"Děvčata," odpověděla jim Erna,"nic jiného mi nezbývá. Mám čekat, až se zhroutím? Nebo, až se jí podaří mě vyhodit? Vždyť víte dobře, že to tady dělá už pět let! Co za tu dobu už takovýmto způsobem odtud vyštvala lidí! Pamatujete tu z první čety? Jak se jí smála do očí, když plakala, že dostala výpověď? Ne! Jdu do toho! Nevěřím, že ředitelka o tom ví. Byl si někdy někdo u ní stěžovat? Víte dobře, že ne. Tak budu první!"
V domluvenou hodinu šla k ředitelce. Nebála se. Co může ztratit? Co je přednější? Zdraví.
Když vše vypověděla, ředitelka byla naprosto zděšena!
"Okamžitě zjednám nápravu," ujistila Ernu, "nebojte se, už se k Vám nepřiblíží! Pokud by Vám zase chtěla dělat nějaké potíže, okamžitě mi to přijďte říci!"
Erna byla dojatá. Spravedlnost přeci jen tedy existuje?
Nesměle položila otázku:
"Paní ředitelko, víte, všichni se jí bojí. Vyhrožuje lidem propuštěním. Proto k Vám nikdo, za pět let jejího pronásledování, nepřišel. Mohla bych já? Mohla bych Vám přijít říci, kdyby zase někoho začala pronásledovat?"
"Samozřejmě paní Erno," odpověděla rázně.
Erna vlítla radostně do kartování a se zdviženým palcem nahoru, zvolala:
"Děvčata, zvítězila jsem!"
Potom rychle, za čerstva, tuto radostnou zprávu roznesla doručovatelům po všech četách, bylo jich devět, po deseti lidech.
Největší radost jí od té doby dělalalo, když viděla, že se lidé postupně přestávali bát a odvážili se jít za paní ředitelkou, která jim vždy pomohla.
Zlá baba jen prskala vzteky, ale už neměla na týrání lidí odvahu. Po roce neustávajících stížností od šikanovaných doručovatelů, dostala ta herka ultimátum - buď nechá okamžitě šikany nebo dostane výpověď.
Od té doby sedí v kanceláři a žere a žere. Už je z ní pomalu Otesánka. Ať třeba praskne! :)))