Moje "krušné" dětství V.

Měla jsem 13. narozeniny. Těšila jsem se, co asi dostanu za dárky. Bráchové natrhali na louce kvítí a se slavnostním výrazem mi dojemně popřáli. Koukala jsem jim po rukou a kapsách, kde mají nějaký dárek. Nikde nic. Posmutněla jsem.
Jirka povídá:
"Ty koukáš, kde máme pro tebe dárek, viď? No," špitla jsem smutně.
"Tak mazej na dvůr, máš ho tam! To budeš čumět!" mrkl na mě šelmovsky.
"Jó, ty si zase ze mě děláš srandu, viď?" odpověděla jsem opatrně.
Však už takových "srand" na mě narafičili bráškové za mých 13 let habakuk.
"A co tam je?" sonduju dál, protože se mi opravdu nechtělo nalítnout nějakému nemilému překvapení.
"No dělej, nebo Ti uteče!" naléhal Jirka.
"A co mi uteče?" sondovala jsem dál.
"No tak nic, nechceš, jdu ho odvést pryč," utrousil zdánlivě nakvašeně a zamířil na dvůr.
"A co jdeš odvést?" volala jsem za ním už plačky.
"No přeci toho koně, když ho nechceš!"
To už moje zvědavost těžce zapracovala a nedbajíc na varovný hlas, šťestím zcela vyřízená, jsem se rozběhla na dvůr.
Můj největší životní sen, byl mít vlastního koníka.
Samozřejmě - žádný kůň, jen hurónský, štiplavý smích se nesl za mými zády z držtiček mých milovaných bratří.
Ježíši, jak já tenkrát plakala.
Takto jsem od nich už dostala spousty rozmanitých "dárků". Obrovskou čokoládu z ciziny - po otevření jsem v ní našla prkýnko, různé krabice a krabičky, ve kterých bylo samozřejmě vše možné, od kamínků, až po různý hmyz, jen ne opavdový dárek.
Jak s nimi začala šít puberta, tak to někdy bývaly až horory! Tedy možná, že pro některé děvče by to bylo k smíchu, ale já, děsná stydlivka, bych se někdy bývala raději vidělal po krk v hnoji, brr!
Neměli jsme koupelnu a tak mamka vždy udělala u kamen ze židlí zátaras, přes něj přehodila deku, aby za něj nebylo vidět a za něj postavila malou vaničku. Tam jsme se postupně koupali.
Nejdříve jsem šla, samozřemě já, byla jsem relativně nejčistší.
Bylo to pro mě vždy nesmírné utrpení, protože oba jen čekali, až mamka odejde z pokoje, aby mě zlobili.
"Že se na Tebe podívám?" vyhrožovával Jirka a pomalu se blížíval k zátarasu.
"Mamííííííí," volávala jsem zoufale.
Jenže, když mamka přišla, styděla jsem se to říci a vymyslela si tak raději nějakou ptákovinu, jako, že mýdlo dost nemydlí a podobně.
Sláva měl jiné choutky.
"Podívej se na mě," lákával mě a odhaloval lulína, "nebo řeknu mámě, že máš poznámku!"
Jenže, to já bych raději držela výprask!
Také se s oblibou v ložnici rvali a kde myslíte? No jasně - na mé posteli.
Když jí pořádně zdevastovali, to šlo, až na matrace, které rozházeli po celé ložnici, šli si pěkně lehnout a já musela svou postel vždy pracně dávat do pořádku, abych mohla také.
Myslíte, že jsem tyto ústrky mohla žalovat? Tak na to zapoměňte! Seřezali by mě jako psa. Žalování bylo u nás tabu. Dodnes to nedělám.
Dobře mě holt bráškové milí vychovali.
Nežaluji. Problémy řeším z očí do očí.