Everything changes

    Už to bylo pár dní, co za sebou vztekle zabouchl dveře mého bytu, a já věděla, že už se nevrátí. Jeho věci jsem naskládala do papírové krabice, když si pro ně nepřijde, pošlu mu je poštou. Jediná vzpomínka na něj, kterou jsem odmítala zahodit, byl stříbrný prstýnek s malým černým kamínkem. Dal mi ho k mým dvacátým narozeninám.

    Říkala jsem si, že se jeho odchodem moc nezmění, ale pletla jsem se. Musela jsem si zvyknout na spoustu věcí. Na prázdnotu kolem mě. Chyběl tu on, jeho zvyky i zlozvyky. Věci, co jsem na něm milovala i nesnášela.

    Už tu nebyl jeho příšerný francouzský přízvuk, když telefonoval do zahraničí pracovnímu partnerovi francouzsky. Nebyl tu ani jeho modrý budík, který bych pokaždé nejradši vyhodila z okna. Začal zvonit vždy ve chvíli, kdy moje sny byly nejkrásnější, a do ticha časného rána vyhrával úvodní melodii ze Šmoulů. Už jsem po návratu domů nezakopávala o jeho rozházené boty hned za dveřmi ani jsem v nohách postele nenacházela jeho poskládané prádlo, které pravidelně zapomněl uklidit.

    Když jsem otevřela skříňku se sladkostmi, nevítaly mě zářivě růžové obaly jeho oblíbených žvýkaček. V koupelně mi nepřekážela pěna na holení, jež nádherně voněla. V obýváku jsem se při zalévání kytek už nepopíchala o jeden z kaktusů z jeho početné sbírky. Vedle vany se dál nekupily časopisy o autech.

    Na lednici jsem neobjevila jediný vzkaz načmáraný ve spěchu známým rukopisem, ať jsem se soustředila sebevíc. V sobotu ráno mě nebudil zápach spálených vajec, jak se mi snažil udělat snídani do postele. Po bytě se nekutálely žádné florbalové míčky a v rohu vedle koštěte nestála oprýskaná zelená hokejka.

    Nikdo už mi nenadával, když jsem si koupila nový pár bot. Nikomu jsem nemusela zašívat staré ponožky, které přece byla škoda vyhodit. Nikoho jsem teď nedoprovázela na pracovní plesy, kde jsem stejně zůstávala sedět u baru, protože pro něj to byly spíš pracovní, než plesy. Nikdo už nekřičel moje jméno nadšeně do telefonu, když jsem po dvou zazvoněních zvedla sluchátko.

    Neměla jsem se s kým hádat, kdo vyzvedne naše neexistující děti ze školy - vtípek, který známí nemohli pochopit. Nikdo mi nevynadal, že jsem nenakrmila rybičku, ačkoliv to byla jeho chyba stejně jako moje. Nemohla jsem se těšit na páteční večery, protože mi tam chyběl náš rituál - masáž voňavými olejíčky. Bytem nezazníval Sinatra ani se na poličkách neválely ledabyle pohozené knihy od Dana Browna. Zmizely DVD se Scarlett Johansson.

    Neměla jsem s kým hrát žolíky, ačkoliv jsem vždycky prohrála, neměla jsem koho porazit v dámě. Neměla jsem koho peskovat, že nezamkl na dva západy, ačkoliv jsem většinou poslední přišla já. Tašky s nákupem jsem si musela nosit sama, na druhou stranu už to nebyl tak velký nákup. S košem jsem taky chodila jen já, ale nyní už to nebylo potřeba tak často. Chyběl mi parťák na domácí karaoke, ale aspoň si už sousedi nestěžovali na hluk.

    Chyběla mi část mě, avšak dobře jsem věděla, že není ve špatných rukou. Staral se o ni on, aniž by to věděl. A já si pomalu zvykala na to, že on už se nevrátí.