Koňáci Pulda a Burda.

Koňáci Pulda a Burda.

V mém rodném městečku v době mého dětství působilo stále ještě několik soukromníků s povozy taženými koňmi, neboť vládou slíbená mechanizace venkova se dostavovala jen sporadicky.
Jedním z nich byl i starý soukromník Pulda, který rozvážel uhlí do domácností, za pomoci vozu taženého koněm Karlem. Při rozvozu paliva mu asistovala jeho žena, která se starala o administraci a evidenci dodávek, zatímco on vykonával hrubou fyzickou práci, uhlí bylo třeba naházet lopatou z vagónu na povoz a při dodávce zase shrnout dolů. Oběma dohromady bylo asi 170 let, neboť jak se pamatuji, slavili s velkou slávou svoji diamantovou svatbu a oba trpěli pokročilým stádiem sklerózy, obvyklé to choroby stáří.
Tato nerozlučná dvojice kroužila tedy městečkem v povozu naloženým hnědým uhlím, obvyklým palivem té doby, zásobujíc domácnosti na zimu. Povoz byl vybavený boudou z térového papíru s okénky ze slídy, která měla chránit posádku před nepohodou.
Kůň Karel byl dobromyslný valach, v mládí míval světle šedou barvu, která se postupem času, hlavně vlivem působení mouru z uhlí, proměnila na černě – šedou.
Soukromník Pulda byl známý sprosťák a při komunikaci se zákazníky neváhal použít hrubšího slova, byl si totiž vědom, že palivo je žádaným artiklem a má strategický význam.
Někdy po nás i šlehl bičem, když jsme se pověšeni vzadu na vůz snažili svézt zadarmo.
Jak už bylo řečeno, oba trpěli sklerózou, a tak se stávalo, že docházelo k přehmatům při udávání dodávek.
Pulda obvykle zastavil povoz před domem, zaklepal bičem na okno a k vykouknuvší osobě pravil: „Tak Vám vezeme uhlí, milostivá paní.“ Ve většině případů se setkával s kladnou odezvou, někdy se však stalo, že oslovená osoba odpověděla: „Už máme, pane Pulda, byli jste tu minulý týden.“ V takovém případě se Pulda neudržel a zaklel: „Tak nám vyližte p… ,
vyjó Karle.“ Prásknul bičem a povoz se vydal na další cestu.

Dalším soukromníkem byl bývalý sedlák Burda, který bydlel v chátrajícím statku na samotě asi dva kilometry od městečka. Byl starým mládencem, sám a jedinou jeho láskou byla kobylka Fuchsa, u které někdy spával v maštali, jediný jeho majetek a zdroj obživy. Před válkou patřily ke statku rozsáhlé pole a louky, po převratu ale odmítl vstoupit do družstva, a tak mu byl majetek postupně zabavován, na polích nyní hospodařilo místní JZD a Burdovi zůstaly jen některé jílovité louky na březích starého ramene řeky Labe.

Burda spolu s kobylkou vozili tedy řepu, brambory, písek a vůbec všechno podle sezóny a potřeby místních obyvatel. Kobylka Fuksa byla velmi chytré zvíře, dokonale znala zvyky svého pána a bez vyzvání zastavovala před každou hospodou, celou trasu znala zpaměti i se zastávkami a vždy trpělivě čekala, až se Burda vrátí, nasedne a řekne: „Hyjó.“

Zlým vtipem místní mládeže bylo vypřahání kobylky čekající na pána, stávalo se občas, že Burda zmožený alkoholem vylezl v noci na kozlík řekl hyjó a usnul, kobylka se dala do pohybu a zamířila k domovu, bohužel bez vozu se spícím Burdou, který tak strávil noc na kozlíku pod širým nebem a milá kobylka se zastavila až doma v maštali.
Ráno potom mašíroval Burda pěšky na statek a šlehal kolem sebe zlostně bičem.

Burda se dokonale vyznal v koních, znal všechny rasy a plemena, svoje znalosti uplatňoval
i na lidech, ženy zásadně označoval podle barvy vlasů v koňské hantýrce, takže pro něho každá žena byla jen Rappa, Fuksa, Braun, atd.., značně ho mátly v té době začínající módní přelivy, pro které neměl označení, a proto je jednotně nazýval Šiml.

V šedesátých letech se na něho usmálo štěstí, do městečka se začali hrnout Pražáci toužící po výstavbě chat, a tak jim kus po kuse prodával neúrodné louky, utržené peníze potom systematicky propíjel v místních hospodách. V opilosti nám vyprávěl, jak v první světové válce sloužil na italské frontě a obsluhoval strojní pušku, své výjevy podporoval scénickým vyjádřením, zalehával v parku na trávu a za pokřiku: „Ta ta ta ta ta“ demonstroval, jak to tenkrát bylo, ukazoval prstem k nebi a říkal: „Už tam na mne čekaj, co sem je všechny pobil,“ jindy zase rozjařený alkoholem tančil zvláštní tanec námi zvaný Koňský dupák.

Na nás děti byl ale hodný a jeho kobylku měli všichni moc rádi.

Pak se stalo, že se dlouho nezastavil, jak jsme se později dozvěděli, snažil se ji léčit nějakými bylinkovými odvary a odmítl ji dát na nucenou porážku. Navzdory veškeré jeho péči kobylka zdechla.
Krátce potom se znova objevil v městečku, a opitý na mol, nám dětem vysvětloval:
„Ten kůň nechcípnul, ten umřel.“

Potom jsme ho už nikdy neviděli, náhle zemřel, svou kobylku přežil asi měsíc.