Návštěva u pana profesora

Pan profesor Vacek je v důchodu už jedenáct let. Ve velkém starém bytě zůstal sám. Jediná dcera žije v Austrálii a dvakrát do roka pošle otci pohled – na jeho narozeniny a na Vánoce. Vždycky, když profesor vyndává pohled ze schránky, řekne si polohlasem: „Karlíku, jak sis ji vychoval, takovou ji máš.“ Pohled zastrčí do kredence k těm ostatním a úhledně je vyrovná.

Pytlík s tabákem a nádobíčko k lulce má hned vedle sebe. Navyklým pohybem napěchuje tabáček a usedne do svého oblíbeného křesla. Žádná televize, žádné noviny – v téhle domácnosti nic takového nenajdeme. Pan profesor Vacek si zakoupil nový poklad v antikvariátu: Aristoteles – metafysika, poetika a rétorika. Rozsvítil stolní lampu, jemně potáhl z lulky a otočil první stránku knihy.

Zazvonil zvonek.
„Nejsem doma,“ řekl si pro sebe.
Zvonek zazvonil třikrát za sebou. Pak ještě jednou dlouze. Velice nerad knížku zavřel a přišoural se ke dveřím.
„Kdo je tam?“
„To jsem já.“
„To jste vy, Blaženko?“ pan profesor poznal sousedku po hlase. Otevřel dveře.
„Co se vám proboha stalo?“ málem překousl lulku. „Proč tu stojíte nahá?“
„Zabouchly se mi dveře...“ plačtivě špitla.
„Tak pojďte rychle dál, než nás... tedy VÁS, někdo uvidí. Budu dělat, že se nekoukám... Zatím vám přinesu župan a pak vymyslíme co dál.“ Pan profesor pobíhá zmateně po bytě. Už se nešoural, opravdu pobíhal.
„Mně je to tak trapný,“ naříká Blaženka. Snaží se skrýt to nejnutnější, ale má jen dvě ruce. Na horní partie by stejně potřebovala ruce o dost větší.
Pan profesor župan konečně našel, k Blažence nacouvává a přes rameno jí ho podává. Vypadá to sice, že mravnosti učinil zadost – ale jen do chvíle, než Blaženku v celé její kráse neuviděl v zrcadle. Rychle se zadíval do stropu, ale bylo už pozdě. Pan profesor z lulky mocně zabafá v domnění, že se tím snad uklidní.
„Pěkně se Blaženko v klidu oblečte, já se zatím uklidím do kuchyně.“

Postavil na čaj.

„Co to tady tak krásně voní, pane profesore?“
„Šípkový čaj, Blaženko. Ten je na leknutí nejlepší. S chutí si ho dám s vámi.“
„Asi jsem vás pořádně vyděsila,“ poprvé se usmála.
„To víte, čekal bych všechno možné... ale na tohle jsem opravdu připravený nebyl,“ povídá pan profesor a pořádně se napil ještě horkého čaje. Bolest spáleného rtu ho zklidnila dokonale. „Jak se vám to vlastně stalo?“
„Chtěla jsem jít do sprchy, ...no a taky dát přede dveře ještě boty. Kukátkem jsem na chodbě nikoho neviděla, tak jsem myslela, že na tu vteřinku... blbej průvan... Jé, vy tady nemáte televizi, že ne?“
„Ne.“
„Nenudíte se? Sám... a bez televize?“
„Mám Aristotela.“
„Vy máte psa?“
Pan profesor Blažence podal knížku.
„A jó... sem blbá. Vy hodně čtete, že jo?“
„Baví mě to.“
Blaženka se rozhlíží po starém bytě, přeplněném knihami. „Tohle všechno jste už přečet?“
„Asi ano, ale můžu začít klidně znova. Některé knihy mám tak dlouho, že si na ně nevzpomínám,“ řekl s trochou nadsázky.
„Můžu si od vás zatelefonovat?“
„No samozřejmě... vidíte, vždyť vy potřebujete zámečníka.“
„Brnknu příteli, to přijde laciněji.“ Blaženka vyťukala číslo. „Matěji? Ahoj, potřebuju vložku... co? Né... do dveří. Ale hned, prosím tě. Jsem tu u souseda úplně nahá. ...Neřvi na mě, já za to nemůžu, zabouchla... Ale né, do souseda... hlavně přijeď  s vložkou, já ti to pak vysvětlím. Tak pa... Jo, hned teď, sakra. Pa.“ Blaženka zavěsila s omluvným pohledem. „Nezlobte se, on je Matěj trochu natvrdlej, ale jinak je hodnej.“ Na kredenci si všimla malé fotografie v rámečku. „Tohle byla vaše paní zamlada?“
„To je moje dcera. Žije v Austrálii s narkomanem, majetek odevzdali sektě Východ Slunce."

Nastalo trapné ticho. Profesor Vacek přešel k oknu a zahalil se dýmem z lulky. "Taky je natvrdlá, ale jestli je hodná, to nevím, ...adresa neznámá, už jsem ji patnáct let neviděl...“