Kam stopy odvály můj svět

… a protože mi už všechno přerůstá přes hlavu, má bolest je širší než obsah povinné četby, co na mne hledí z papírů jen kousek ode mě … budu teď vyprávět svůj příběh …
Měla jsem sedm let, končila druhou třídu, když mi naši oznámili, že se z Brna budeme stěhovat k babičce do Zlína. Ve škole jsem byla oblíbená, tvořila si přátelství, měla svůj pokoj a krásné dětské sny. Jenže naši neměli žádné peníze a navíc jako astmatik pro mě Brno nebylo vhodné. Hnáni lepší budoucností mi sebrali domov. A já se ze začátku do Zlína moc těšila, s bývalými spolužáky jsem si vyměnila adresy i telefonní čísla … dvanáct let jsme se poté neviděli.
A já nebyla dobře uvítána v nové škole. Nadávali mi, smáli se, že jsem tlustá, nechtěli se se mnou kamarádit. Bylo mi to líto, neznala jsem to. A tak jsem se uzavřela do světa panenek. Stavila jim nádherné pokojíčky a nepřála si nic jiného, než další kusy dlouhovlasých slečen. A pak přišly knížky … fantasy … a já už si plula v jiném světě, než byl ten skutečný. Neubližovala mi jen škola. A vlasy panenek vstřebávaly slzy, když se mí rodiče hádali, házeli po sobě nevím co a každou chvíli nám hrozili exekucí. Nezapomenu ani na babičku, která díky nenávisti, kterou vedla k mému otci, dělala vše proto, abychom si druhé patro neopravili. A tak jsem od té doby už nikdy neměla svůj pokojíček. Pět let jsme bydleli v jedné místnosti. A můj vnitřní svět byl jediným místem, kam jsem mohla utíkat.
A jednou přišel táta s tím, že si vyhlídl nový dům asi třicet kilometrů od Zlína. Ta vesnice se jmenovala Pašovice a dům to byl strašný. Bez vody, dvě místnosti, ve kterých žila skoro devadesátiletá žena. A sotva jsme si zvykla na Zlín, začali jsme opravovat tohle. Jezdili sem každý víkend, bourali, makali … a já si tady měla hledat nové kamarády. A opět ten samý problém. Ano, podařilo se mi seznámit se se spoustou lidí, ale z počátku jsem trpěla, opět narážky, pomluvy a divné chování. Nechtěla jsem tam bydlet.
Jenže v jedny jarní prázdniny se mi rodiče rozhodli být tam celý týden. A já najednou zjistila, že to tady přeci jen není tak zlé, nějaké kamarády jsme měla a tak se stalo, že můj zadek vstával každý den o hodinu dřív a začal dojíždět do Zlínské školy odsud … a od té doby už náš pokojíček ve Zlíně jen chátral, babička stárla a začínala se u ní víc a víc projevovat Alzheimerova choroba.
A tak jsem dvanáct let žila v průchozím pokoji. Za domem jsme měli dřevěný záchod a vanu nastěhovali do kuchyně, kde si pod kotlem každý večer ohřívali vodu. Elektrika se nám přepálila hned v začátcích a mí rodiče už nikdy nenašli peníze na to, aby ji pořádně opravili. A tak nám doslova visela na drátkách. Občas nám zastavili vodu nebo i tu nemocnou elektriku, někdy přišli exekutoři a pokoušeli se nám sebrat televizi, počítač a tak, ale mamka ji vždy někde schovala …
Když jsem měla asi deset let, to jsem zapomněla zmínit, zemřel mi strýc. Zemřel v Chicagu, kde pil první ligu, dokonale se zadlužil a hrozilo snad, že jeho dluhy budou vymáhat po nás. V závěru jeho tělo dopravili sem, aby teta zakázala jeho pohřbení v rodinném hrobě.
A já si pomalu nacházela kamarády v Pašovicích, naši se hádali až to možné nebylo, peníze neměli a na spoustu věcí si občas stále půjčovali.
No a když už to bylo moc akutní, odjel taťka pracovat do Rakouska. Napřed to vypadalo skutečně dobře, ale časem jen obyčejný plat, ze kterého jsme sotva vyšli. A v této době začaly mé první velké potíže s maminkou.
Nemohly jsme najít společnou řeč. Dnes už jí nevyčítám zákazy a křik za občasné špatné známky, ale některá slova od ní mne velice bolí. Jsem člověk citlivý, vnímavý a nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit. A často jsem byla prezentována jako největší mrcha pod sluncem. Mylsím, že to prostě byly hysterické záchvaty, protože jsem jedináček a ona měla tendence mi až přespříliš dávat najevo, že ona je pán.
A já dál měla své knížky, panenky a do toho ještě příběhy. Psala jsem jak divá. O první lásce, o nedorozuměních doma, o všem, co bylo kolem …
A tak začaly mé první literární úspěchy a neúspěchy a já si začala prosazovat svou cestu. Do toho mě pronásledovalo všetečné kreslení. Všechno jsem „otiskla“ na papír a jako v mapě často hledala správnou cestu dál …
A dodnes se ptám, kudy jí dál. A dodnes to nevím. Otec se vrátil z Rakouska a vše bylo při starém. Do toho všeho mamkou jednou i zbil. Myslím, že ji i škrtil a zamkl doma. Do jejich vztahu nikdy neuvidím, protože na druhou stranu byl můj táta a doposud i je, super chlap, který se hodí pro každou srandu … nikdy minic strašlivě nezakazoval a já z něj přesto měla respekt. Často jsem mu psávala, když po mně mamka křičela, aby mi pomohl. Ale on obvykle jen mlčel. Až teď, kdy brzy budu mít dvacet dva, mi občas vylije srdce s tím, co jej mrzí a štve a já vím, že mí rodiče si nikdy nebudou rozumět pro své odlišné povahy, pro umění přehánět, jeden slovně, jeden v hlavě … jeden hračička jeden na všechno hrrr … ale neposlouchají mě. A já o tom mluvila i s psycholožkou, museli by tam jít oni. Nikdy nepřijdou … a já den co den poslouchám jen to, co taťka provedl a co mamka udělala špatně a připadám si jako němý rozhodčí. Bolí mě to, ale nedovedu s tím nic dělat. Oba jsou mí rodiče, oba je mám ráda a v závěru jim můžu říct cokoliv, stejně je to jako házet hrách do zdi. Jen mě někdy jejich křik moc bolí …
A tak jsem po devítce chtěla jít na malířství, ale protože bych prý byla jen cirkusák a šašek, vedly mé kroky na gympl, kam jsem se nedostala o 1,53 bodů. Sice tam na mě čekala matematika a nenáviděná fyzika, ale také něco jako výtvarný seminář. To bohužel na ekonomce v oboru cestovní ruch nebylo. A zbyly mi jen nějaké směšné hodiny češtiny a nějaká ta angličtina. Ostatní předměty jsem musela protrpět, učebnice do ekonomiky nebyla po půlroce použitelná, z účetnictví jsem málem propadla.
A když došlo k druhému pokusu jak vydělat peníze a táta odletěl do Anglie, roztrhl se můj pubertální i emoční vzdor. A hádky s mámou neměly konce. Ve třídě byly dívky doslova z vyšší společnosti a já si s nimi neměla o čem vyprávět, toužila jsem po nějaké spřízněné duši, ale nikdo se nenacházel. Všude jsem byla lichá a mé názory na svět byly krutě mimo můj kolektiv.
A pak přišly noci plné alkoholu, cigaret … já dodnes nepochopím, že přes četné chlapy jsem s nikým nezašla až k sexu. Však i tak s emá pověst brutálně podkopala. Dělala jsem bordel, přiznávám se. Co jsem nesměla bylo děláno dvakrát. Za to, že je táta pryč, za to, že jsem se styděla někoho pozvat domů. Za to, že má maminka ani za mák nechtěla pochopit mou osobnost.
Na druhou stranu to bylo jedno z nejkrásnějších období mého života. Vyhrála jsem pár literárních soutěží a rozšířil se mi okruh o kamarády. Měla jsem s kým jít do hospody a pár z nich se přidávalo v mých „extempore“.
A pak jsem se potkala s Honzou. Byl o půl roku starší jak já a mně bylo sedmnáct. Byl to můj první kluk. Přísahala jsem mu, že s jiným už nebudu. Chodili jsme spolu čtyři roky … a prožili toho obrovské množství. Bohužel Honza hodně pil. Co jen se mi navyváděl za trampoty. Hrál automaty a nevím co. Jak já často plakala. Ale mělo to jednu výhodu, já se odnaučila dělat „špatné věci“ a jen učila Honzíka žít. A až se mi to povedlo, našel si práci a byl z něj milý kluk, tak já jej opustila pro jiného.
A teď vím, že sice Honza byl darebák, ale měl mě moc rád. A já, abych byla s druhým, navymýšlela jsem si na něj hrozné množství věcí a teď mne to hrozně mrzí. Můj nový přítel je moc hodný a všechno, já jen svou vinu za předchozí vztah nikdy nepřestanu cítit.
Mé mamince hrozí operace zad, poněvadž nemá asi dva obratle a šíleně se jí křiví páteř. Co se jen nachodila po doktorech a ti ji jen posílají od jednoho druhému a bohužel jí asi nic kromě téhle operace nepomůže. Jednu už má za sebou a do srdeční, ale já tomu moc nerozumím. Na mne padá tolik věcí, že jen těžce si pamatuji všechny odbornosti.
No a protože s emi otevřely oči, přišla jsem k rozumu a navíc babička vyžaduje čím dál větší péči, vrátili jsme se před několika týdny zpět do Zlína. Teda spíš, já zde již bydlím, naši ještě opravují ostatní místnosti. Den co den se starám o nemocnou babičku,chodím na brigádu a přes týden jezdím do Brna na Masarykovu univerzitu – můj jediný velký životní úspěch – filozofická fakulta obor český jazyk a literatura.
A je mi smutno, proto tohle píšu, protože jsem opět opustila svůj domov. I když jsem ze začátku v Pašovicích nebyla ráda, ty vzpomínky a mé srdce tam zůstane napořád. Pro mne to tam bude vždycky domov.
Jsem unavená, nadřená a smutná. A pořád hledám smysl života. Svou vinu nesu si v srdci a má minulost mne nenechala netečnou. A zítra jdu na odpolední a v pondělí v sedm ráno nástup do práce v Brně, abych za týden mohla ještě nastoupit do druháku a měla se za co dostat domů …