Okno

Okno

Díky té na pohled jednoduché a obyčejné věci máme přehled o tom co se děje za zdmi našeho malého světa. Ten svět my s oblibou nazýváme byt, dům, pokoj, dokonce i domov.
Okno.
Okno. Taková obyčejná věc. Díky oknu je v místnosti světlo. Díky oknu je v místnosti teplo, které skrz něj posílá slunce. Díky oknu vidíme svět.
Pokud máme okno zavřené, můžeme se dívat v poklidu ticha, na svět kolem nás. Na chodce, kteří jdou z jednoho konce okna (kam nám dovolí jeho hrana dohlédnout), na druhý konec okna. Pokud máte štěstí a vidíte třeba lavičku, nebo dokonce zastávku, můžete pozorovat i lidi, kteří stojí na místě. Tím pádem máte větší možnosti pozorovat. Můžete také přemýšlet co ten, nebo onen člověk dělá, kam asi jde, nebo na koho čeká. Například tamtem pán. Má na sobě dlouhý plášť, čímž si můžeme myslet, že jde o někoho kdo se snaží ukázat, že patří do jiné společnosti, než my obyčejní lidé co nosíme bundy. V ruce má aktovku a pohledem se stále rozhlíží po obyčejných lidech, kteří ho míjejí a svým upřeným pohledem jim dává najevo, že je víc než my ostatní. Nebo ta paní co stojí vedle něj. Ta její křiklavě žlutá bunda a rudě červené kozačky ji pro nás ostatní řadí do kategorie příliš snaživé sekretářky, nebo prostě jen ženy, která je blázen do barev. Ale je tu ještě její zelený kufr. Takže blázen do barev.
Občas kolem zastávky proběhne běžec. Oblečený v přiléhavém trikotu a čelenkou na hlavě. Trikot ukazuje jeho, nebo její krásně cvičené tělo. Čelenka zastydlý romantismus, kdy se běh provozoval v modrých teplákových soupravách, kde tepláky měly gumu na nohavici, aby se nevytahovaly necudně až k lýtkům. Ale také může být ten běžec oblečený uplně normálně a pouze se snaží dohnat autobus, který právě zavřel dveře a jeho řidič se směje do zpětného zrcátka na opozdilce. Nejspíš nezastaví a až na další zastávku se tím bude dobře bavit. Mají to, ale velice pestrý život tihle řidiči.
Ale ně každý má to štěstí, že by se mu před jeho oknem dělo něco takhle záživného. Nemá lavičku s milenci, opilci, nebo bezdomovci. Nemá zastávku. Nemá třeba ani žádnou cestu, která by lemovala alespoň něco, když už ne dům, ve kterém jeho okno postavili.
Někdo může mít před oknem třeba jen les. Stromy kam se podíváš. Vpravo, vlevo. Uprostřed. A potom je jedno jestli jsou listnaté, nebo jehličnaté. Bydlet v takovém klidu je také krásné. Třeba je mezi stromy i někde schovaný potůček. Na prvním stromu se mohou bavit veselým šňořením ptáčci. Ráno si prozpěvovat, odpoledne se hádat o potravu, nebo o tom kdo má zamést v hnízdě a k večeru Vás zpěvem pomalinku ukolébat ke spánku. Také můžete mít takové štěstí, že pokud byste náhodou to okno otevřeli, (ale proč by to někdo dělal) dosáhnete na ovoce, které roste na nejbližším stromě.
Ale ani to se Vám nemusí poštěstit. Takový krásný výhled, jako popsaný ve středně krátké povídce. Les, kopce, potůčky.
Pokud nemáte z okna výhled ani na jednu z našich dosavadních představ, byla by tu ještě jedna. Ale potom bych opravdu už nedoporučil otevírat okno. Vy se totiž také můžete dívat oknem na staveniště. Ano čtete dobře. Na staveniště. A to je potom rodeo, pokud si dovolíte otevřít okno. Ihned po ránu Vás probudí velice čirý ruch. Lidé v montérkách a světle oranžových helmách všude kolem. Pokřikují na sebe cosi o něčem. Nosí věci sem a tam. Šroubují, vrtají, řežou, bouchají kladivem. Vezou se na hlasitých vozících, kterými přavážejí železné tyče. To potom doufáte, že jim nic z toho nevypadne, protože po ránu by to bylo ale setsakramentské probuzení. Takové rynčení kovových tyčí o sebe by bylo jako kdyby Vás někdo ve spánku potichounku přenesl do srdce zvonu a to těsně před dvanáctou hodinou. No hrůza. A pokud se Ti lidé v legračních helmách snaží postavi barák, který je ještě vyšší než ten Váš, tak se Vám také může stát, že už neuvidíte ranní východ slunce, kvůli kterému jste si tento byt přeci pořizoval. Hluk, stín. A pohled na práci. No tak toto okno bych si nepřál. A nepřál bych ho ani nikomu z Vás.
Tak vidíte, je mnoho oken a každé se dívá uplně jinam. Mohli bycho obejít desítky lidí, nebo i stovky a přeci by každý z nich měl jiný pohled ze svého okna. Každý by viděl jiný výjev. Někdo by byl rád, někdo by nadával a někomu by to bylo uplně jedno.
Jako mě.