Bezprizorní Ruda

V Krasnicích jsme od obce koupili chalupu. O pár let později jsem se v hospodě dověděl pohnutý osud bývalého nájemníka. Stručně řečeno: rozvedený, zadlužený, exekutorem vykopnutý na ulici. Nebudu zdržovat popisováním jak a proč jsem Rudu hledal, důležité je, že jsem ho nakonec v Praze našel.

Ležel na lavičce blízko metra na Palmovce, přikrytý smradlavým obřím kabátem, na hlavě noviny. Měl jsem vypracovaný systém jak ho přimět k rozhovoru a přitom nevyplašit. Sedám si na vedlejší lavičku, vyndávám dva lahváče a dvě housky se salámem. Do jedné se s chutí zakousnu. Lahváčema zacinkám, ...noviny se rozhrnuly. Vousatý a rozcuchaný si konečně sedl, vizáž něco mezi čtyřiceti a šedesáti.

Začal mi hned tykat: „Kámo, nemáš cigáro?“
Vysunul jsem jedno z krabičky, ale stále sedím na místě. Jen ať si pro cigáro přijde sám, nesmím se vnucovat, to by ho vylekalo.
Pomalu se zvedá a šourá ke mně. „Šéfe, …a pivko… by nebylo?“ Přisedl si.
„Vede se?“ Volím krátké otázky.
„Na hovno.“
To jsem se toho dověděl… Mlčíme. Přisunu k němu lahváče s houskou. Housku nezaregistroval, ale víčko z piva srazil jednou ranou o hranu lavičky.
Ukážu na něj pivní lahví: „Ty jsi Ruda Páleníček.“ Ruda si polil bradu i svetr.
„Vo co ti de?“ podíval se na mě úkosem.
„Neboj, nejsem polda. Bydlíme v tvým baráku v Krasnicích. Ty jsi tam nedávno byl a když jsi utíkal, tak ses pořezal, ne?“
Zdvihl se z lavičky, položil prázdnou láhev, sebral housku a šourá se pryč. Vyndávám flašku rumu (nepančovaného) a cinknu s ní o mého lahváče. Otočil se.
„Že bych trochu koštnul?“ ukáže na rum.
Rum pro jistotu strkám do papírového pytlíku kvůli policii. Rudovi povolím jen dva doušky, pak už bych se nedověděl nic.
„Jak ses, Rudo, bez peněz dostal do Krasnic?“
„Vlakem.“
„Zavřenej na hajzlíku, nebo jak?“
„Vlezl jsem si v prázdným kupé pod lavici. Lidi, co si tam přišli sednout, o mně vůbec nevěděli.“
„Ale to jsi musel bejt špinavej jako prase.“
„Já jsem prase, tak je to jedno.“
„Rudo, kdy ses vlastně naposledy cítil jako člověk?“
Rudovi zvlhly oči a z nosu mu teče nudle: „Když mě máma před spaním četla Honzíkovu cestu,“ zamumlal, sotva mu bylo rozumět a pořádně si přihnul rumu.
„Hele, Rudo… hledám tě dlouho a všude. Chtěl jsem se ubezpečit, že jsi na naší půdě byl ty. Nechci, abychom se báli… hlavně o děti, rozumíš?“
Ruda kýve hlavou, že rozumí. „Ale máte tam BYTOSTI.“
„Cože?“
„Krasnice jsou přesný střed trojúhelníku.“
Už je to tady. Rum začíná účinkovat.
„O jakým trojúhelníku je řeč, Rudo?“
„Bermudský trojúhelník znáš, ne? A já mluvím o krasnickým trojúhelníku...“
(Už se nedivím, že v krasnické hospodě dostával přes hubu, když znovu a znovu začínal svoje povídačky o "bytostech".)
„Rudo, můžu ti nějak pomoct?“
Koukal na mě nepřítomným pohledem: „BYTOSTI mě nedostanou! Byl jsem jim to v Krasnicích říct... porval jsem se s nima v baráku na půdě!“
Nechal jsem mu na lavičce igelitku s jídlem a nějaké peníze.

_______________

P.S. Rudu Páleníčka jsem od té doby neviděl, bude to už pět let. S "bytostmi" hraju na půdě mariáš, ale něco tak příšernýho jste asi neviděli...