Trrrm (15)

Zvláštní týden, možná až moc stereotypní, stejně jako dřív. Ráno do školy, přijít domů, uskutečnit něco jako snahu o učení, do večera zkejsnout na facebooku a jít spát. Pátek mi naštěstí trochu zpestřil John, když se do mě zpětně pustil za moje pondělní neohlášení. Po dlouhý době jsem se zase pořádně zhádali. Táta na nás koukal dost zvláštně, asi si myslel,že jsme se za těch pár dní usmířili. Nebyl vlastně tak daleko od pravdy, ale bylo lepší, když nic nevěděl.
Večer se ze sebe snažím trošku udělat člověka, chceme s Effy zajít stejně jako dřív do naší malý vesnický hospůdky. Krom toho, že se snažíme naše vztahy zase srovnat na dřívější úroveň se tam mám setkat s Lukasem, aby mi předal další dávku „vitamínů“. Né, že už bych je všechny stihla spolykat, ale proto, že zítra odjíždí s partou kamarádů na 14 dní pryč a s tím množstvím v krabičce už bych na takovou dobu nevystačila. Effy o tom samozřejmě neví, protože:
1) dala by si to celý do špatný souvislosti,
2) chtěla by na Lucase kontakt, protože by se jí určitě líbil,
3) dala by si 1+1 dohromady a bylo by jí jasný, že si od něj neberu jen vitamíny.
Scházíme se stejně jako za starých času na rohu našich bloků a v klidu se ploužíme do hospůdky. Před vchodem se stihneme pohádat, kdo tam půjde první, protože ani jedna z nás nemá ráda pohledy ožralů uvnitř. Zasedneme stůl vzadu v rohu, ke kterému nikdo nechodí už proto, že je to daleko jak k pípě, tak k záchodům. Mezi tím co obsazuju stůj obstarává Effy pivo. Oproti mě vypadá o dost starší a s porozepnutou mikinou nikdy s kupováním alkoholu problém neměla.
Při třetím pivě začínám cítit, že se ze mě občas vypadne něco, co jsem zrovna nepotřebovala a tak si dám radši na chvilku pauzu. Vlastně, chtěla jsem dát, ale jakmile jsem jedno dopila, bylo na stole další. Docela mě zachránila Lucasova smska Jsem před vchodem.
„Kdo je to?“ Drcne do mě nohou pod stolem, když vidí jak se uculuju.
„Brácha, skočím za ním na chvilku ven, hned jsem zpátky,“ zvednu se snažím se nezbourat nic kolem sebe.
„Kdo?“ Koukne na mě nevěřícně.
„John, pak ti to vysvětlím,“ mrknu na ní.
Před východem se ještě párkrát nadechnu a doufám, že mě to trochu probere, nepotřebuju aby mě zase viděl nalitou pod obraz. Když odevřu dveře dávám si dost velký pozor na to, abych v klidu sešla všechny tři schůdky který vedou ven (docela by mě zajímalo, jakej blbec tu hospodu stavěl).
„Ahoj,“ podívám se mu do očí a už teď vím, že s tím mám docela problém. Jen se usměje a podá mi zelenou krabičku.
„Díky,“ usměju se na něj.
„Říkal jsem ti, že ti pomůžou,“ vrátí mi úsměv, „hlavně si jich vážně neber víc, pokud přestanou zabírat, jen je jednu noc vynech a bude to zase ok jasný?“ Probodne mě pohledem. Jen přikývnu, nechci se zbytečně pouštět do řeči, nejsem si zrovna moc jistá že mi mě pusa poslouchala přesně tak, jak zrovna chci.
„Fajn, tak já mizím. Užijte si večer,“ přejede mě celou pohledem a zmizí za rohem.
Ještě po pár minutách se mi klepali nohy, docela bych uvítala, kdyby mě setkání s ním přestalo házet do takový stavů. Effino vyzvídání o Johnovi to ale poměrně rychle zastavilo, už jenom díky tomu, že do něj byla udělaná od první chvíle co ho viděla a já jí celou dobu tvrdila, jakej je to idiot. Bylo docela těžký přiznat jakej opravdu je takhle nahlas, dělalo mi poměrně problémy přiznat si to i uvnitř sebe.
Kolem jedný ráno se rozhodneme doploužit se domů, štěstí že to není daleko, nevím jak dlouho by mě ještě nohy nesly. Poprvé za tento týden ulehám do postele s tím, že jsem fakt unavená, chvilku sama sebe přesvědčuju, abych na ty modrý oči nemyslela a spala. Čekám na ten moment kdy v klidu usnu a nebudu myslel na nic, ani na něj. Ale dneska se nějak opožďuje. Třeba je to tím alkoholem, tlumí jeho účinky, stejně jako když pijete redbull v vodkou – nikdy si nepřijdete tak opilí, ani tak naspídovaní. Natáhnu se po krabičce a vybavuju si, jak moc vážně mě upozorňoval na to, abych si jich víc na noc nebrala. Moje zvědavost ale nakonec zvítězila, co se asi projednou může stát – určitě nic…