Trrrm (16)

Ráno je mi až překvapivě dobře a mám nezvykle moc energie. Čekala jsem kocovinu, únavu a otáčející se svět, ale nic z toho naštěstí nepřišlo. Pomalu seskáču dolu ze schodů a když zjistím, že ještě oba dva chrní rozhodnu se udělat snídani rovnou pro všechny. Předpokládám, že táta s berlema si neudělá ani kafe, aniž by ho rozlil a jak ho znám, nebude s tím otravovat okolní svět. Naskládám hrnek s kafem i pochybně namazanou namazanou housku na tácek a odpochodují s ní do tátovi ložnice.
„Máš tu snídani,“ zašeptám a pomalu se zase odklidím. Ani nevím co mě to popadlo, prostě jen potřebuju něco dělat. No dobře, ale proč zrovna já, který byli vždycky všichni ukradení chce teď, v totální hyperaktivitě všem pomáhat? Je to zlý, když člověk nechápe ani sám sebe. Projdu kolem Johnova pokoje, abych zjistila jestli ještě spí, ale když zaslechnu hlasitou muziku dojde mi, že je vzhůru ještě dýl než já. On je totiž blázen, každý ráno dojde nejdřív do koupeny kde stráví minimálně půl hodiny (popravdě fakt nechápu co tam dělá, takovou dobu tam nejsem ani já), pak na sebe hodí ohoz a jde ven běhat (a to i v zimě – nechápu to snad ještě víc než dobu strávenou v koupelně). Teprve až po sprše, kterou absolvuje po náročném běhu zaleze do svého pokoje, otočí volume doprava a většinou už ani nevyleze. Nakonec si svůj plán s jeho snídaní rozmyslím a radši si zalezu k sobě. Po pár minutách mě Effy přemluví abych s ní jela nakupovat, nějak se tomu nebráním, je fajn zase zmizet.
Přes týden to zase taková pohoda nebyla, přijít ze školy a zajíst do pokoje je přes všechen bordel nemožný, protože táta na veškerý uklízení kašle – taky aby ne. Mám tak aspoň co dělat se svojí energií a odpadnu vždycky do postele dřív než si naplánuju. Každý pátek, když hlídací povinnosti převezme John (je to zvláštní když se na chvíli „povinnosti“ dítěte a otce vymění) vyrazím s Eff do hospody a vracím se skoro vždycky úplně mimo. Né, že bych měla ve zvyku se zlít pod obraz pokaždé co se dostanu k alkoholu, ale Lucasova přítomnost mě vždycky tak vykolejí, že to ani jinak nejde. Popravdě ani nevím, že ho tam baví chodit. Pokaždé přijde sám a pokaždé taky skončí na parketu s jinou holkou a na mě se jen úchylně usmívá.
Jsem docela ráda, když se s ním konečně setkávám na dalším předávání toho zázraku, popravdě – tak tak jsem s tím vyšla, ale to mu nehodlám říkat.
„Kolik jich chceš,“ prohlídne si mě odshora dolů a mile se usměje.
„To já nevím…záleží na tobě, za jak dlouho mě budeš „chtít“ zase vidět,“ zabodnu pohled do země.
„Ale notak, oba moc dobře víme že o dobu, která by odpovídala počtu tady ale vůbec nejde,“ prokulí panenky a popojde trochu blíž.
„Nechápu o čem mluvíš,“ ucouvnu nenápadně.
Zamlaská, „ale notak, lhát se nemá,“ jen zavrtím hlavou a probodnu ho pohledem.
„Vážně tě nechápu,“ ucouvnu pro jistotu ještě o kousek.
„Aha….jasně…takže, ty mi po…jak je to dlouho, po měsíci, dvou co na tom jedeš hodláš tvrdit že bereš jen jeden denně jo,“ přejede mi rukou po tváři a nepřestane ani když ještě o kus ucouvnu.
„Jo, to hodlám. Sám si říkal, ať si jich víc neberu,“ odseknu a sundám mu ruku z mích vlasů.
„Fajn, „usměje se stejně jako když ví, že na všechny ty holky žárlím k zbláznění, „takže já teď můžu jít, protože pokud je bereš tak jak říkáš, máš doma zásobu minimálně na týden,“ zapálí si a otočí se na podpatku.
„Tohle není fér!“ Zaječím na něj a opřu se zoufala o zeď ke které jsem před chvílí zmateně odcouvala.
„Ale copak není fér?“ Zahodí cigaretu a vrátí se zpátky, „že mám úplně pravdu?“ Položí ruce na zeď hned vedle mé hlavy.
„Jo,“ syknu ublíženě a zmateně se mu podívám do očí. Jen se hloupě usměje.
„Já mám ale vždycky pravdu víš,“ znovu mě pohladí po vlasech, „to si pamatuj,“ zašeptá a chystá se mě políbit. Bez přemýšlení mu uhnu.
Hlasitě si povzdechne. „Ty jsi asi úplně blbá co?“ Zadívá se na mě.
„Cože?“ Vyjeknu
„Tak chceš je nebo ne?“ Zachrastí krabičkou, pak si jí schová zpátky do kapsy a přitlačí mi ruce na zeď.
„Co to zatraceně děláš?!“ Vyjedu po něm. „Říkal jsi, že mi chceš pomoct!“ Snažím se vymanit z jeho spárů ale nemám proti němu sebemenší šanci.
„Všichni pomáháme hlavně sami sobě. Hrála sis na nedostupnou, tak jsem prostě musel najít způsob jak si tě omotat kolem prstu.“
„Tohle nemyslíš vážně,“ pokusím se mu vytrhnout, ale jen své sevření zpevní.
„Tak co, dohodneme se?“ Zamrká na mě.
„Ani náhodou,“ využiju situace, kdy si myslí že už jsem v klidu a vytrhnu se mu. „Nikdy rozumíš, nikdy!“ Zaječím až nechápu kde se to ve mně bere. Se slzami v očích od něj co nejrychleji zmizím.
Doma za sebou rychle zabouchnu dveře a s brekem se sesunu na podlahu.