Pětiletá Veronika, povoláním kuplířka

Od puberty mě pronásleduje zásadní myšlenka: jak být šťasný, ale přitom tím nepopudit lidi okolo. Jak se vůbec k tomu štěstí propracovat a nějak šikovně obejít neštěstí? A jde to vůbec? Je to v lidských silách?
Vytrhnu úryvek ze staršího dílka "...a stačila vteřina". Pro lepší pochopení oč zhruba jde, krátký úvod:

Osoby a obsazeni: Veronika - pětiletá "kuplířka", Tonda - psycholog (kamarád Martina), Martin - nevlastní otec Veroniky (vypravěč), Karel - zarytý starý mládenec, kamarád Martina (hajný), Lenka Novotná - matka Veroniky, pí doktorová - manželka Tondy. Celý dlouhý příběh - ZDE.

_______________________

Prostředí: horská chata v Krkonoších, leden. Na horách jsou všichni - kromě hajného Karla, kterého chce malá Verunka oženit s obsluhou lyžařského vleku.

"Já vám říkám, paní Novotná, že Veronika chce dát dohromady tu od vleku s Karlem," tvrdí Tonda cvokař.
"Jak jste na tohle přišel?"
"Sama Veronika mi to řekla. Vůbec se s tím netají, jak to má vymyšlený. Hraje s odkrytými kartami. Dokonce říkala, že vám to klidně můžu prozradit. Že ji - jako žena - určitě pochopíte." Tonda se napil z dvojky bílého.
Lenka vrtí nesouhlasně hlavou. "Jak naše pětiletá Verunka může dělat dohazovačku, když neumí napsat ani adresu?"
"Protože vaše dcera," doktor mává ukazováčkem ve vzduchu, "má IQ hodně vysoko. A já jsem vám to říkal hned. Karlovi vzala starou vyhozenou pohlednici s jeho adresou. Obrázek Karla vystřihla z časopisu Myslivec - i s článkem o něm. Je tam černé na bílém, že to je mladý vdovec. Že jste jí ten článek četla?"
"To je pravda," potvrdila Lenka.
"Vaše dcera, paní Novotná, splňuje celou škálu IQ. Karel bude mít hodně práce, aby se ze svatby s vlekařkou vykroutil. Vás s Martinem dala dohromady taky Veronika, to je veřejný tajemství. Podívejte… vezmeme si to pěkně po pořádku - a Veroniku budu známkovat jako ve škole: abstraktní inteligence za jedna. Veronika perfektně řeší problémy a úkoly s jednoznačnou odpovědí. ...Dál - praktická inteligence za jedna. To je nadání řešit každodenní problémy. Z různých alternativ Veronika vybírá tu správnou."
Začíná mě ten rozhovor zajímat. Zavřu knížku a sedám si k nim. Zatímco si nalévám vínko, doktor pokračuje:
"Sociální inteligence za jedna. Ona umí předvídat chování druhých. Podle toho pak s lidmi jedná. Dovede přečíst… ne lépe - VCÍTIT se do toho druhého. A poslední věc - emoční inteligence za jedna. Tohle kdo umí ovládat, tak je mistr nad mistry. Emoční inteligence, jako jediná, není závislá na IQ. Kdo má od přírody vysokou emoční inteligenci, tak je vlastně - podle mne - šťastný člověk. Emoční umělec s vysokým nadáním pro život, dalo by se říct. Je to schopnost s velkou přesností si uvědomovat sama sebe. Je to dovednost ovládat sympatie, empatie, nálady, smutek, optimismus… prostě vše, nač si v emocích vzpomenete. Je to i schopnost nacházet v sobě motivaci, vytrvalost, schopnost ovlivňovat svoji úspěšnost. Už jste se s někým takovým setkala, paní Novotná?"
Neudržel jsem se. Zeptal jsem se doktora cvokaře sám: "Tohle všechno, Tondo, cos tu vyjmenoval… to má být naše Verunka?"
"Jo, Martine. A kdybych ji mohl šoupnout na naše přístroje v ústavu, věděli bychom víc…"
"Tak na to se, Tondo, vyser," ujede mi sprostomluva. Paní doktorová na chvilku přestala sledovat televizi.
"Pane doktore, máme Veronice zakázat, aby se Karlovi pletla do života?" zeptala se Lenka.
"To v žádném případě!" ohradil se Tonda.
"Jak to?"
"Protože jsem sám zvědavý, jak to se zarytým samotářem Karlem dopadne," Tonda cvokař se jízlivě culí, "...anebo, co to udělá s Veronikou, když jí ta seznamka nevyjde."

________________________

Prostředí: hájovna

"Tak co, Karle, přišel ti od nás z Krkonoš pohled?"
Karel po mně loupnul očima: "Víš o tom něco?" V ruce drží pohledy dva. Jeden od nás, druhý od nějaké Petry Vackové. Na konci pohledu je její webová stránka a mail. Holka z hor, ale internetově dostupná. Sedám si k počítači. Ale co to? Karel mi to nerozmlouvá? Dokonce si bere židli a sedá si za mne.
"Martine, Martine… co mi to děláte…"
"Karle… neblbni. Já v tom nejedu! Vážně!"
"Tak kdo?"
Mlčím.
"Ještě řekni, že Veronika, ty vole."
Mlčím ještě víc, jestli je to vůbec možný.
"Martine, kdyby to nebyla tvoje holka, tak ji snad přerazím. Než se ti ta webová stránka načte, tak ti něco řeknu - Petře je dvacet šest, je rozvedená, bezdětná, má ráda přírodu, zvířata a hodný lidi."
Otočím se zády k počítači, čelem ke Karlovi. "Ty jsi hodil ručník do ringu, Karle?"
"Jo. Petra přijede v sobotu…"