Náš příběh

Je tomu 23 let, co jsem se rozešla se svým klukem, byla to první velká láska. Bylo mi 17 let, Pavel byl o dva roky starší. Byl na vojně, myslela jsem, že na něj vydržím čekat, ale poznala jsem jiného kluka. Nevím proč, ale nechala jsem se „ukecat“ a strávili jsme spolu Silvestra. Potom jsme spolu začali chodit, Pavlovi jsem to napsala, že se rozcházíme, že mám jiného.

   S Láďou jsme se po půl roce vzali, a do roka se nám narodil syn. Manžel byl hodný, pozorný, nějak jsem měla starosti se synem, za dva roky s druhým, tak mi ani nevadilo, že se trochu víc hádáme a moc si nerozumíme. Manžel byl dost žárlivý, čím byl starší, tím víc se to stupňovalo. Ale bylo to tak v normálu, v každém manželství jsou hádky.

   Taky jsem si kolikrát vzpomněla na Pavla, mojí velkou lásku, proč jsem ho opustila a ublížila mu. No, ale život šel dál, děti rostly, nějak to všechno uteklo a kluci byli dospělí a už mě tolik nepotřebovali. Začalo mi být smutno, manžel často nebýval doma, když už byl, tak to stejně nebylo ono, buď jsme se hádali, nebo jsme si neměli co říct.

   Jednoho dne mě napadlo, že bych mohla kontaktovat Pavla. Bála jsem se ale, že bych mu mohla rozbít rodinu, jestli je šťastný, a taky jsem měla strach, že jsem mu tenkrát ublížila a že by mě nechtěl ani vidět. Ale i přesto jsem se rozhodla, že ho najdu, jako kamaráda, abych zjistila, jak se má a co dělá.

   Dcera Martiny, mé velmi blízké kolegyně z práce chodila na školu ve městě, kde bydlel Pavel. Bylo to 200 km od našeho bydliště. Tak jsme Pavlínku poprosily, jestli by nezajela na uvedenou adresu a vyřídila vzkaz. Řekly jsme jí, že hledáme spolužáka. Na uvedenou adresu dojela, ale nikdo nebyl doma, tak na lístek napsala vzkaz, ať se mi ozve.

   Za pár dní mi přišla SMS, měla jsem hroznou radost, vůbec jsem se nemohla vzpamatovat.  Hned jsem odepsala, pak jsme si napsali trochu víc o sobě v e-mailu, no, a nakonec jsme si dlouhé hodiny volali.

    Jednou mi Monča, má nejlepší kamarádka, nabídla, že by mě vzala na výlet, kde jsem se měla setkat s Pavlem. Trochu jsem se bála, co na mě řekne, přeci jen jsem se za těch 23 let změnila. Kamarádka mi řekla, „Co když se do sebe zamilujete znovu?“, ale já jsem jí na to odvětila, že to není možné, že se to nestane. Tak jsme jednoho dne vyrazily na výlet do Č. Krumlova. Doma jsem řekla, že jedu s kamarádkou na výlet.

   Setkání po tolika letech bylo zpočátku zvláštní. Měli jsme si moc o čem vyprávět, po několika hodinách nám přišlo, jako by žádné roky neuběhly, že to bylo, jako bychom se rozešli před měsícem. Jo, a mimochodem, Pavel se na mě nezlobil, tenkrát to bral tak, že se to prostě stalo.

   Když jsme se loučili, oba jsme věděli, že v tom zase lítáme, že jsme zamilovaní ještě víc, než před těmi 23 lety. Potom už Pavel přijížděl většinou na jeden víkend v měsíci, no a já už nechtěla manželovi lhát. Dohodli jsme se s Pavlem, že chceme být spolu, že to doma řekneme. Můj manžel neřval, čehož jsem se opravdu bála. Něco tušil, když jsem se takhle začala toulat. Pavel to také oznámil manželce. Rozešli jsme se všichni vlastně jako přátelé.

   Teď už tři měsíce bydlím s Pavlem, jsem hrozně moc šťastná a zamilovaná, jako nikdy v životě. No, už nejsme nejmladší, tak si vychutnáváme každou společně strávenou chvilku. Ten ztracený čas už sice nevrátíme, ale věříme, že společná budoucnost nám jej plně vynahradí…