MYŠLENKA

 

                                                                MYŠLENKA

 

 

Poslední myšlenka mě napadla asi před pětadvaceti lety. Ještě dnes to cítím jako bodnutí nepříjemného hmyzu. Jako když člověkem projede ledový rampouch a pak pomaličku roztává, rozpouští se a odchází stejně, jako se z lidského těla ztrácí veškerá přebytečná tekutina.

 

Od té doby už žiju v naprostém klidu, jen čas od času mě přepadne nepříjemný pocit, jako by nade mnou ten rampouch znovu visel a musím mu pak rychle utéct jinam. Naštěstí to nebývá tak často.

 

Žít bezmyšlenkovitě je totiž mnohem lepší. Nedělají se mi žádné vrásky, vypadám na svá léta stále docela mladě a při těch zkušenostech to věru není k zahození.

 

Už dávno jsem se naučil brát věci tak, jak přicházejí. Nepřemýšlet nad tím, odkud přišly a proč, a jestli snad zase někdy odejdou. K čemu by to taky bylo – je přece pošetilost domnívat se, že zrovna já tomu přijdu na kloub. Na všechno už přece přišel někdo přede mnou. Stačí si jen pamatovat. A paměť – tu mám více než dobrou.

 

Chce-li někdo ode mne, abych přemýšlel, vždycky si vzpomenu na něco, co už tady jednou bylo, a mám pokoj. A navíc mě všichni uctívají a závidí mi mé zkušenosti. Kdepak ti, co přemýšlejí. Když chtějí vymyslet něco nového, vždy je to nakonec horší, než to předešlé. Pak jsem tady naštěstí já, který si vzpomene, že tu naopak něco lepšího už kdysi bylo.

 

Když tak občas pozoruju kolem sebe ty uspěchané a zchvácené lidi, kteří se pořád za něčím honí a stejně svůj cíl nedostihnou, tak je v duchu musím litovat. Ti o životě nic nevědí. Nemají vlastně chudáci pořádně ani čas, aby se na chvíli zastavili a uvědomili si marnost svého počínání. Horší ale je, když po mně někdy drze chtějí, abych se do toho jejich závodu s časem zařadil taky. To mě pak vyruší z mého klidu a musím rychle zalistovat v paměti, abych je odehnal nějakým pádným argumentem o tom, že to už tady přece jednou bylo a jak to dopadlo. Ještěže už se to nestává tak často. Zpravidla jenom když se objeví nějaký mladý snílek, který si myslí, že předělá svět podle svého. To už vím, že na takového blázna mé argumenty neplatí. Ovšemže k jeho škodě! Není pak totiž většinou tak těžké přesvědčit o bláznivosti jeho nápadu ty ostatní. A jestliže je ten naiva aspoň trochu rozumný, rád si pak něco z pokladnice mých moudrostí ještě vyslechne.

 

Jenže dnes - dnes se stalo něco neslýchaného! Řekli mi, že jsem příliš zkostnatělý, že nedržím krok s dobou a brzdím nezbytné změny. A že bych měl uvolnit místo někomu mladšímu. Kam by to ale beze mne dopracovali? Jak mohli na něco takového přijít? Vypočítal jsem jim všechny své zásluhy. Nestačilo to. Vylíčil jsem jim, do jaké katastrofy se mohou dostat, bude-li na mém místě sedět některý z těch mladých bláznů. Nevěřili mi.

 

Řekli mi, abych se nad sebou sám zamyslel. Ale to přece nejde! Dokážu sice najít odpověď na všechno kolem sebe, protože všechno už tady kdysi bylo – ale abych se zamyslel sám nad sebou, tak to chce někdo po mně poprvé. Poprvé v životě! Kde mám nalézt nějaký příklad sám na sebe?! To od nich nebylo fér. Takový nevděk si snad od nich nezasloužím!

 

A už zase nad sebou začínám cítit ten ledový rampouch. Tentokrát se mi asi utéct jinam nepodaří... Náhle mi projel celým tělem mráz, až jsem se musel pořádně otřepat. Brrrr! Úplně jsem zapomněl, jak je přemýšlení bolestivé. Asi budou mít pravdu, to už pro mě není... Ale proč k tomu došlo? A muselo to vůbec přijít nebo jsem někde udělal chybu? A pokud ano, tak kde? V mysli se mi začal kousek po kousíčku odvíjet můj dosavadní život...

 

A náhle jsem si uvědomil, že to tu vlastně už kdysi dávno taky bylo... Jenže tenkrát jsem já stál na té druhé straně. A měl jsem strašný vztek na toho, který nechtěl pochopit, že takto už to dál prostě nejde!

 

Zatracená myšlenka, proč se mi ksakru nevybavila dřív...?

 

 

Praha, 1985 (?)