POKUTA

 

                                                       POKUTA

 

 

Lojza Vaníček byl vzorný esenbák nebo spíš četník, jak se tehdy říkalo všem uniformovaným příslušníkům v jednom malém městečku, kde se všichni navzájem poměrně dobře znali. Však se taky chodilo žalovat na „četnickou stanici“, když sousedovic Pepík rozbil kamenem někomu okno a nechtěl se k tomu přiznat nebo se přes noc ztratil pytel šrotu z čísi nezamčené šopy. (Kdo třeba neví, co to je šopa, tak jinde se tomu taky říká kůlna.)

 

Lojza Vaníček sice žádné školy neměl, ale svou služební horlivostí a příkladnou zásadovostí to dotáhl až na praporčíka SNB a byl tak důsledným strážcem veškerého pořádku v městečku, že se ho, když byl právě v uniformě, báli i jeho kamarádi, protože to pak neznal doslova ani bratra. No báli - spíš se jeho horlivosti potutelně za zády vysmívali, ale jemu do očí si raději netroufali. Lojza totiž neměl moc velký smysl pro humor, jak už to u těch, co propadli hlubokému přesvědčení o svém vyšším poslání a vlastní důležitosti, někdy bývá. Však nejednou pokutoval i své spolustolovníky, když měl jindy zrovna službu a načapal je před tou samou hospodou, kde s nimi jinak občas vysedával, jak po několika pivech nasedají na moped nebo pionýra, aby odjeli jen pár ulic domů. To měl u sebe vždycky připravený balonek, byl naprosto neoblomný a když provinilec začal odmlouvat nebo se odvolávat na starou známost s ním, napařil mu pokutu ještě vyšší, než původně chtěl. Postupně si na jeho neoblomnost všichni zvykli a měli se před ním raději na pozoru. Pravda je, že když byl na pochůzce v ulicích praporčík Vaníček, tak byl v městečku skoro vždy klid – to i ti největší opilci a výtržníci věděli, že se domů musí nějak propotácet raději mlčky.

 

O svědomitém výkonu služby prap. Aloisem Vaníčkem samozřejmě věděli i nadřízení, tak si každoročně jezdil na okres pro nějaký ten diplom, měl jich už zarámovaných nad manželskou postelí celou stěnu, jeden dokonce i od krajského náčelníka SNB. A zítra si pojede k okresnímu náčelníkovi pro další, už má k tomu doma od manželky vypulírovanou a nažehlenou sváteční uniformu. Na tyto okamžiky se Lojza vždy nejvíc těšil, tím byl totiž na nejvyšší míru naplněn smysl jeho života a on se mohl jen svrchu dívat na své bývalé spolužáky, kteří se plahočili i s vyšším vzděláním ve zdejším státním statku nebo textilce, kdežto on, bývalý třídní outsider, nyní patří téměř k místní honoraci. A teď aby se před ním třásli, posměváčkové, pche!

 

Takto dobře naladěn se už ke konci dnešní dvanáctihodinové služby ubíral Lojza potemnělými uličkami domů, když zaslechl blížící se charakteristické drnčení kola na hrbolaté cestě. Zastavil se a čekal, kde se jezdec vynoří. Drnčení se přibližovalo nejspíš z blízké postranní uličky, tak si Lojza stoupl za roh, aby ho nebylo přijíždějícím cyklistou vidět a mohl tak využít v případě potřeby momentu překvapení. Tu se ze zatáčky konečně vyloupla silueta ženské postavy na kole, které ve tmě nesvítilo, čímž dotyčná osoba porušila obecně platnou vyhlášku.

 

„Stůj!“, zařval Lojza svým mohutným nekompromisním četnickým hlasem. Na liduprázdné noční ulici se tento velitelsky důrazný příkaz rozlehl i s patřičnou ozvěnou tak silně, že ženská postava neudržela rovnováhu a i s byciklem se svalila na pravý bok, naštěstí jen do měkkého zrytého záhonu vedle místního kina. Lojza se k ní rozběhl a když už byl docela blízko, rozeznal ve vyděšené tváři osoby, vymotávající se zpod kola mezi maceškami, svou vlastní ženu Lídu.

 

Rozpačitě se zastavil a vteřinu nebo dvě nevěděl, jak má reagovat. Byl totiž ještě stále ve službě a Lída jasně porušila předpisy, což mohli vidět i případní svědci za záclonami v oknech okolních domků. Jako zkušený četník Lojza dobře věděl, že na maloměstě se nikdy nic neutají, a to ani tehdy, pokud široko daleko není nikdo zdánlivě vidět.

 

„Kristepane Lojzo, to jsi ty? Já se tě tak lekla! Co blbneš a řveš tady jak pavián?“

 

To už ale Lojza stačil nabrat zpátky svou obvyklou duchapřímnost: „Soudružko Vaníčková, já pro vás nejsem žádný Lojza, když jsem zrovna ve službě! Vstaňte a podejte mi svůj občanský průkaz!“

 

„Ježíši Lojzo, neblni, vždyť nás může někdo pozorovat, co si bude myslet? Pomož mi posbírat ty věci z tašky, co se mi vysypaly, a poď rychle dom.“

 

„Soudružko Vaníčková“, přitvrdil v hlase praporčík Vaníček, „naposledy vás vyzývám! Podejte mi svůj občanský průkaz nebo vás budu muset předvést na služebnu!“

 

Lída Vaníčková svého muže znala už deset a půl roku a nechtěla mít ještě větší ostudu na veřejnosti, proto sice s velkým sebezapřením, ale přeci jen, z kabelky vylovila svou občanku a s výhrůžně vyčítavým pohledem, který by dokázal slabšího jedince i zabít, mu ji podala .

 

Praporčík Alois Vaníček vytáhl pokutový bloček a zatímco do něj opisoval údaje z manželčiny občanky, položil jí otázku jako u výslechu: „Řekněte mi, zda jste si vědoma přestupku, kterého jste se dopustila!“

 

„Proboha nech toho“, zaúpěla Lída, ale přitom jí bylo jasné, že v tomto služebním poblouznění už s Lojzou nepohne a chtěla být co nejdřív doma, aby byl té ostudy rychle konec. Věděla, že zítra ve fabrice už to stejně bude mít na talíři a ženské z ní budou mít srandu až do konce směny a možná i dýl. „No tak dobře, utrhl se mi drátek od dynama a já si ho tam sama dát neumím. Tak snad se tolik nestalo... ten kousek z fabriky domů.“, ucedila skrz zuby.

 

„Právě, že stalo...!“, řekl důležitě praporčík Vaníček s důrazně zdviženým obočím. Neosvětlené kolo jste měla vést v ruce a jít pěšky. Protentokrát, i proto, že jste se přiznala, vás to bude stát jen 10 korun, ale příště to bude dražší!“, vytrhl Lojza jeden lístek z pokutového bločku.

 

To Lídu opět rozlítilo: „Zbláznil ses?! Deset korun, když teprve pozítří bereš a já už nemám ani děckám na kus salámu na svačinu do školy?! To ti nedám a řekneme si to doma, poď už!“

 

Jenže teď začal brunátnět i Lojza. Bylo mu jasné, že tuhle scénu pozoruje nejmíň několik párů očí za potemnělými okny, za nimiž se skoro neznatelně hýbaly jen závěsy a záclony. A on si nemůže dovolit riskovat svou pověst nekompromisního strážce pořádku, zvlášť když ho budou zítra na okrese vyznamenávat.

 

„Soudružko Vaníčková, okamžitě zaplaťte nebo to bude dražší!“, zasupěl praporčík Vaníček s odhodlaně tvrdým výrazem.

 

„Nedám“, dupla si Lída, ale na konci se jí už hlas znatelně zlomil.

 

„Když nedáte, nedáte, teď už je to za dvacet korun! Nebo to chcete mít soudružko ještě dražší?!“, protáhl na konci až skoro pištivým hlasem rozparáděný Lojza.

 

Lída pochopila, že teď už hrozí nejen, že nebude do výplaty na salám, ale možná už ani na máslo. S ženským pragmatismem to proto raději vzdala a se vzlykáním vyškrábla z peněženky dvě pokrčené ušmoulané desetikoruny. Praporčík Vaníček ani v této chvíli nezapomněl jako obvykle po výměně bankovek za pokutové bločky a občanku vzorně zasalutovat a poté se manželé Vaníčkovi mlčky vydali svorně na cestu k domovu, opírajíce se každý z jedné strany o neosvětlené dámské kolo značky Velamos.

 

Nazítří se zvěst o tom, jak vzorný příslušník SNB Lojza Vaníček pokutoval vlastní ženu, rozletěla celým městečkem rychlostí blesku. Sousedé Šimůnkovi k ní ještě dodali informaci o neobyčejném kraválu, který se z Vaníčkovic domku prý rozléhal dlouho do noci. Později se dokonce tvrdilo, že Lída napařila Lojzovi po práci týden domácího vězení a navíc mu servírovala důsledně bezmasé večeře, takže místo oblíbeného kabanosu nebo tlačenky s octem a cibulí se prý musel spokojit jen s chlebem nadrobeným do osoleného mlíka nebo ovesnou kaší. A místo hanušovické desítky si mohl u televize dopřávat jen čistý sifón. Když pokaždé vyčítavě protestoval, protože chlap se přece musí pořádně najíst a na pivko po práci má taky nárok, Lída vždycky jen odsekla: „Nějak si na ty pokuty ušetřit musím!“

 

Doma totiž nebyla Lojzovi jeho praporčická hodnost nic platná – tam byla velitelkou odjakživa jen Lída.

 

 

Praha, 16.8.2013