Romance o růži

Zprudka se posadil na posteli a slyšel se, jak hlasitě oddechuje. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se vlastně probudil. Co ho probudilo, mu bylo nad slunce jasné. Ona. Zítra má narozeniny. Nebo už dnes? Nahmatal hodinky na nočním stolku. Dnes.

Ve snu se ten fakt proměnil v bolestivou skutečnost. Celá třída stála v spořádaném zástupu, každý nesl v ruce krásně dárek zabalený a postupně jí přáli. Pak přišla řada na něj a on zjistil, že žádný dárek nemá, že má ruce prázdné a že se mu všichni okolo smějí. Studem se probudil.

Dozvěděl jsem se to pozdě, pomyslel si s lítostí. Celý večer hloubal nad tím, kde by mohl nějaký dárek sehnat, až únavou usnul. Teď už mu do spánku nebylo. Posadil se a potichu se začal oblékat. Někde mezi snem a skutečností ho napadlo, jak by mohl situaci zachránit.

Potichu za sebou zavřel dveře chatky a vydal se pryč z tábořiště. Lesem vedla rozbitá cesta, po které ve tmě jen s obtížemi klopýtal. Co pár kroků šlápl do některé z děr plných vody. Za chvíli už mu byla od mokrých nohou zima. Přidal, aby se zahřál.

Začínal si zoufat. Jeho plán byl prostý – dojít do nejbližší vesnice, utrhnout pár hezkých kytek a zase se vrátit. Teď už hodinu bloudil po lese a vesnice pořád nikde.

Asi jsem někde špatně odbočil, pomyslel si. Nad tím, že by nemusel najít cestu zpátky, se ani neodvažoval přemýšlet. Už se chystal otočit a s nepořízenou se vydat zpátky, když mezi stromy zahlédl světlo. Perníková chaloupka, ušklíbl se, ale s novou chutí vyrazil vpřed.

Za chvíli došel na začátek vesnice. Jedna lampa jen s obtížemi ozařovala náves. Do zahrádek vidět nebylo. Nezbude nic jiného, než to zkusit naslepo, pomyslel si. Opatrně vzal z kliku prvních vrátek. Zamčeno.

Štěstí neměl ani u další. Když vyzkoušel všechny, byl rozhodnut se vzdát. Pak si všiml zídky, přes kterou by se mohl k jednomu z domů pohodlně dostat. Za chvilku už stál na druhé straně a rozhlížel se po zahradě.

Příliš toho neviděl. Vydal se k místu, kde tušil, že by mohl být záhonek. Odhad se ukázal být správným. Na nic nečekal a rychle se chopil první z květin. Projela jím bolest, jak mu trny růže zajely do prstů. Zatnul zuby.

Za chvíli už stál vítězně s rukama od krve a s růží venku. Rychle oklepal hlínu z kořenů a rozběhl se zpátky k zídce. Pak zakopl. O něco velkého, dřevěného. Když se zevnitř ozvalo zavrčení, na nic nečekal a rozběhl se pryč.

Zastavil se, až když už si byl jistý, že je od vesnice dostatečně daleko. Za sebou stále slyšel psí štěkot, ale už z bezpečné vzdálenosti. Jak se mu povedlo přeletět zídku, nevěděl. Nedokázal si ani vybavit, na jakou stranu ze vsi vyběhl. Určitě na špatnou, pomyslel si.

Nechtělo se mu vracet. Ještě pořád v zádech cítil psí tesáky. Scházel mu kus kalhot. Děkoval nebesům, že pes nebyl rychlejší. S lampou na dohled se začal prodírat hustým lesem, aby vesnici obešel. Větve mu rozdíraly obličej až do krve.

Pak mu nohy ujely a on po zádech sjížděl kamsi dolů. Zběsile mával rukama i nohama, aby zastavil pád. Pak mu studená voda vyrazila vzduch s plic. S vynaložením všech sil se dostal na druhý břeh, s jistotou, že umře.

Byl trochu zklamán, když zjistil, že pořád žije. Vyškrábal se na nohy. Voda z něho tekla proudem a oblečení měl pokryté hnědým mazlavým blátem. Jediné, co ho plnilo radostí, byla růže v jeho ruce. Taky ona došla jisté újmy, ve tmě ale vypadala pořád dobře.

Když se dostal zpátky, bylo už světlo a celý tábor na nohách. Jeho zmizení, zdá se, nikomu nevadilo. Vědom si svého vzezření, snažil se dostat nepozorovaně až ke své chatce. Pak se jedny z dveří přímo před ním otevřely. Stála v nich a pozorovala ho trochu vyděšeně.

Podíval se na zbytek růže, na oblečení od bláta a na kalhoty, ze kterých byla jen půlka. Chtělo se mu utéct.

„Všechno nejlepší,“ vykoktal.